Po Babišovi potopa

Ano, je líp. Ekonomika roste, rostou mzdy i životní úroveň. Líp bydlíme, líp jíme, víc cestujeme, jsme čím dál vzdělanější... 

Jenže ne, nezasloužil se o to Andrej Babiš, jak nás odbor propagandy hnutí ANO 2011 denně přesvědčuje. Ekonomiku táhnou především podnikatelé, společnosti, zaměstnanci, ne stát.

Ani sebešikovnější zaměstnanci a sebezapálenější podnikatelé by ale nebyli české ekonomice, otevřené a proexportní, co platní, kdyby se zadrhla ekonomika globální. Naštěstí si zatím vede slušně: v žádném státě Evropské unie nedošlo loni k meziročnímu poklesu HDP. Velké ekonomiky, které můžou ovlivnit celý svět, rostly, případně mírně stagnovaly, ale nikde nedocházelo k prudkému propadu.

Andrej Babiš měl tedy především štěstí, že už jako ministr financí mohl v roce 2014 naskočit na dobrou vlnu a vézt se na ní doteď. A ještě tu vlnu do poslední kapky vyždímal, aby přikoupil voliče. Jenže každá voda jednou steče dolů… A co budeme dělat, až ta Babišova šťastná vlna opadne? Se světovými vůdci nakloněnými protekcionismu a ochotnými pouštět se do obchodních válek může globální recese přijít zítra nebo pozítří. A na obranu proti ní zůstane příští české vládě, potažmo příští generaci, hospodářství vydrancované jak po nájezdu Tatařínů…

Ale ono je prý líp. Tak se pojďme na to naše hospodaření za posledních pár roků podívat blíž.

Snižujeme dluh. Přesto je pořád stejný

Jeden graf poví víc než tisíc slov. Zvlášť když nejste velký řečník. Babiš je s oblibou tasí v televizi i ve Sněmovně. Obzvlášť často vytahuje ten, na kterém ukazuje, jak rychle klesá veřejný dluh České republiky. Poklona marketingovému týmu pana premiéra, jeden má pocit, že už jen pár splátek a do Vánoc jsme čistí. Realita je ovšem jinde.

Andrej Babiš totiž prezentuje relativní výši dluhu, tedy podíl absolutní výše dluhu k HDP. Takže vzpomeňme na šikovné zaměstnance, zapálené podnikatele a slušnou kondici globální ekonomiky: díky nim výstup domácí ekonomiky významně rostl. V porovnání s HDP se tedy nás dluh může zdát menší, i když suma, kterou dlužíme se vlastně moc neměnila.

Zdroj: Ministerstvo financí České republiky

Státní dluh, jak ukazují data, se sice poněkud snížit podařilo, ale jen málo. A teď si pojďmě připomenout, čemu vděčíme aspoň za to málo.

Za prvé: na poslední chvíli se podařilo do rozpočtů dopumpovat evropské dotace, o které se ovšem zasloužily předchozí vlády. Nechybělo mnoho – a mohlo chybět mnoho, čerpání nakonec o vlásek vyšlo. Za druhé: část dluhu se podařilo refinancovat dluhopisy se zápornou sazbou, což je možnost, ke které dřívější vlády neměly přístup. A Babišově vládě ji otevřel vývoj okolních ekonomik. Nu a pak je tu rozpouštění rezerv, které měly a mají sloužit na horší časy. Veřejný dluh se pomocí těchto machinací podařilo snížit. Zrovna šikovně před volbami. Nicméně snížení absolutního dluhu je spíš optické a dočasné, už letos se čeká jeho nový nárůst.

Když máme, tak dáme, o zítřek se nestaráme

Andrej Babiš přitom mohl veřejný dluh snížit doopravdy, a ještě Českou republiku připravit na případné horší časy.

Hnutí ANO ovládá ministerstvo financí od roku 2014. Za tu dobu mohlo díky českým podnikatelům a pracovitým lidem vybrat každoročně v průměru o rekordních zhruba 220 miliard korun víc než předchozí Nečasova vláda v době krize.

Zdroj: Ministerstvo financí České republiky

Česko tedy mělo v posledních letech nevídaně vysoký rozpočet. Například loni měl Andrej Babiš k dispozici o 403 miliard korun víc než v roce 2010. Jak hospodařil?

Inu – především tak aby to bylo vidět. Budoucnost vezmi čert, podstatný je krátkodobý marketingový efekt. Peníze „navíc“ se rozházely, použity primárně na neinvestiční výdaje. Digitalizace Česka, zlepšení infrastruktury, stovky kilometrů dálnic zůstaly jen na videích, kde se Andrej Babiš ve žluté vestě s přilbou a velkými stavebními plány promenuje s ministrem dopravy (ať současným, nebo minulým). V reálu byste je hledali jen těžce.

Problém není jen to, že se peníze získané navíc nepoužily na snížení dluhu. Problém je i to, že posloužily ke zvýšení mandatorních výdajů, tedy výdajů, které stát ze zákona povinně musí vždycky uhradit (dávky důchodového a nemocenského pojištění, sociální dávky, podpory v nezaměstnanosti, náklady na dluh, dotace a podobně) a kvazimandatorních výdajů, tedy výdajů, které sice nejsou přímo dány zákonem, ale nedají se snadno snižovat (platy státních zaměstnanců, platy zaměstnanců organizačních složek státu a další).

Zdroj: Ministerstvo financí České republiky

V období zvýšených příjmů bylo najednou možné tyto navýšené výdaje poplatit. Jenže platit je bude muset i každá příští vláda. Bez ohledu na to, jak se bude dařit ekonomice a firmám, a jaký tedy bude výběr daní. Příštím vládám hrozí, že při hospodářském poklesu nevybere tolik peněz, ale vyšší důchody, dávky i platy státních zaměstnanců bude muset zaplatit.

Dokážeme někdy zhubnout?

Mimochodem – nerostly jen platy lidí ve státní sféře, ale také jejich počet.

Zdroj: Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky

Každý den v Česku přibývají další a další noví úředníci. Tento trend představuje další problém pro budoucí vlády a generace. Pokud bude někdo jednou chtít doopravdy, nikoli proklamativně zeštíhlit a zefektivnít stát – ať už z principu, nebo z ekonomické nutnosti – bude to dělat jen těžko. Jednak je dnes propouštění lidí technický problém, jednak není populární a téměř jistě bude znamenat, že politici nařizující výpovědi si v dalším volebním období neškrtnou.

Až přijdou horší časy

Styl vládnutí našeho současného premiéra se dá charakterizovat básníkovým Po nás ať přijde potopa. Zažili jsme rekordní růst, odevzdali jsme rekordní daně, měli rekordní rozpočet. Co jsme za svoje peníze dostali?

• Dluhy. Zůstaly a porostou.
• Daně. Kdo dal hodně, dokáže dát víc. První vlaštovka zvyšování daní: daně spotřební.
• Mandatorní a kvazimandatorní výdaje – závazky státu jsou historicky nejvyšší. Počet lidí placených z veřejných rozpočtů rovněž.
• Vyčerpané rezervy. V tučných letech jsme nemysleli na roky hubené. Naopak, co jsme měli, to jsme rozfrcali.

A ekonomika už začíná zpomalovat. Neznamená to armagedon ani hospodářskou krizi. Jestli ale na Česko přijdou horší časy, tak Andrej Babiš připravil budoucí vládě a generaci velmi těžké startovní podmínky. Zbylých výtisků brožury O čem sním, když náhodou spím se nenajíme. Rezervy a konkrétní investiční projekty, to by bylo lepší. Ale najdete je stěží.

Andrej Babiš šel do politiky s tím, že by rád řídil stát jako firmu. Nezdá se, že by to fungovalo. Přesto si ale dovolím říct, že by to třeba fungovat mohlo. Jenže to by Andrej Babiš musel být podnikatel. Normální, tradiční poctivý podnikatel, jakých v Česku nakonec máme spoustu. Dělají, co můžou, aby bylo líp.