Bez obalu

Všimněte si, kolik konverzací se motá kolem odpadků – a nejenom při setkání u popelnic: Tašku na to chcete? – Chtěli jsme používat látkový pleny, ale víš jak. – Přece to nevyhodíme. – Kam se to správně vyhazuje?

Zároveň je v podobných větách často cítit nejistota: asi jako kdybychom si u povídání o počasí nebyli úplně jistí, proč prší právě z mraků. Zakladatelky a ředitelky Institutu pro udržitelnost a cirkularitu Jany Soukopové jsem se proto ptal na smysl poplatků za popelnice nebo na to, proč za nás odpad netřídí až na dotřiďovací lince.

Spousta dětí sní o tom, že z nich budou popeláři. Asi žádné o tom, že bude vědecky zkoumat ekonomický rozměr odpadů. Jak jste se k tomu dostala?

Je to všechno ovlivněné mou rodinou: tatínek byl profesor informatiky a matematiky, maminka taky učila na vysoké škole matematiku. Na tu jsem šla i já. Zároveň mě ale přesvědčil tatínkův velký přítel, docent Miloslav Mikulík z ekonomicko-správní fakulty, ať se přihlásím i tam. Vystudovala jsem tedy oboje a zjistila, že čistě matematiku úplně dělat nechci. Na doktorát jsem se proto přihlásila na ekonomii. Můj tatínek tehdy zrovna spolupracoval s ministerstvem životního prostředí a vytvářel první informační systémy odpadového hospodářství. To mě ze všech témat souvisejících s ekonomií a životním prostředím nakonec zaujalo nejvíc. Ekonomie životního prostředí je jinak extrémně široká oblast: zkoumá biodiverzitu, půdu, vodu, ovzduší – a to vše má ekonomický rozměr.

Co vlastně v ekonomice nesouvisí se životním prostředím, že?

Prostředí nás ovlivňuje absolutně všude. Jedna z mých přednášek má název Ekonomie a ekologie – nepřátelé, nebo spojenci?

A jaká je odpověď?

Měly by být spojenci. Ale přece jen jdou i proti sobě: spotřeba a růst proti životnímu prostředí.

Kam až se podle vás dá růst?

Na to vám neodpovím. Jde o to, abychom rostli udržitelně a o ekologických dopadech růstu přemýšleli. Růst souvisí s životní úrovní a pak je tu ještě kvalita života. A její růst se nemusí rovnat růstu spotřeby. Jenže koncepce jako udržitelný nerůst jsou pro současnou společnost zatím neuchopitelné. Jsme zvyklí na svoje standardy. Řekněte najednou těm, kteří ještě nevyrostli, třeba africkým ekonomikám: Právě jsme to zastavili, nebudeme dál růst – a vy zůstaňte na životní úrovni, kterou máte.

Je to problém i mezigeneračně. Když se máme líp, než se měli naši rodiče, jak můžeme chtít nerůst po další generaci?

Je to složité – a právě proto se mi tak moc líbí myšlenka zero waste a oběhového hospodářství. Když toho tolik vyprodukujeme, pojďme to znovu využívat nebo si to půjčovat.

Tak se do těch odpaďáků pojďme podívat. Co z toho, co do spaloven posíláme nejčastěji, by si ještě zasloužilo znovu využít?

Já vám tu otázku obrátím: proč vlastně máme tolik odpadu? Kdybyste nakupoval bezobalově a snažil se, většinu věcí spotřebujete. Velkou část odpadů tvoří neuvážlivě nakupované potraviny. Zbytečně moc je obalů – a to pramení z legislativy.

Jak by se tedy legislativa měla změnit?

Už se mění. Vezměte si třeba novou obalovou směrnici Evropské komise, podle které se v roce 2030 má 70 procent hmotnosti veškerých obalů recyklovat. Buď nás to technologicky posune ke skutečně rozložitelným obalům, lepším, než jsou ty současné, které z kompostu za dva roky vytáhnete rozsypané, ale nerozložené. Anebo k prodeji na váhu, do krabiček. Ty mají sice taky nějakou životnost, ale mnohem větší. Osobně bych omezila PET lahve a obalový plast. Povolujme plastové a PET obaly, ale jenom ty, které jsou recyklovatelné. Vezměte si: co je nejdražší jako druhotná surovina? Průhledné PET lahve. Proč?

Protože je přes ně vidět limonáda?

Protože se při zpracování dají využít znovu a obarvit. Jakmile PET lahev napoprvé obarvíte narůžovo, co z ní uděláte? Už jen další růžovou nebo něco tmavšího.

Co dalšího byste zakázala, kdybyste byla diktátorkou?

Já bych toho zakázala docela dost.

Ptal jsem se na to schválně. Francouzský Neviditelný výbor ve svém manifestu varuje, že „moci, jež se dovolává přírody, zdraví a blaha, je dovoleno vše“. Kde leží balanc mezi omezováním svobod a ochranou přírody?

Vlastně by možná stačilo víc vysvětlovat. Vidím to na svých synech: přemýšlí úplně jinak, měli environmentální výchovu od školky. Pořád věřím, že lidé jsou dobří. Utvrzují mě v tom různé místní aktivity, bezobalové obchody a sdílené lednice. Třeba změna přijde sama, odspodu, místo toho, aby šla svrchu. Možná už jsme si to začali uvědomovat, když na vlastní oči vidíme změny klimatu. Mladá švédská aktivistka proti nim bojuje, i naši studenti najednou stávkují…

Jenže ani Gretě Thunbergové nakonec při cestě vlakem nezbývá než jíst z plastu.

A je to špatně, že to dělá?

Nejspíš nemá jinou srovnatelně praktickou možnost, protože na nádražích bezobalové obchody nejsou.

Já třeba jinou možnost mám, ale stejně jezdím autem, bydlím daleko a času mám málo. Přemýšlela jsem o tom, jestli vůbec mám dělat svou práci, když nejsem pravý ekolog a nežiju tím na sto procent. Pak jsem si řekla, že už jenom to, že o našem výzkumu mluvím třeba se starosty a úředníky, má snad nějaký význam.

Jsou vůbec instituty pro udržitelnou ekonomiku udržitelné? Máte kolem toho spoustu cestování a papírování a pak si stejně Američani nebo Brazilci zvolí popírače klimatických změn a vaše práce může přijít vniveč.

To ano, je tu pořád řada aktivit, se kterými mám problém. Pořád přemýšlím o tom, jestli má vůbec smysl psát a mluvit. A vždycky si znovu řeknu, že ano. Moje maminka vždycky říkala: per partes, krok za krokem. Taky bych si mohla říct, že vlastně nemá smysl dělat nic.

---

A má tedy smysl něco dělat? Kde to v Česku funguje slušně? Proč se obci platí za odvoz odpadu, když jiné služby jako třeba údržba chodníku, jsou bez poplatku? Samé otázky. Odpovědi v druhé půlce rozhovoru, který najdete v novém čísle Finmagu. Koupit se dá v trafikách nebo přes web.

Fotil Radek Miča

---