Očima expertů: 15 let v EU. Co jsme získali a co ztratili?

V červnu 2003 si Češi odhlasovali členství v Evropské unii. Celostátního referenda se zúčastnilo necelých 4,5 milionu lidí. Přes 77 procent z nich hlasovalo pro vstup.

Členským státem jsme se oficiálně stali 1. května 2004 spolu s Estonskem, Kyprem, Litvou, Lotyšskem, Maďarskem, Maltou, Polskem, Slovenskem a Slovinskem. Smlouvu o přistoupení Česka do Evropské unie podpisem stvrdili premiér Vladimír Špidla, ministr zahraničí Cyril Svoboda, velvyslanec v Unii Pavel Telička i prezident Václav Klaus. Posledně jmenovaný už tehdy mluvil o „sňatku z rozumu, ne z lásky“. Později se jeho pohled na Unii ještě vyhrotil. Silný hlas tuzemských euroskeptiků i nerozhodnost vládních představitelů, kteří lidem nedokázali (nebo nechtěli) výhody členství dostatečně vysvětlovat, postupně vedly k tomu, že se Česko v rámci Unie často profilovalo jako chytrá horákyně.

I když tuzemská podpora členství v Unii v posledních letech značně kolísala, když stabilitu a akceschopnost Unie výrazně prověřily zejména hospodářská a uprchlická krize, z průzkumů veřejného mínění stále vychází, že většina Čechů je pro setrvání. Ostatně i velká část „euroskeptiků“ už připustila, že naše fungování mimo Unii nedává ekonomický smysl a že je potřeba se spíše zaměřit na snahu o vnitřní reformu EU. A navíc – ono taky nejde jenom o peníze…

Jak se na našich 15 let v Evropské unii dívají ekonomové, analytici, politici a zástupci podnikatelů? Jaké jsou podle nich největší plusy a minusy našeho členství? Jak jsme dokázali využít výhody vstupu do Unie ve srovnání s dalšími zeměmi, které do ní zamířily ve stejné době? A jakou by mělo Česko dál v Unii hrát?

Aleš Chmelař

bývalý tajemník pro evropské záležitosti, náměstek ministra zahraničí (ČSSD)

Je chyba přistupovat k členství v EU a k našemu civilizačnímu ukotvení z účetního hlediska. Patrně i z něj je pro nás Unie výhodná, ale to není a neměl by být důvod, proč v ní chceme být. Všechny národy – a zvláště ty středně velké – si musí umět vybrat prostor, ve kterém se chtějí formovat. Tuto pozici nelze měnit z roku na rok, jednou vyhlásit neutralitu, jednou skočit do jiného civilizačního a kulturního prostoru a pak třeba zase zpět. Tak historie ani mezinárodní vztahy nefungují.

Po více než tisíc let jsme ve středoevropském prostoru, který je jasně nakloněn západním směrem a je součástí celoevropského kulturního a civilizačního rámce. Nejlépe to v naší historii ilustruje osobnost Karla IV. coby Otce vlasti, ale např. i Jana Husa, TGM, valné části obrozenců či svatováclavský odkaz. Členství v EU není otázka toho, zda je saldo výhod a nevýhod tento měsíc, rok a čtvrtletí pozitivní, či nikoli. Je to strategická – civilizační a kulturní – volba, která vychází z naší víc než tisícileté historie. Svoji pozici můžeme revidovat, ale musíme umět nést následky na stovky let dopředu.

---

Martin Pánek

ředitel Liberálního institutu

Největším pozitivem vstupu Česka do Evropské unie je bezpochyby právo českých občanů využít v plném rozsahu čtyř svobod – svobody pohybu osob, zboží, kapitálu a služeb. Vstupem padla cla na hranicích pro většinu našeho mezinárodního obchodu a – byť až po čase – padly bariéry zamezující Čechům pracovat v zemích Unie.

Na druhé straně jsme za to ale získali nový, mnohem tlustší celní sazebník pro obchodování s třetími zeměmi a nemožnost uzavírat dohody o volném obchodu tam, kde je Evropská unie uzavírat nechce, nebo je uzavírá nevýhodně pro české zájmy. K tomu tisíce stran regulací, o jejichž zbytečnosti a škodlivosti pochybuje málokdo (z poslední doby třeba GDPR nebo nesmyslné emisní limity pro auta).

Na rozdíl od dalších východoevropských zemí nezískala Česka pod tlakem Evropské unie ani ekonomickou liberalizaci, protože česká ekonomika už byla díky reformám z 90. let ekonomikou velmi liberální, liberálnější než další východoevropské ekonomiky, ba liberálnější než samotná Unie. Česká republika by měla požadovat radikální reformu Evropské unie ve smyslu menší centralizace a většího liberalismu.

---

Dita Charanzová

europoslankyně (ANO)

Jsem z generace, která vstup České republiky do Evropské unie vnímala jako návrat do svobodné demokratické části Evropy. I z ekonomického hlediska se nám připojení k Unii jednoznačně vyplatilo. Stali jsme se součástí největšího bloku demokratických a ekonomicky provázaných států na světě s téměř půl miliardou obyvatel. 84 procent našeho vývozu míří do EU, těžíme z dohod dojednaných EU například s Kanadou, Japonskem nebo Jižní Koreou, jsme čistými příjemci, dostali jsme z EU o 740 miliard korun víc, než jsme přispěli. Česko si vede dobře a může si vést ještě lépe, pokud se naučí hledat spojence pro klíčová hlasování na úrovni členských států. Musíme si lépe hlídat své zájmy už při vytváření legislativy v Bruselu. A v neposlední řadě naučit se naslouchat lidem, vrátit jim důvěru v EU. To je velmi důležitý moment.

Vraťme se k původním myšlenkám EU – ekonomická a bezpečnostní spolupráce. Vždy by mělo platit, že tam, kde si umí poradit členské státy samy, není nutné, aby se o to staral Brusel. Přistupujme k EU věcně, realisticky a pragmaticky.

---

Jan Zahradil

europoslanec (ODS)

Jedna věc je jasná. Česko je zeměpisně, historicky, kulturně i ekonomicky součástí evropského kontinentu. Proto se logicky musíme podílet i na tom, jak jsou vztahy mezi evropskými státy uspořádány. Evropská unie možná nebyla v roce 2004 jedinou alternativou, jak se „vrátit do Evropy“, ale poptávka po členství právě v Unii byla tenkrát jednoznačná.

Pozitiva jsou nejlépe viditelná v úzké obchodní spolupráci, kterou Evropská unie umožňuje. I přes nedávné snahy některých států omezit pohyb pracovních sil se stále podílíme na vnitřním trhu osmadvacítky. Jsme také součástí dohod o volném obchodu se třetími zeměmi, které pomáhají našim exportérům na mimoevropské trhy.

Přepočítávat členství na dotace je ošemetné. Jednak jsme nevstupovali jako rovný parter, čelili jsme přechodným obdobím a museli jsme se zbavit některých výrobních kapacit. Za druhé, dotace křiví trh a vytvářejí virtuální podnikání a zbytečné a předražené projekty.

Obecně ale nové členské státy využily posledních patnáct let dobře, rosteme podstatně rychleji než eurozóna. Jen se musíme zbavit ostychu a „žáčkovského“ syndromu a naučit se ostřeji prosazovat své zájmy tak, jak to ostatně dělají všechny „staré“ členské státy.

---

Milena Hrdinková

státní tajemnice pro evropské záležitosti

Díky členství v Unii jsme součástí největšího bloku demokratických a ekonomicky provázaných států na světě. Podílíme se na unikátním uskupení, kam přirozeně patříme a jehož jednoznačně nejcennějším produktem je stabilita a mír v Evropě po nejdelší dobu v historii. Vnitřní trh Unie má pro Česko naprosto mimořádný význam. Jsme malá otevřená ekonomika, silně orientovaná na export, a například v roce 2018 směřovalo 84 procent našeho vývozu na trhy EU. Díky Unii vzniklo přes sto tisíc pracovních míst. Z unijního rozpočtu jsme od roku 2004 přijali o 740 miliard korun víc, než jsme přispěli, na přiblížení se úrovni nejvyspělejších států Unie. Při vstupu do byla naše životní úroveň na 69 procentech průměru Unie, zatímco v současnosti dosahujeme k 90 procent, což je jeden z nejlepších výsledků vedle Malty, Estonska či Litvy. Na konci roku 2007 jsme vstoupili do Schengenského prostoru a můžeme cestovat bez omezení a formalit. Máme právo studovat, pracovat a žít v kterémkoliv státě Unie. Výhod, které z členství plynou, je ale mnohem víc.

S členstvím jsou samozřejmě spojeny i některé nevýhody a komplikace. Unie je uskupením dnes již 28 států, které zůstávají do značné národními suverény. Musí se tedy kombinovat 28 národních politických systémů s jedinečnou supranacionální strukturou, takže výsledek není vždy na první pohled srozumitelný a zjevný pro všech 500 milionů obyvatel z 28 různých států. U otázek, kde se hlasuje většinově, musíme pečlivě hledat spojence, abychom nebyli přehlasováni. Musíme se aktivně zapojovat do vyjednávání a do práce na legislativě, abychom zajistili, že předpisy nám budou vyhovovat. Stejně tak musíme posilovat své pozice v institucích EU. Hlavním rizikem EU je, že aby byla akceschopná a funkční, vyžaduje to od členských států aktivní zapojení a mnoho práce, a pokud se zanedbá, může to vést i k oslabení celkové pozice tohoto státu.

---

Tomáš Prouza

bývalý státní tajemník pro evropské záležitosti, prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR

Především jsme díky Evropské unii dostali mantinely správy věcí veřejných. Bez nich bychom podle mě viděli výrazně hůře fungující soudy, výrazně horší ochranu lidských práv a výrazně horší stav i tak zaostávající podpory vědy a výzkumu. A nebýt členství v Unii, byl by každý Čech mnohem chudší. Jeden známý křivák říkal, ať z Unie odejdeme, i když zchudneme o třetinu. On by si toho možná díky svému tatínkovi ani nevšiml, ale kolik normálních lidí si může dovolit o třetinu horší plat či o třetinu méně úspor?

Vstupem do Unie jsme dostali obrovskou šanci, ale využili jsme ji tak na 60 procent, zejména v ekonomické oblasti. Měli jsme spoustu peněz na modernizaci dálnic a železnic, ale pořád poskakujeme po D1, měli jsme spoustu peněz na zvýšení kvalifikace pracovní síly, ale pořád jsme levnou montovnou, měli jsme spoustu peněz na zlepšení našeho zemědělství, ale z letadla je na jaře pořád poznat, kdy přeletíte hranice Česka. Řada jiných zemí, které do Evropské unie vstoupily spolu s námi, se posunula dopředu mnohem rychleji.

První roky po vstupu jsme měli docela velký vliv – uměli jsme pracovat a často jsme hájili zájmy celé střední Evropy. Za vlád ODS jsme se ale posunuli do role země, jejíž jediným cílem je to všem okolo osladit. Petr Nečas byl možná někdy doma pochválen, když něco tomu zlému Bruselu zablokoval. Ale Česko kvůli tomu dostalo nálepku země, se kterou nemá cenu spolupracovat, která se pořád ještě chová jako rozmazlené dítě, které umí v koutě jen vztekle dupat nožičkou. Část těch škod se podařilo od roku 2014 napravit, ale čeká nás ještě dlouhá cesta, na které budeme muset vystoupit ze stínu toxického Visegrádu.

---

Vladimír Dlouhý

prezident Hospodářské komory ČR

Nelze pochybovat, že pro Česko je členství v Evropské unii pozitivní. Hovoří o tom i naše šetření, z nichž vyplývá, že 75 procent podnikatelů vnímá členství jako velmi přínosné. Je to dáno výjimečnými možnostmi jednotného trhu a volného pohybu zboží, stejně jako možnost volně cestovat po Unii a pracovat v zahraničí. Spotřebitelům pak jednotný trh nabídl větší výběr a vyšší standard zboží a služeb a nižší ceny a zajistil vysokou ochranu jejich spotřebitelských práv. Cestující získali ochranu v cestovním ruchu, železniční, autobusové a letecké dopravě, ve finančních službách. I ve srovnání a ostatními státy, které s námi v roce 2004 do EU vstupovali, je naše pozice velmi dobrá a patříme k hospodářským premiantům nejen ve střední Evropě. ČR se těší dobrému ekonomickému zdraví, máme rekordně nízkou nezaměstnanost, velmi stabilní bankovní systém i veřejné finance, rostou mzdy.

Na druhou stranu je třeba si přiznat, že Evropská unie potřebuje jasnou vizi a její politika se musí změnit. Unie v posledních letech zabředla do pasti nerozhodnosti a byrokracie. Dochází k odtržení rozhodovacích procesů elit od skutečných potřeb podnikatelů a občanů. Místo toho část těchto elit až absurdně prosazuje své představy například o boji s klimatickými změnami, o politické korektnosti a podobně. Dlouhodobě volám po reformách Unie, zejména v otázkách fungování vnitřního trhu a odstranění skrytého protekcionismu. Oslavy 15 let členství mi i proto trochu připomínají situaci na Titaniku, kdy se na palubě tančí, ale v podpalubí už je voda.

Jakkoliv nechci strašit, dovolím si tvrdit, že projekt EU bez hlubších reforem nemusí v horizontu deseti let přežít. A to by byla ekonomická katastrofa rozsahu, jaký si nikdo z nás nechce ani představovat. I přes zmíněné problémy ale v žádném případě nelze přistoupit na rétoriku, aby Česká republika z Unie vystoupila. V Unii musíme aktivně usilovat o změnu, nikoliv ji opouštět. Buďme proto její pevnou součástí a využijme i českého předsednictví k tomu, aby Unie byla skvělým místem k životu s rovnými podmínkami nejen pro podnikatele, ale pro všechny občany. i když jsme v rámci Unie menší ekonomika, náš hlas nesmí zapadnout. 

---

Lukáš Kovanda

hlavní ekonom Czech Fund

Česko na členství v Evropské unii vydělalo. Za očekáváním nezůstalo, co Unie přinesla Česku, ale to, jaký ekonomický výkon Unie z globálního pohledu podává. Problém není, že by Česko mělo malý díl koláče celkového ekonomického výkonu celého soustátí, ale že tento koláč se zvětšuje pomalu. Mnohem pomaleji, než se před patnácti nebo dvaceti lety obecně čekalo.

Drtivá většina zemí Evropské unie, s výjimkou zejména Irska, ztrácí v posledních deseti či patnácti letech povážlivě rychle na ekonomickém významu v rámci světového hospodářství – měřeno podílem vlastního HDP na globálním HDP. Rychleji přitom v průměru ztrácejí ty ze zemí EU, které sdílejí euro. Irsko je zde opět výjimkou. Vzhledem k tomu, čím vším si Evropa v posledních deseti či patnácti letech prošla, zejména v souvislosti s dopady světové finanční krize, je ekonomická kondice Česka solidní. Některé problémy jsme si také způsobili sami, chybami ve vlastní hospodářské politice. Takovým omylem bylo například zvyšování daní v době, kdy se země potýkala s důsledky světové finanční krize.

Z velké části jsme dohnali, či dokonce už i předehnali země jižního křídla eurozóny. Do značné míry těžíme z toho, že jednotná měna euro rozložila tamní ekonomiky. Příliš silné „německé“ euro učinilo průmysl jižního křídla postupně nekonkurenceschopným. Obzvlášť tuto chmurnou situaci obnažila a vyhrotila finanční krize z doby před deseti lety, ze které se jižní křídlo dosud nevzpamatovalo. Například průměrný Řek, půjde-li vše dobře, může s návratem k životní úrovni posledních předkrizových let 2007 či 2008 – měřené hrubým domácím produktem na hlavu – počítat až někdy kolem roku 2032. Průmyslová výroba z jižního křídla ve velkém utekla do Asie nebo do střední a východní Evropy, i do Česka. Takže tomu, že v současnosti Česko vykazuje nejnižší míru nezaměstnanosti nejen v Evropské unii, ale i v OECD, vděčíme kromě statutu montážního závodu Evropy také tomu, že euro položilo průmysl jižního křídla a tamní ekonomiky obecně.