V období zlaté éry evropských ekonomik, tedy v letech 1960–1973, starý kontinent jako celek rostl tempem okolo pěti procent hrubého domácího produktu ročně. Od té doby ovšem jeho hospodářství začalo zpomalovat a dlouhodobě se po započtení propadů v důsledku globálních krizí pohybuje tempem přibližně okolo jediného procenta HDP. Fakt, že ekonomický výkon Evropské unie je dlouhodobě mizerný, dnes už prakticky každý bere jako danost.
Jenže ekonomická produktivita je jedním z ukazatelů, které zásadně určují životní úroveň. Hlavní ekonom společnosti Cyrrus Lukáš Kovanda nedávno v rozhovoru pro Rádio Zet varoval: „V současné době je růst produktivity v eurozóně osmnáctkrát pomalejší, než byl v letech 1950–1975. Naše děti tím pádem mohou mít horší životní úroveň, než jsme měli my.“
Jak to, že nejsou pod drnem
Příčiny evropského (ale obecněji „západního“) zpomalení se hledají leckde a pravděpodobně není jen jedna hlavní. Nejčastěji se mluví o demografii, konkrétně o stárnutí populace. Podle mnoha ekonomů hraje roli i přemíra regulací. Dlužno taky poznamenat, že z nízkých hodnot se dá vyrůst rychle – my bychom ale dnes měli růst z mnohem vyšší základny, než jakou jsme měli začátkem 20. století. A to je pochopitelně výrazně složitější a náročnější.
Nedávno ovšem britský týdeník The Economist upozornil na studii OECD ze začátku loňského roku, která nabízí ještě jednu zatím opomíjenou příčinu: významně negativní vliv na ekonomickou výkonnost prý můžou mít také takzvané zombie firmy. To jsou podniky, které fungují, i když je jejich ekonomické výsledky měly dávno dovést ke krachu. Jejich existence vede k poklesu průměrné produktivity firemního sektoru, což může podle výzkumníků z OECD vysvětlovat slabou výkonnost rozvinutých ekonomik v minulých letech.
Co je zombie firma? Podle jedné z definic je to byznys fungující déle než deset let, jehož výnosy před zdaněním nepokryjí výdaje na úroky během tří po sobě následujících roků. Poslední výroční zpráva Banky pro mezinárodní platby (BIS – Bank for International Settlement) informuje o průzkumu ve čtrnácti rozvinutých zemích a o nepříliš radostném zjištění, že nákaza se šíří. Průměrný podíl zombie podniků mezi společnostmi kótovanými na burze vzrostl z méně než šesti procent v roce 2007 na 10,5 procenta v roce 2015.
Zombíci na postupu
Výzkumníci OECD hledali podíl zombie firem na ekonomice některých zemí.
Modrý sloupec = podíl zombie firem (v procentech)
Tmavý kosočtverec = podíl zombie firem na zaměstnanosti
Bílý kosočtverec = podíl zombie firem na základním kapitálu
Zdroj: Müge Adalet McGowan, Dan Andrews and Valentine Millot: The walking dead? Zombie firms and productivity performance in OECD countries. OECD 2017
Že existence množství firem-zombíků může mít na ekonomické staganci podíl, připouští i ekonom České spořitelny Michal Skořepa „V tom případě ale hned vyvstává hádanka,“ podotýká Skořepa, „jak můžou takové firmy přežít v kapitalismu, kde jde přece o soutěž a kde by ti slabí měli rychle odpadnout.“ S otázkou se dokáže sám i vypořádat: „Částečnou odpovědí může být, že to možná zas tak rychle nejde. Poslední zhruba dekáda byla totiž ve znamení extrémně nízkých úrokových sazeb, které držely při životě i mnohé slabší soutěžící.“ Růst sazeb – a tedy i zdražování úvěrů – v nejbližších letech podle něj řadě zombie firem konečně natáhne bačkory, což by mohlo být impulzem k aspoň mírnému zlepšení produktivity.
Kulhající investice
Týdeník The Economist tvrdí, že některé firmy ve Velké Británii raději zaměstnávají víc pracovníků, než aby investovaly do technologií zvyšujících produktivitu. Ukazuje to podle něj mimo jiné pokles britských reálných mezd v posledních letech. Týdeník v této souvislosti cituje Roberta Gordona z Northwestern University, podle kterého byly také nedávné inovace, tedy především rozvoj informačních a komunikačních technologií, méně produktivní než například v minulosti elektrifikace nebo motor s vnitřním spalováním. Čili myšlenka, že podnikový sektor je stále více zkostnatělý, jak je patrné z poklesu nové obchodní činnosti, si podle zaslouží mnohem větší pozornost.
I podle Lukáše Kovandy zombie firmy k dramatickému zpomalení tempa růstu produktivity Západu svým dílem nepochybně přispívají. A to jak přímo, tak nepřímo. „Přímý kanál je zřejmý: předlužené firmy nemají peníze na dostatečné investice, bez nichž pak postupně ztrácejí konkurenceschopnost. Nevzkvétají, ba ani nežijí, vlastně už jenom přežívají. Jako zombie,“ vysvětluje ekonom.
„Jejich nepřímý vliv znamená vytěsňování investic zdravých firem. Jedním z důvodů je to, že banka, která půjčí zombie firmě, pak spíše čelí problému s včasným splacením, případně musí dluh restrukturalizovat a vyhlásit nový, tedy delší splátkový kalendář. Má tak méně prostředků na úvěrování zdravých firem, jejichž investice by se příznivě odrazily v růstu produktivity,“ dodává.
Simulace, které provedli analytici OECD, naznačují, že snížení podílu zombie kapitálu by bylo spojeno s přírůstkem investic do „nezombie“ firem v rozmezí 0,4 % ve Francii a 4,7 % v Řecku a díky efektivnějšímu přerozdělení kapitálu také s potenciálně významným nárůstem tzv. multifaktorové produktivity (souhrnný ukazatel produktivity, která zahrnuje všechny výrobní faktory). „Předpokládáme, že existuje značný prostor pro politické reformy, které by mohly ovlivnit výstupní marži firem tak, aby se zvýšila celková produktivita práce,“ konstatuje OECD.
Česko. Potíže s bankrotem
Statistiky pro Česko k dispozici nejsou, nicméně podle ekonomů je u nás podíl zombie firem velice nízký. „Pokud bychom si zombie firmu nadefinovali například jako firmu v konkurzu nebo jeho těsné blízkosti, jde v současnosti o několik tisíc firem, což představuje výrazně méně než jedno procento všech českých firem,“ říká Michal Skořepa. „Tento počet ale v nejbližších letech nejspíš poroste s tím, jak porostou úrokové sazby a zejména jak se začnou objevovat nedostatky některých podnikatelských projektů vzniklých v nynějších dobrých časech,“ dodává.
Podle Lukáše Kovandy je nízký počet těchto firem v tuzemsku výsledkem rozumné legislativy, která umožňuje v mezinárodním srovnání relativně hladkou restrukturalizaci. „Bohužel, tato možnost je vykoupena vysokými osobními náklady podnikatelského selhání. Ty jsou v ČR vůbec nejvyšší v hospodářsky vyspělém světě a zesilují stigma podnikatelského neúspěchu. Tím odrazují od inovací, které jsou z povahy věci často rizikové,“ dodává.
Proces, který se rozebíhá v případě podnikatelského selhání, tj. např. bankrotu, je totiž v Česku zbytečně složitý. A jak ukazuje příslušný žebříček Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), kapsu dotčeného podnikatele zasahuje nejvýrazněji ze všech členských zemí této organizace. Zahájit nové podnikání po předchozím podnikatelském neúspěchu je u nás v rámci ekonomicky vyspělých zemí prakticky nejobtížnější. „Legislativa je příliš striktní, a ve výsledku tak v míře vyšší než smysluplné prodražuje bankrot i start nového podnikání,“ myslí si Lukáš Kovanda.
Proto se tuzemští podnikatelé podle něj mnohdy spokojují s málem. Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, říkají si. Nejsou to tedy zombie v pravém smyslu slova, o plném podnikatelském zápalu a elánu na druhou stranu v jejich případě však také hovořit nelze, tvrdí ekonom. Potvrzením jeho slov může být např. umístění České republiky až na 24. místě žebříčku Globálního inovačního indexu 2017, který společně vydává Cornell University, INSEAD, World Intellectual Property a další partneři.
Zombie v čínských skříních
Problém začínají výrazně pociťovat například i v Číně. OECD vloni varovala, že zadlužení čínských podniků dosáhlo příliš vysoké úrovně a že by to mohlo vést až k ekonomické krizi. Příčinou jsou velké státní zombie podniky, které nedokážou splácet své dluhy a nad vodou je drží pouze další půjčky. Čínské úřady je ale nechtějí zavřít, protože se bojí nárůstu nezaměstnanosti a možných sociálních nepokojů.
Čím snazší insolvence, tím líp
Podle řady ekonomů je třeba ve snaze o řešení obtíží spojených s existencí nevýkonných firem zkoumat spojitost mezi nimi, neefektivní alokací kapitálu a také nastavením insolvenčních režimů firemního sektoru. Myšlenka je jednoduchá. Čím snáze se společnosti mohou stát insolventními, tím rychleji se kapitál může přerozdělit z neefektivních oblastí do těch produktivních. Studie OECD, nazvaná Insolvenční režimy, zombie firmy a realokace kapitálu, před časem přinesla výsledky zkoumání podmínek insolvence zhruba ve čtyřiceti členských zemích OECD a jedenácti nečlenských států.
Nejefektivněji navrženým insolvenčním režimem se podle tohoto materiálu může pochlubit Británie, na opačném pólu stojí Estonsko. Studie skutečně zjistila, že režimy insolvence, které usnadňují restrukturalizaci společností a omezují osobní náklady spojené s podnikatelským selháním, snižují množství kapitálu v zombie firmách. The Economist ale v této souvislosti upozorňuje, že celá věc bude mnohem komplexnější a řešení nebude snadné. Slabá produktivita je totiž problémem třeba i ve Velké Británii, která, jak výše zaznělo, má jedno z nejlépe nastavených insolvenčních prostředí.
FINMAG V NOVÉM DESIGNU JE TADY. CO SE V NĚM DOČTETE?
Zdroj: FinmagUMĚNÍ JE BYZNYS • „Toho Picassa jsem neměl prodávat,“ říká Patrik Šimon, majitel 20 tisíc artefaktů • Proč jde cena uměleckých děl nahoru? Jaké padají rekordy v aukcích • Dokáže AI malovat jako Monet nebo Mucha?
BYZNYS JE UMĚNÍ • Mléko jako od babičky vyrábí Radim Hrůza z Vysočiny • Pivní sen, ze kterého se zatím neprobudila spolumajitelka Rodinného pivovaru Švihov Anna van der Weerden
STYL JE HRA • Dům architekta Petra Stolína jako způsob poznání • Cestovní kancelář Ježíš Kristus funguje úspěšně už stovky let • Elegie za spalovací motor
HRY, SNY, RADOSTI • „Čekala jsem to horší,“ říká třetí Češka, která vystoupala na Mount Everest • Dunajská delta je zase planetou ptáků • Proč si Martin Vajda, spolumajitel vinařství Sonberk, čte knihy feministek?
Růst v jiné podobě
V této souvislosti je rovněž na místě klást si otázku, kterou se ekonomové, filozofové a další zabývají už desítky let. A sice jestli je vůbec reálné dlouhodobě očekávat neustálý růst ekonomiky. „Nevěřím na žebřík až do nebe, neboli že v systému s omezenými zdroji lze udržet do nekonečna exponenciální růst. To jsou slova Kennetha Bouldinga, který k tomu ještě dodal, že v tohle může doufat buď blázen, nebo ekonom,“ napsal před několika lety tehdejší analytik think-tanku Glopolis, ekonom a etnolog Jiří Čáslavka.
Dnešní společnost podle něj není schopna fungovat bez růstu, aniž by docházelo k sociálně nežádoucím jevům. Nevzrůstá-li HDP, klesá zaměstnanost, snižují se investice a upadá kvalita veřejných služeb. Pokračování v růstu v jeho současné podobě je nicméně dlouhodobě neudržitelné, tvrdí Čáslavka, protože zoufalá snaha o hospodářský růst za každou cenu nafukuje realitní, komoditní či jiné spekulativní bubliny, představuje neúměrnou zátěž pro životní prostředí a keynesiánská stimulace dostala státy do dluhové pasti.
„Podle mého názoru má smysl uvažovat o kvalitativní stránce rozvoje, o jeho trvalé udržitelnosti ve třech rozměrech – ekonomickém, sociálním a environmentálním, a pokoušet se o hledání souladu mezi nimi,“ je přesvědčen Jiří Čáslavka.
Lukáš Kovanda má jiný názor. „Co se týče růstu produktivity v ekonomicky vyspělém světě, zhruba od poloviny minulého desetiletí zažíváme příslovečný ‚ne-růst‘. Všichni ti, kteří po ‚ne-růstu‘ volají, ať se chytnou za nos,“ říká ekonom. „Ekonomická stagnace širokých vrstev společnosti vede kromě jiného k nástupu antisystémových politických stran, ať už ultralevicových nebo naopak nacionalistických. Dokud nebudeme zase pořádně růst, tyto politické proudy budou mít silné téma, díky němuž získávají levně politické body,“ doplňuje.
