Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Martin Šimáček: Stát si vyrábí vlastní chudé

Monika Veselíková
Monika Veselíková
21. 6. 2018
 34 237

„Obce a ani stát si nevědí rady, nedokážou dlouhodobě uplatnit politiku vedoucí k sociálnímu začleňování. Občas se sice najde výjimka, obecně ale vidíme hlavně řadu špatných rozhodnutí,“ říká Martin Šimáček, ředitel Institutu pro sociální inkluzi.

Martin Šimáček: Stát si vyrábí vlastní chudé

Zlepšit podmínky pro život těm, kteří si je sami zlepšit nemohou. Zároveň snaha nedopustit, aby se závislost na pomoci státu stala životním stylem práceschopných lidí. Právě tyto cíle si v programovém prohlášení při vyjednávání vládní koalice vytyčilo hnutí ANO a ČSSD.

První vlaštovkou, která má plány koalice uvést do praxe, jsou změny v dávkách na bydlení, které připravilo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Jde především o snížení doplatku na bydlení (z aktuálních 80 na 60 procent odůvodněných nákladů) příjemcům žijícím na ubytovnách a zavedení přísnějších pravidel pro přiznání příspěvku na bydlení. Podrobně jsme o novinkách psali zde.

Návrhy MPSV se ovšem nelíbí opozičním poslancům, kteří se kvůli tomu minulý týden (marně) snažili svolat mimořádnou schůzi Poslanecké sněmovny. Kritika zní i od odborníků z praxe. Co si o chystaných změnách, potažmo sociální politice v Česku, myslí ředitel Institutu pro sociální inkluzi Martin Šimáček?

Martin Šimáček

V roce 2015 spoluzaložil a vede think-tank Institut pro sociální inkluzi. Předtím řídil Agenturu pro sociální začleňování, kterou převzal před krachem v roce 2009 a za šest let ji přivedl ke spolupráci s víc než 50 městy. Zkušenosti sbíral při práci pro společnost Člověk v tísni v sociálně vyloučených lokalitách v Česku, ale také v romských osadách na Slovensku, doprovázel romské azylanty při imigračním řízení ve Velké Británii, pomáhal s rozvojem sociální práce v Gruzii. Pracoval na ministerstvu školství na rozvoji inkluze ve školství, dva roky byl poradce ministryně práce.

Institut pro sociální inkluzi

Institut pro sociální inkluzi založil Martin Šimáček s několika kolegy, kteří se společně s ním rozhodli odejít z vládní Agentury pro sociální začleňovaní. Jde o nezávislý think-tank, který chce podporovat praktické sociální začleňování a zároveň poskytovat ostrou zpětnou vazbu veřejné správě. Za tímto účelem Institut vypracoval interaktivní mapu událostí, které se od devadesátých let až dodnes nejzásadněji promítají do problematiky sociálního vyloučení.

Jak hodnotíte návrh ministerstva práce na snížení doplatku na bydlení?

Snížení této dávky je podle mě naprosto nesmyslný hazard. Dokud nemáme funkční systém sociálního bydlení, nelze do systému dávek sahat. Ministryně Němcová sice argumentuje omezením byznysu s chudobou, ubytovatelé jsou ale vždycky první, kdo si v nové rovnováze poradí. Je chyba myslet si, že když se oseká dávka, sníží se nájmy. Tomu, kdo doplatek pobírá, jednoduše nezbyde než vzít na bydlení jinde. Pravděpodobně z ostatních dávek, například z příspěvku na živobytí, který má sloužit primárně na jídlo či léky. Část tohoto příspěvku se ale od loňského roku vyplácí v poukázkách, je tedy otázka, kde lidé nakonec na bydlení vezmou. Případně se můžou snažit poukázky pod cenou prodat, což je další byznys, který se v téhle oblasti rozvíjí.

Doplatek na bydlení neleží v žaludku jen současné vládě. Měnil se i v předchozím volebním období, často na popud poslanců a senátorů…

To je pravda a také jeden z důvodů, proč jsme rok 2017 označili za počátek sociální katastrofy s dopadem na desítky tisíc nejchudších domácností nejen z vyloučených lokalit. Zákon o pomoci v hmotné nouzi, který doplatek a další dávky řeší, se loni měnil pětkrát. Dávky se kvůli tomu staly pro mnoho lidí nedostupné, a tím pádem jim dramaticky klesl příjem. Tři změny se týkaly právě doplatku na bydlení. Jednak stát vyplácí pouze 80 procent normativních nákladů namísto původních 90. Další novinkou je podmínka sepětí s obcí: kdo chce doplatek, musí prokázat, že má v obci práci, je evidován na úřadu práce, má zde příbuzné nebo tam dítě chodí do školy. Poslaneckou iniciativou pak vznikla také možnost vyhlašovat zóny se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů: na podnět vedení obce obecní úřad znemožní vyplácení doplatku na bydlení nově příchozím nebo tomu, kdo zde sice bydlí, ale potřebuje uzavřít novou smlouvu.

Argument pro zavedení takzvaných bezdoplatkových zón – omezit rozrůstání ghett a řízené stěhovaní chudých, se ale jeví jako poměrně logický.

V praxi záleží, jak dané město s možností vyhlásit bezdoplatkovou zónu naloží. Relativně dobrým příkladem je Děčín. Zónu tady vyhlásili jen pro konkrétní domy, protože se město nemohlo dohodnout s jejich majitelem, který na chudých lidech vydělává. Je samozřejmě otázka, co s těmi lidmi bude dál, a zda jim město nabídne nějakou alternativu k bydlení.

Pak je tu ale Kladno nebo Ústí nad Labem, kde se magistrát rozhodl prohlásit za zónu se zvýšeným počtem sociálně nežádoucích jevů celé město. V praxi to znamená, že se dvě poměrně bohatá a silná města prohlásila za ghetto, začala vytlačovat chudé a sociálně vyloučené lidi a přehodila problém na vedlejší menší obce.

Pomocí podobných opatření chce stát omezit byznys s chudobou. Jak jinak podle vás situaci řešit?

Byznys s chudobou nevznikl ze dne na den. Před patnácti lety u nás žádný masivní trh s ubytovnami nebyl, rozmohl se až v důsledku Drábkovy sociální reformy. Tehdy se zrušil sociální příplatek a výpadek v příjmech chudých domácností se postupně přenesl na doplatek na bydlení, který desítky tisíc domácností udržel v bydlení, i když postupně stále mizernějším. Jinak řečeno: stát patovou situaci vytvořil a teď ji dál zhoršuje. Odebírání a snižování doplatku na bydlení obchod s chudobou neřeší, ale zhoršuje situace konkrétních lidí. Už teď to má v praxi dramatický dopad. Rozhodně se ale lidi z ubytoven nevrátí na volný trh s byty, a protože nefunguje ani sociální bydlení, budou nejspíš bydlet ještě hůř než teď. Stát byznys s chudobou neruší. Jenom ho kamsi uklidí, aby ho nemusel platit z dávek. Několikanásobně ho ale zaplatí později: úniky v šedé ekonomice, do které lidi tlačí, a na sanaci extrémní chudoby lidí, kterým teď sebral poslední dávky nutné k přežití.

Kalkulačka příspěvku na bydlení


Měsíční náklady na bydlení

Rozšířená verze kalkulačky

Další kalkulačky

Vedle doplatku na bydlení chce MPSV měnit také příspěvek na bydlení. I tento návrh sklidil kritiku a ministerstvo nakonec původní návrh zmírnilo. Nelíbil se ani vašemu Institutu. Proč?

Podle upraveného návrhu příspěvek dostane jen ten, komu po zaplacení bydlení zbyde méně než dvounásobek životního minima. Takové opatření se negativně dotkne zejména rodin s dětmi ve velkých městech. Často jde o lidi na hranici chudoby, nižší střední vrstvu ve špatně placeném zaměstnání. Pokud se taková rodina dostane do finanční krize, může velmi snadno spadnout do sociálního vyloučení. Právě tuhle skupinu lidí by měl stát podporovat, aby se do tíživé situace nedostala. Jenže dělá pravý opak. Když jim sáhne na příspěvek na bydlení, vystaví je většímu riziku. Stát si tak de facto vyrábí chudé nad hranou sociálního vyloučení.

Ministerstvo zdůvodňuje chystané změny snahou o zamezení zneužívání dávky. Příspěvek na bydlení v Česku pobírá víc než dvě stě tisíc domácností. Skutečně se bez dávky neobejde tak vysoký počet rodin?

Mezi 220 tisíci příjemci příspěvku se určitě najdou stovky nebo jednotky tisíc spekulantů. Na ně si má ale úřad práce došlápnout jinak. Namísto toho se přijde se změnou, která dopadne na všechny. Tedy i na lidi, kteří dávku skutečně potřebují a kterých je bezpochyby drtivá většina.

Zmínil jste nutnost prosadit zákon o sociálním bydlení. Co říkáte na aktuální návrh Ministerstva pro místní rozvoj?

V návrhu je hned několik chyb. Sociální byty mají být například k dispozici jen tomu, kdo je v bytové nouzi nezaviněně. Pro ostatní ministerstvo plánuje pouze sociální domovy. Jak ale starosta určí, kdo a proč si za svou situaci může sám – například u malých dětí? Nebo samoživitelek a samoživitelů? Sociální domovy pak mají být de facto ubytovny se státem placenou ostrahou. To jsou zbytečné výdaje. Navíc podobné ubytovací kapacity nejsou k dispozici, takže by se musely stavět, což znamená další vysoké náklady. Druhá věc: podobné domovy nejspíš vzniknou především na okraji měst, takže chudí lidé opět zůstanou stranou, v místě se špatnou dostupností práce nebo škol pro děti. Tím se znovu prohloubí jejich segregace. Jednoduše řečeno: ministerstvo se vlastně chystá zřídit státem kontrolovaná ghetta.

O sociálním bydlení jako základním nástroji sociálního začleňování se mluví už několik let. Z diskuze mezi městy a státem mi ale přijde, že se obě strany zatím hlavně dohadují, kdo z nich má vlastně převzít odpovědnost. Kdo má podle vás problém primárně řešit?

Za sociální politiku na území Česka je primárně odpovědný stát: musí vytvořit prostředí pro sociální začleňování, nastavit legislativu a financování. Pokud v tomto stát selhává, mají obce daleko těžší úlohu, přesto si můžou poradit. Dobrým příkladem je Brno, které má ovšem výhodu ekonomicky silného města. Na druhou stranu: začleňovat se má člověk do obce, kde bydlí, čerpá služby a má osobní vztahy. A pokud dělá obec sociální začleňování špatně, stát mnoho nezmůže. V Česku bohužel převládají špatná řešení na obou stranách.

Právě Brno se svým projektem sociálního bydlení Rapid Re-Housing, který staví na principu housing first, slaví úspěch. V květnu získalo prestižní rakouskou cenu za sociální inovace SozialMarie, jako nejlepší řešení bytové nouze ho ocenila i Evropská unie. Můžete vysvětlit, o co konkrétně jde?

Princip housing first je o tom, že pokud se má začarovaný kruh sociálního vyloučení přetnout, musí se jako první vyřešit bydlení. Je potřeba, aby měl člověk zázemí, ve kterém může fungovat. Díky tomu je pro něj snazší najít práci nebo zajistit dětem řádnou docházku do školy. V Brně proto vzali padesát různorodých rodin a nabídli jim sociální bydlení. Po roce si drtivá většina domácností vede dobře: zabydlely se, začaly řešit svoje dluhy, děti chodí do školy a rodiče se vracejí na trh práce. Město tak na jaře téměř všem rodinám prodloužilo nájemní smlouvu.

Celou dobu narážíme na pojem sociální vyloučení. Kolika lidí se aktuálně vlastně týká?

Podle posledního výzkumu ministerstva práce z roku 2016 je v Česku 115 tisíc lidí ve zhruba 606 vyloučených lokalitách. Realita ale je složitější. Dalším zhruba osmi stům tisícům domácností hrozí riziko ekonomické nestability, především kvůli exekucím. Jde zejména o chudé pracující, samoživitele nebo lidi v odlehlých regionech. Když se podobný výzkum dělal v roce 2006, byla sociálně vyloučených lokalit zhruba polovina a v nich kolem 80 tisíc lidí. Jde o jasný důkaz, že sociální politiky vůči nejchudším a nejohroženějším lidem nefungují. Stát ani obce si vesměs nevědí rady, nedokážou dlouhodobě uplatnit politiku vedoucí k sociálnímu začleňování. Občas se sice najde výjimka, obecně ale vidíme hlavně řadu špatných rozhodnutí.

Co mají tedy města nebo vláda dělat, aby se počty sociálně vyloučených lidí snižovaly?

Problém je, že stát není dlouho řízený strategicky a s rozmyslem. To se velmi negativně projevuje právě na sociálních politikách. Obrovské dopady měla sociální reforma, kterou v roce 2011 prosadil exministr Drábek. Pokud podobný zásah přijde znovu, nastane velký problém, protože nízkopříjmové domácnosti jsou chudší a zadluženější. Když se v roce 2011 rušil sociální příplatek, řadu lidí zachránil doplatek na bydlení a příspěvek na živobytí. Jakmile se ale začalo sekat i do těchto dávek, a nově i do příspěvku na bydlení, který je nejdůležitější podporou především chudých pracujících a seniorů, kteří bez něj náklady na bydlení neutáhnou, nezbude nic, co by lidem pomohlo. Stát řeší sociální politiku bez rozmyslu a jede na vlně populistických opatření: jednou chce zatočit byznysem s chudobou, jindy omezí zneužívání dávek. Co ale nejvíc chybí, je strategie pro sociální politiku, která předejde sociálnímu vyloučení a zachytí lidi, kteří se můžou do podobných problémů dostat v budoucnu. Teď je potřeba udělat především dobrý zákon o sociálním bydlení, vrátit dávkám hmotné nouze jejich funkci záchytné dávky v chudobě a vyřešit problém oddlužení. Další kapitolou jsou dostupné sociální služby.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.


Problematiku oddlužení řeší novela insolvenčního zákona, která leží v Poslanecké sněmovně. V jaké podobě nakonec projde, zatím není jisté, pravděpodobně ale škrtne podmínku uhradit během pěti let alespoň třetinu dluhů. Takový postup je podle vás správný?

Lepší podmínky oddlužení jsou naprostá priorita a je dobře, že je novela na stole. Úplně upřímně nechápu, proč udržujeme podmínku oddlužení deset procent nebo proč se mluví o dlouhé sedmileté lhůtě. To jsou pro mě těžko pochopitelné parametry, které například na Západě vůbec nemají. Dovedu si představit mnohem kratší období i oddlužení na nulu. Důvod je jednoduchý: lidi z vyloučených lokalit zkrátka nemají, z čeho by dluhy platili. Nezvládnou nakumulovat prostředky a uspokojit věřitele. Zásadní je dovést tyto lidi do bodu, kdy budou schopní fungovat s čistým stolem a bez dluhů. Většina lidí teď raději pracuje na černo – pokud by pracovali legálně, většina jejich příjmu padne na exekuci. Mechanismus exekucí, který u nás teď je, je de facto vytlačuje do šedé zóny.

Jak k tomu ale přijdou jejich věřitelé, nemají na své peníze nárok?

Struktura dluhů pochází vesměs od spekulativních věřitelů. Jde o dluhy násobně navyšované sankčními poplatky z prodlení a náklady na exekuce. Dluhy, které věřitelé často vyráběli úmyslně, právě s cílem zisku v exekučním řízení. Seriózní věřitelé, kteří na začátku poskytli plnění a nyní nemůžou dluh vymoci, budou pravděpodobně ve výrazné menšině.

Někteří kritici označují mírnější pravidla pro oddlužení za morální hazard…

Měli bychom se naučit, co je běžné na Západě: přenést větší odpovědnost na stranu věřitelů. Klientům, kteří nemají dostatečný příjem, by přece na trhu nikdo půjčovat neměl. Zodpovědnost na straně věřitelů znamená, že půjčky nebudou úmyslně nabízet tomu, kdo je s vysokou pravděpodobností nezvládne splatit. Pokud se někdo ocitne v tíživé ekonomické situaci, má mu pomoct stát: stabilizovat ho, podpořit na trhu práce. V Česku se místo toho v minulých letech vytvořilo prostředí, ve kterém byla nejrychlejším řešením půjčka. Pozitivní změna přišla teprve s novelou zákona o spotřebitelském úvěru. I když pozdě, výrazně pomohl: reguluje sankce při nesplácení půjčky i trh s půjčkami a snížil počet spekulativních společností.

Fotka Martina Šimáčka: Jan Zátorský / MAFRA / Profimedia

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
3
+

Sdílejte

Diskutujte (4)

Vstoupit do diskuze
Monika Veselíková

Monika Veselíková

Bakalářské studium odstartovala na Technické univerzitě v Liberci, magisterské v oboru Mediální studia dokončila na Fakultě sociálních věd UK. Pro Finmag a Peníze.cz píše od konce roku 2014. Ve volném... Více

Související témata

bydlenídoplatek na bydleníjaromír drábekministerstvo práce a sociálních věcímpsvnájemoddluženípříspěvek na bydlenípůjčkysociální dávkysociální vyloučeníubytovnyzákon o spotřebitelském úvěru
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo