Proč nejsou obchodní války dobré

Svým nápadem zavést vysoká cla na dovoz hliníku a oceli prezident Donald Trump znovu oživil obavy z celosvětové obchodní války. Ještě ani nebyl zveřejněný oficiální návrh a z ciziny už zněla varování, že přijdou protiopatření. Například Evropská unie slibovala uvalit cla na ikonické americké výrobky jako motorky Harley-Davidson, bourbon z Kentucky nebo džíny, také Čína, Austrálie a Kanada slibovaly odpověď.

Donald Trump to všecko smetl ze stolu svým tvítem, že „obchodní války jsou dobré“.

When a country (USA) is losing many billions of dollars on trade with virtually every country it does business with, trade wars are good, and easy to win. Example, when we are down $100 billion with a certain country and they get cute, don’t trade anymore-we win big. It’s easy!

— Donald J. Trump (@realDonaldTrump) 2. března 2018

Co to ale vlastně taková obchodní válka je a co s ní všechno souvisí?

Zabývám se dějinami obchodu a myslím, že by stálo za to připomenout si několik ukázkových příkladů. Ve všech případech byly důsledky takové války katastrofální.

Francie a Itálie táhnou do „války“

Krátce po sjednocení Itálie v roce 1871 se mladý národ ve snaze ochraňovat svůj čerstvě zrozený průmysl přiklonil k protekcionismu. V roce 1886 zrušila Itálie své obchodní dohody s Francií.

Italové „chránící“ svůj průmysl před francouzskou konferencí zvedli cla až na šedesát procent. Francouzi se ani nepokoušeli vyjednávat, odpověděli hrozbou odvetných cel, pokud Itálie ta svá nesníží. Odvetné clo stíhalo odvetné clo. Ve Francii přestřelka v roce 1892 vyústila v přijetí vysoce ochranářského Mélinova celního sazebníku. To ve velkém stylu ukončilo několik desetiletí trvající francouzský flirt s volným obchodem.

Náklady obchodní války nesly oba národy, rozsah škod byl ale mnohem větší. Vzájemný obchod mezi Francií a Itálií se drasticky propadl – a strhl s sebou i navázané dodavatele v dalších zemích. Jiným nezamýšleným důsledkem bylo užší přimknutí Itálie k Německu a Rakousku-Uhersku v letech, která předcházela první světové válce.

Jak si republikáni si došlápli na Kanadu

Přestože dnes republikán říkají (nebo minimálně před Trumpem říkali) strana volného obchodu, rozhodně jí vždycky nebyli. Tak třeba v letech po skončení války Severu proti Jihu, tedy v letech, kdy byli prezidenty převážně republikáni, šlo o hrdou stranu protekcionismu, pevně připoutanou k nacionalistické hospodářské základně.

V roce 1866 Spojené státy vypověděly vzájemnou obchodní dohodu s Kanadou. Ekonomičtí nacionalisté v Kanadě se rozhodli jižnímu sousedovi oplácet „stejnou mincí“ – jak tedy jinak než zvyšováním cel.

V roce 1879 kanadská Konzervativní strana vytvořila vlastní politickou doktrínu kanadského protekcionismu. Některé americké společnosti – Singer Manufacturing, American Tobacco, Westinghouse nebo International Harvester – se rozhodly raději přesunout výrobu do Kanady, aby se vyhnuly vysokým clům. Ke konci osmdesátých let devatenáctého století se počet továren přesunutých do Kanady dostal k číslu 65. V tomto případě tedy protekcionismus dodavatelské řetězce nejenže nepřetrhal, ale naopak vytvářel.

Zlomový okamžik přišel v roce 1890. Republikáni, kteří v té době měli pod kontrolou jak exekutivu, tak legislativu, prosadili ostře protekcionistická McKinleyho celní sazebník. Během tří let od roku 1889 do roku 1892 poklesl zemědělský vývoz z USA do Kanady na polovičku.

Trvalo pak skoro celé století než Kanada a Spojené státy začaly zase volně obchodovat.

Války Smoota a Hawleyho a éra protekcionismu

Na konci devatenáctého století nebyly obchodní války ani zdaleka ničím vzácným. Ale nejen tehdy.

Velmi názornou lekci pro dnešní dny můžeme vyčíst taky z obchodní války, která přišla, když v roce 1930 američtí republikáni schválili protekcionistické celní zákony Smoota a Hawleyho. Ty zvýšily cla na stovky druhů dováženého zboží. Kanada na oplátku zvýšila zase svoje cla a totéž učinila i Evropa.

Evropská odvetná opatření analyzoval v hojně citované studii z roku 1934, ekonom Joseph M. Jones mladší. Varoval v ní před obchodními válkami, které můžou přijít, když cla jednostranně zavedená jednou zemí, „ohrozí zánikem“ specializovaný průmysl v jiných zemích, a před „zahořklostí“, kterou to rozšíří v obyvatelstvu postižených zemí.

Abychom uvedli z Jonesovy studie aspoň jeden příklad – italská veřejnost na Smootova a Hawleyho cla reagovala agresí. Auta americké výroby se v italských ulicích stávala terčem útoků. A v červnu 1930 Benito Mussolini prohlásil, že „Itálie si najde cestu, jak se bránit“. Následovalo zvýšení cel na americké zboží a americký vývoz do Itálie se propadl z hodnoty 211 dolarů v roce 1928 na 58 milionů v roce 1932.

Rozzuření Italové přidali v srpnu 1930 k políčku ještě urážku, kterou byl podpis obchodní dohody se Sověty; o dva roky později ji následoval pakt o neútočení.

Z jiného úhlu pohledu se na celní předpisy z roku 1930 ještě dívá ekonom Douglas Irwin. Všímá si, že i „z pohledu amerického obchodu byly ničivé“ – byly příčinou obchodní diskriminace ve stylu oko za oko vůči Spojeným státům a „rozvrátily existující obchod“.

Paul Krugman, ekonom a sloupkař New York Times, podobně připomíná, že ačkoli celní zákony Smoota a Hawleyho nebyly příčinou světové hospodářské krize, jimi způsobené obchodní války hrály klíčovou roli v tom, že se obchodu nedařilo po krizi zotavit, hned jak se zotavila výroba.

Z anglického originálu publikovaného na The Conversation pro Finmag přeložil Gabriel Pleska. Autor úvodní fotografie: chrisdorney / Shutterstock.com