Unijní klacek na webové giganty: daň z obratu

Svět před sto lety byl mnohem víc fyzický. Možná až nepředstavitelně z hlediska lidí, kteří značnou část své existence přesouvají do virtuálních prostor. Tenkrát na kraji obce stála továrna a nad ní vila pana továrníka. Po dráze vozili do fabriky uhlí a další suroviny, hotové výrobky rozvážela první nákladní auta. Manželka pana továrníka utrácela za koloniální zboží v krámku na náměstí a dělníci chodili do práce z domů stojících jen o pár metrů dál.

Prvorepubiková idylka? Jak se to vezme. Pevná vazba mezi podnikáním a lokalitou například umožnila v roce 1920 ministru financí Aloisi Rašínovi prosadit nostrifikační zákon, díky kterému mohl stát firmám operujícím na území Československa přesunout do nově vzniklé republiky své sídlo. Cílem mělo údajně být posílení hospodářské samostatnosti nového Československa, ale my asi tušíme, odkud vítr vál.

Všude a nikde

Efektivní výběr daní nebyl pro vládnoucí třídu nikdy žádný med. Začalo to už dávno, kdy s výběrčím daní musela chodit ozbrojená ochranka a pokračuje to dnes tříprocentní daní z obratu, kterou plánuje Evropská unie uvalit na internetové giganty. Proč na to jde Unie tak komplikovaně? U velkých technologických firem, jako je Facebook, Amazon nebo třeba AirBnB totiž není vůbec jasné, kam místně patří – a může být poměrně složité lokálně ji postihovat za daňovou neposlušnost.

Sídlo organizační složky může být třeba v Lucembursku, zatímco servery jsou uložené v Německu a webová stránka je dostupná po celé Evropské unii. Místní IT oddělení vybudovala firma v Rumunsku, odkud je polovina práce outsourcovaná do Indie. Marketing dodávají čeští digitální nomádi žijící na Bali. V mnoha případech ani firma nemá fyzický produkt, který by mohl daňový úředník nebo celník snadno zabavit. Do toho přidejte obchodování mezi spřízněnými společnostmi a vypadne vám z toho dost nepřehledá organizační struktura firem, která ve finále umožňuje velkým entitám danit tam, kde se rozhodnou. Zákony o transfer pricingu, které nařizují, za jaké ceny mezi sebou můžou spřízněné firmy obchodovat, sice nejsou ničím novým, ale jako obvykle nakonec dopadnou spíš na ty malé a skutečně velcí hráči si s nimi dokáží poradit.

Není tedy překvapivé, že když si můžete vybrat, kde budete danit zisk, nevyberete si zrovna Francii. To se samozřejmě politikům ze zemí s vysokou daňovou sazbou nelíbí, a tak přišli s protiopatřením ve formě daně z obratu pro velké online firmy s ročními celosvětovými příjmy nad 750 milionů eur a ročními „zdanitelnými“ příjmy v Evropské unii nad 50 milionů eur. Daň by uvalovaly jednotlivé země podle určitého alokačního klíče – například podle toho odkud pochází uživatelé dotčených internetových služeb nebo třeba podle toho v jakých zemích se zobrazilo jaké množství reklamy.

Daně jako platba za služby

O daních obvykle lidé uvažují (nebo alespoň uvažovali) jako o platbě za služby, které stát poskytuje. V případě firem to budou služby jako ochrana majetku, jistota právního prostředí, vymahatelnost smluv a tak dále. Pokud by šlo o normální obchodní vztah a firma se rozhodla pro jednoho dodavatele některé z těchto služeb, její ostatní poskytovatelé, pokud by chtěli firmu jako zákazníka přilákat, byli by nuceni se nad sebou zamyslet a něco změnit – zlepšit služby, které svým zákazníkům nabízejí, nebo aspoň zlevnit. Jenže o standardní obchodní vztah nejde. Když taková nemilá situace, že někdo nemá zájem o jejich služby, potká státy, žádné zlepšení služeb nebo snížení ceny, rozuměj daní, je ani nenapadne. Místo toho se sejdou se svými kámoši z kartelu a na firmy uvalí novou daň.

Pro svobodně smýšlejícího člověka může být pozitivní vidět, že v praxi dnes už jen málokdo (na obou stranách barikády) o daních uvažuje jako o platbě za určité služby, ale vnímá je pouze jako břímě, které je třeba nést a které je třeba minimalizovat (či z pohledu státu maximalizovat). Na druhou stranu ale to, že se hraje s otevřenými kartami, přináší jen malou útěchu, když pravidla zůstávají pořád nefér.

Oficiálně se má u danění technologických gigantů jednat pouze o dočasné opatření, dokud nedojde k „ideálně“ celosvětovému řešení tohoto „palčivého problému“. Historie nás ale učí, že není nic trvalejšího než dočasné politické opatření. Navíc u takových nařízení nebývá úplně mimo ani obava, že jde jen o předzvěst rozsáhlejších a více devastujících budoucích regulací, a tak se můžeme jen obávat, k čemu dalšímu daň z obratu povede a kdo bude její další obětí.

Jak může daň z obratu zabíjet (firmy)

Pokud bychom dokázali ignorovat morální hledisko, i z ekonomického pohledu je daň z obratu prasárna. Příkladem budiž Amazon. Ve třetím kvartálu minulého roku měl celosvětové tržby přes 43 miliard dolarů, jenže jeho čistý příjem byl jen něco málo přes 260 milionů dolarů. Firma má byznys postavený na vysokém obratu při nízkých maržích. Zákazníci to oceňují. Kdyby ale Amazon musel tříprocentní daň aplikovat na všechny svoje tržby, pak se ze zisku velmi rychle dostane do ztráty. A bylo by po levném zboží, pracovních místech – a nakonec i po daních placených ze zisku i z obratu.

Pozice Facebooku nebo Googlu dnes sice vypadá neotřesitelně a firmy generují vysoké čisté zisky, ale vzpomeňte si na bývalé titány, po kterých už pomalu ani neštěkne pes – Nokia, Kodak. A nemusíme ani chodit mimo internetový byznys, i v oboru najdeme firmy, které – zdá se – mají nejlepší léta za sebou, příkladem budiž AOL, Yahoo nebo třeba MySpace. Tyto firmy zaspaly dobu. S daní vypočítávanou z obratu ale stačí jedno škobrtnutí a zavře se nad vámi voda.

Místo sebereflexe a volné soutěže mezi státy v tom, kdo dokáže poskytnout firmám nejlepší zázemí pro poskytování služeb za co nejlepší ceny (tedy nejnižší daně), tak přichází typické řešení: zpřísnění tržních podmínek. Však my vám zatopíme! Útěchou velkému byznysu může být, že obvykle dokáže podobná opatření obejít. Soukromé firmy jsou vždycky o krok napřed. Přesto budou muset zbytečně vynaložit náklady a zaměstnat další kreativní účetní a právníky místo toho, aby se tito lidé věnovali skutečně produktivní činnosti. V socialistické Evropě nic nového pod sluncem.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Je medicína byznys? Jak pro koho. „Frustraci mladých lékařů chápu. Nemají ani na chůvu, aby jim pohlídala děti, když pracují,“ říká přednosta chirurgické kliniky Robert Lischke.

Zdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.

Koupit Finmag