Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Jak moc kapitalistický je ve skutečnosti Singapur?

Matt Bruenig
Matt Bruenig | 22. 3. 2018 | 28 komentářů | 5 457

Vítejte v zemi s příkladnou ekonomickou svobodou. V zemi, kde největším kapitalistou je – tak moment! – stát.

Jak moc kapitalistický je ve skutečnosti Singapur?

V indexu ekonomické svobody, který zveřejňuje Heritage Foundation, obsadil Singapur pozici druhé ekonomicky nejsvobodnější země na světě za Hongkongem. Index je často chápaný jako setřídění zemí podle toho, jako moc jsou kapitalistické. A tak i řada kapacit dovede navykládat o Singapuru opravdu podivné věci. Například Bryan Caplan ve svých poznámkách z Liberty Conu tvrdí, že Singapur je jednou ze zemí, které se dostaly „nejblíž kapitalistickému ideálu“.

Čtyři pětiny Singapuru mají stejného domácího: stát

Je samozřejmě pravda, že Singapur stojí na tržní ekonomice. Na druhou stranu je ale taky pravda, že stát Singapur sám vlastní velkou část výrobních prostředků. Ve skutečnosti tedy singapurská vláda pravděpodobně, s ohledem na způsob výpočtu, kontroluje víc kapitálu než v jakákoli jiné vyspělé zemi na světě, snad s výjimkou Norska.

Stát Singapur vlastní 90 procent půdy. Stojí za to si připomenout, že taková míra státního vlastnictví nebyla v Singapuru odjakživa. V roce 1949 vlastnil stát jen 31 procent půdy. Na dnešních 90 procent se dostal až po dekádách vynucených prodejů a uplatňování výsadního práva, tedy vyvlastňování výměnou za kompenzace.

Stát Singapur ale není pouhým vlastníkem půdy. Také ji využívá, zejména k výstavbě obytných budov. Přes 80 procent obyvatel Singapuru žije v bytech vystavěných veřejnou správou bydlení HDB. Singapurská vláda uvádí, že okolo 90 procent lidí žijících v bytech HDB svůj domov „vlastní“. Ve skutečnosti to ale funguje tak, že jakmile HDB byt postaví, vláda k němu nabídne přenosnou nájemní smlouvu na 99 let. Cena pronájmu pomalu klesá s tím, jak se blíží dovršení posledního roku. Po dosažení termínu pronájem vyprší a byt se vrací státu. Singapur je tím pádem zemí, kde je téměř každý dlouhodobým nájemníkem veřejného bydlení.

Kolektivní superkapitalista

Pak tu máme státem vlastněné podniky, které se eufemisticky nazývají „společnosti s vazbami na vládu“ (governement-linked companies). Skrze svůj státní fond (Sovereign Wealth Fund) Temasek vlastní singapurská vláda velký podíl (víc než 20 procent) ve 20 firmách (číslo z roku 2012). Tyto společnosti dohromady představují 37 procent kapitálu na singapurské burze. Stát taky (znovu se bavíme o roce 2012) vlastní zásadní podíl v osmi realitních investičních fondech (Real Estate Investment Trusts neboli REITs), kterým se říká jak jinak než realitní investiční fondy s vazbami na vládu (GLREITs). Hodnota těchto „fondů s vládními vazbami“ představuje 54 procent z celého realitního trhu.

Státní fond Temasek nefunguje jenom jako vlastník domácích aktiv. Investuje ve velkém po celém světě, nejvíc v ostatních asijských zemích. V březnu loňského roku činila hodnota portfolia fondu Temasek 275 miliard dolarů, což je přibližně 62 procent ročního singapurského HDP. Pro lepší představu disponuje fond Temasek asi takovým podílem, jako kdyby si americká vláda ze dne na den vybudovala státní fond v hodnotě 12,4 bilionu dolarů.

Vůbec nejde jen o pravičácké švestky

Klidně si o mně říkejte, že jsem staromódní, ale státní vlastnictví výrobních prostředků si obvykle nemám ve zvyku spojovat s kapitalismem. Pěkný způsob, jak bychom mohli zjistit, jestli libertariáni nebo konzervativci skutečně považují singapurský systém za „superkapitalistický“, je představit si, jak by asi reagovali na kandidáta, který by v amerických volbách přišel s plánem dovést Spojené státy k singapurskému ideálu.

Ve své kampani by takový kandidát razil takové teze, jako například že stát by měl vyvlastnit téměř veškerou půdu v zemi, vybudovat prakticky veškeré bydlení, přesunout téměř každého do tohoto veřejného nájemního bydlení, stát se největším akcionářem ve víc než třetině amerických veřejně-obchodovaných společností (podle tržní kapitalizace) a konečně vybudovat státní fond mamutích rozměrů, který by držel desítky bilionů dolarů korporátních aktiv. Tak co myslíte, setkala by se taková kampaň u libertariánů s vřelým přivítáním? Nebo by se jí spíš vysmáli jako socialistické šílenosti?

Příklad Singapuru nám dá ale víc než jen možnost vtipně nachytat pravičáky na švestkách. Otevírá taky zajímavou otázku: Co lidé považují za podstatné, přijde-li řeč na „kapitalismus“ a „socialismus“? Dělají kapitalismus kapitalismem primárně trhy, nebo soukromé vlastnictví? A vice versa, je socialismus socialismem primárně kvůli uzavírání trhů, nebo kvůli prosazování kolektivního vlastnictví? Tyhle dvě věci se často zaměňují, přesto jsou logicky a prakticky oddělitelné. Singapur (a z ostatních třeba už zmíněné Norsko) ukazují, že je docela možné kolektivně vlastnit výrobní prostředky, a zároveň využívat cenových systémů k alokaci produktivních faktorů. Což koneckonců tržní socialisté říkají už sto let.

Z anglického originálu publikovaného na People’s Policy Project pro Finmag přeložil Kamil Hrabal

FINMAG NA PRÁZDNINY!

Finmag červen 2021Zdroj: Finmag

Na internetu naletíš hned, říká Mikýř. Jakub Jetmar se ptá, jak je Martinu Mikyskovi v dresu strážce webové morálky, který drtí internetové pokrytce i prodejce hrnců

Start me up! Pavel Jégl zkoumá, jak chystáme půdu startupům • Michal Hron s Andrejem Kiskou ml. na lovu jednorožce • Martin Vlnas se ptá šéfa CzechInvestu, co má pro startupery • Jak se stal z Izraelců startup nation?

Drogy vyhrály. Před 50 lety Richard Nixon vyhlásil válku drogám. Prohrály USA, prohrály země, které do vojny zatáhly. Ale zas to stálo hodně peněz

FIN. Bitcoin drž, utrácej špatné peníze. Dominik Stroukal představuje kryptomilionáře z chatrče • Josef Tětek ví, že bitcoin není bio. Ale zelená, neb se to vyplatí • Rádce Petra Kučery, šéfa Peníze.cz

Autor článku

Matt Bruenig

Matt Bruenig

Matthew Bruenig je bloger a komentátor. Kromě vlastního blogu přispívá také do mnoha periodik, mezi která patří The Washington Post, Los Angeles Times, The Atlantic, The New Republic, The American Prospect, In These Times, Jacobin nebo Dissent. Píše o ekonomice, politice, zajímá se zejména o témata spojená s chudobou a nejchudšími.