Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Urza: Ke svobodě nemůžu nikoho donutit

Jakub Skala
Jakub Skala
13. 3. 2018
 20 432

Anarchokapitalista je snad vzácný druh, v Česku je ale k vidění častěji než jinde. Může prý za to osvětová práce příznivců ankapu. Jejím aktuálním vyvrcholením je Urzova knížka Anarchokapitalismus, na jejíž vydání příznivci vybrali přes dva a půl milionu.

Urza: Ke svobodě nemůžu nikoho donutit

Urza není jen náhodný shluk písmen. Je to také jméno zřejmě momentálně nejznámějšího českého – a nebojme se to říct – anarchokapitalisty. Pro někoho je Urza extrémistický zastánce trhu, pro jiného člověk, který s důslednou logikou domýšlí pár základních pravidel lidského soužití. Tak nebo tak, na podzim se mu podařilo vybrat na Startovači přes šest set padesát tisíc (desetinásobek původního cíle) na vydání vlastní knihy o ankapu. Před pár dny ji pokřtil.

Mezitím publikuje další články na webu a přednáší, kde se dá. Blýská se libertariánům na lepší časy? A co si vlastně myslí člověk, kterého zvou do Sama doma, aby představil kryptoměny?

Urza

Urza

Urza – původně přezdívka převzatá z Magic: The Gathering, pozdeji jméno – vystudoval informatiku na MFF UK a nyní se živí vývojem softwaru. Už při studiu se zajímal o ekonomii, a ačkoliv nejprve se zastánci ankapu nesouhlasil, nakonec uargumentoval sám sebe. Po několika letech začal o ankapu přednášet a souhrn jeho myšlenek najdete v právě vydané knize. Další texty, videa a záznamy přednášek jsou k dispozici na urza.cz.

S Jakubem Skalou, autorem rozhovoru, je Urza nejen spoluanarchokapitalista, ale i bývalý spolužák. Hru na vykání a objektivitu tedy vynecháváme.

Co máš proti silnicím a divadlům?

Dobrá otázka. Hodně čtenářů se tak určitě zeptá. Kdo chce zrušit stát, určitě musí chtít konec všech státem poskytovaných služeb: Žádné školy, žádné nemocnice, žádní hasiči, žádná divadla, prostě návrat zpátky na stromy. Realita je jiná. Anarchokapitalisté nechtějí rušit služby, které stát poskytuje, chtějí jenom, aby na ně neměl monopol, aby fungovaly na volném trhu na bázi vzájemné dobrovolnosti, aby se každý mohl rozhodnout, zda a za jakých podmínek je chce poskytovat či čerpat.

To jsem ti chtěl jen na začátek nahrát na smeč, protože si taky myslím, že trh je lepší než stát. Ale teď vážně. Kupovali by si všechny ty služby lidé dobrovolně? Co třeba zdravotní pojištění? Lidé jsou často nezodpovědní, plánují maximálně pár měsíců dopředu. Pojištění by si nekoupili – a pak by se divili. Máš na tuhle námitku nějakou lepší odpověď než Kdo neplatí, má smůlu, ale asi by se o něj stejně postarala charita?

Rozhodně. Tahle odpověď mi připadá vlastně až jako ta úplně poslední možná. Jiných odpovědí je dost, ale uvedu tu nejpodstatnější: Někteří lidé budou vždycky nezodpovědní bez ohledu na společenské uspořádání, ve kterém žijí. Když se ale rozhodneme, že stát je má chránit před nimi samotnými, což jinými slovy znamená zmírňovat následky jejich špatných rozhodnutí, automaticky se začne zodpovědné chování méně vyplácet. Následky nezodpovědného chování nebudou tak hrozné. V důsledku toho počet nezodpovědných vzroste.

Takže ochrana slabých vede k jejich rostoucímu počtu?

Přesně tak. V demokracii si pak tito lidé zvolí politiky, kteří jim budou nabízet další ochranu před nimi samými. Tato ochrana vytvoří opět další nezodpovědné a závislé na státu, což jsou další voliči. Ti budou požadovat ještě více ochrany a tak dále. V anarchokapitalismu, když žádný stát nebude přebírat od lidí zodpovědnost za jejich vlastní životy, bude nezodpovědných daleko méně. Samozřejmě vždycky budou existovat lidé, kteří se o sebe stejně nepostarají, ale je rozdíl, jestli jich bude jen pár, nebo jestli tu budou celé zástupy závislých na státu.

A v neposlední řadě bychom neměli zapomínat, že užitek je interpersonálně neporovnatelný a neplatit si zdravotní pojištění nemusí být nutně pro každého špatná volba. Někdo to riziko podstoupit chce, jiný ne, přičemž vyhodnocení toho, co za to stojí, je subjektivní.

Jenže jak se říká, sytý hladovému nevěří. Zdraví lidé mají tendenci podceňovat riziko nemoci a potom se stejně budou dožadovat nějaké podpory od ostatních. Nebylo by nakonec efektivnější jim (nám?) třeba nějaké to pojištění nařídit ve formě takového povinného ručení?

Nemyslím si, že by to bylo efektivnější, přesně kvůli tomu, co už jsem říkal. Krátkodobě možná (a možná ani to ne), ale dlouhodobě nám to uškodí, protože se opět jedná o ochranu lidí před nimi samými a přenos zodpovědnosti za jejich životy na někoho jiného, což v důsledku uškodí právě jim.

Navíc bychom si měli s pokorou uvědomit, že jen těžko dokážeme o životech druhých rozhodovat lépe než oni sami. Nakázat někomu povinné zdravotní pojištění pod záminkou, že „on to určitě nedomyslí“, je víceméně konstatování, že já jsem dotyčnému tak moc nadřazen, že i s těmi omezenými informacemi o jeho životě za něj dokážu rozhodnout lépe.

Jak k tomu přijde někdo, kdo má svůj životní sen, ke kterému potřebuje všechny svoje zdroje, které vydělá, a je ochoten riskovat, že třeba nebude ošetřen, pokud zvýší šance, že jeho projekt uspěje? Na základě čeho mu můžeme diktovat, že zdravotní pojištění je pro něj důležitější než to, co on sám považuje za smysl života a je ochoten pro to třeba i zemřít? Všichni neustále riskujeme, liší se to jen mírou a tomuhle člověku vlastně zakážeme riskovat jen proto, že jeho míra je jinde a má dost rozdílné priority od ostatních.

Tady je krásně vidět, že anarchokapitalismus není „jen pro bohaté“, protože bohatý tento problém nemá, pro něj těch pár tisíc za zdravotní pojištění neznamená zdaleka tolik, co pro chudáka, kterému můžeme znemožnit dělat to, po čem ve skutečnosti touží.

Někde na sociálních sítích jsem četl tenhle výrok „soukromé zdravotnictví dává bohatším lidem šanci koupit si zdraví a to je špatně“. Můžeme tu dokola omílat, že to špatně není, ale nakonec stejně budou existovat lidi, kteří si to budou myslet. Co může ankap nabídnout jim?

Státní zdravotnictví bohatším lidem tu možnost dává také, akorát je to stojí více peněz, případně kvůli tomu musejí vycestovat někam, kde lepší péči stejně dostanou. Kdybychom na tento argument přistoupili, musíme v souladu s ním zavrhnout právě zdravotnictví státní, protože tuhle možnost umožňuje ještě užší skupině bohatých.

Dalo by se říct, že myšlenky anarchokapitalismu vycházejí jednak z ekonomie a jednak z politické filozofie. Co z toho přivedlo k ankapu tebe?

K ankapu mě asi jako většinu lidí přivedla touha po ekonomické efektivitě a rakouská ekonomická škola. Šlo o rozkrývání ekonomických zákonů. Když je člověk pochopí, zjistí, že mnoho selhání státu, která považoval za chybu jednotlivců (špatní politici, líní úředníci, úplatní soudci, agresivní a hloupí policisté a tak dále), nejsou ojedinělé excesy. Jde o inherentní nevyhnutelnou vlastnost každého státu. Ten aparát nefunguje nikoliv proto, že jsou u moci špatní lidé, ale proto, že fungovat nemůže, i kdyby tam byli samí svatí.

Proč?

Kvůli nemožnosti ekonomické kalkulace v centrálním plánování. Tohle téma je naprosto zásadní a má dalekosáhlé důsledky, ale obávám se, že tady není prostor na úplné vysvětlení. Můžete se ale podívat na video přednášky, kde to vysvětluji.

Který ze zmíněných dvou zdrojů ankapu ti připadá důležitější teď?

Čím déle se ankapem zabývám, tím víc u mě nad ekonomickou efektivitou převažují etické důvody. Domnívám se, že by nikdo neměl mít právo jiného násilím nutit, aby mu odevzdával své zdroje jen proto, že je slabší. Na tomhle principu funguje mafie – vybírá výpalné, a kdo nezaplatí, se zlou se potáže. Všichni to pochopitelně odsuzujeme.

Když totéž dělá stát, prochází mu to, protože má lepší PR, které začíná už ve školních lavicích. Samozřejmě mezi státem a mafií existuje celá řada technických rozdílů, mafie sáhne k násilí mnohem dřív, nemá takovou trpělivost (i proto, že si to nemůže dovolit). Z etického hlediska jsou ale daně legalizovaným výpalným. Lze namítnout, že stát nám za ně poskytuje nějaké služby, to ho ale neopravňuje za ně někoho nutit platit tolik, kolik si sám řekne.

Poslední dva roky jsi dělal v Paralelní Polis populární sérii přednášek, vytvořila se kolem tebe relativně velká komunita lidí. Následovala velmi úspěšná crowdfundingová kampaň na vydání knihy. Co myslíš, že je za tvým úspěchem?

S ohledem na to, že nejsem zrovna charismatický společensky přijatelný solidní pán v obleku, o crowdfundingu vůbec nic nevím a mnoho lidí, když si prohlédnou mé fotky u rozhovorů v médiích, do komentářů píše, že jsem asi feťák, myslím, že za tím úspěchem stojí především samotná kvalita těch myšlenek.

Anarchokapitalismus a jeho kampaň

Na Startovači si Urza a jeho spolupracovníci řekli o 65 536 korun. Cílovou částku měli už během prvního dne kampaně. Než sbírka skončila, na účtu bylo 656 562 koruny – tisíciprocentní úspěch. Na knížku na Startovači přispělo 962 lidí. Celkem se ale přes crowdfundingové platformy na vydání Anarchokapitalismu vybralo přes 2,7 milionu korun. 

Recenzi Finmag připravuje.

To je taková oblíbená odpověď, ale nejsi první člověk, který se o takový průlom mimo hardcore nadšence snažil.

Samozřejmě to všechno vyžadovalo hodně tvrdé práce, už roky těm ideálům věnuji prakticky všechen svůj volný čas. A nejsem sám. Za ta léta se nám povedlo vytvořit v České republice jednu z nejsilnějších libertariánských komunit na celém světě. Těch lidí, kteří neúnavně pracují na tom, aby ostatním mírumilovně ukázali, že můžeme být svobodní a stát nepotřebujeme, mám kolem sebe spoustu a nesmírně si jich vážím. Bez nich bych nikdy nemohl být slyšet.

Předpokládám, že vydání knihy má za cíl také dostat ankap mezi vyložený mainstream. Co si od toho slibuješ?

Myslím, že prvním krokem je s těmi myšlenkami lidi vůbec seznámit. Ačkoliv se za posledních deset let, kdy se ankapu věnuju, začalo k těmto myšlenkám hlásit více lidí než na začátku (a tento trend neustále pokračuje), pořád je nás v absolutních číslech málo. Nejsme zdaleka slyšet tolik, abychom mohli společnost ovlivňovat.

Neplatit daně a nechodit po městském chodníku asi nejsou nejlepší způsoby, jak bojovat s rozbujelým státem. Kudy myslíš, že povede cesta ke společnosti, ve které by byla role státu minimalizovaná?

Základem všeho je si uvědomit, že anarchokapitalismus nemůže být nastolen silou. I kdybych se nějak dostal „k moci“, můžu lidi nutit budovat lepší zítřky v komunismu, uctívat krále v monarchii nebo chodit k volbám k demokracii, ale nemůžu je nikdy donutit ke svobodě. Dokud ti lidé budou chtít stát, buď je nechám být, takže si stát založí, nebo jim to zakážu, ale tím se státem a diktátorem stanu já sám. Podle mého názoru je jedinou cestou ty lidi přesvědčit a bez násilí (i politického) jim vysvětlit, proč vlastně stát nepotřebují.

Naprosto klíčový je vzdělávací systém. Tam se učíme už ve velice útlém věku adorovat stát a demokracii, je nám vštěpována úcta k hymně a dalším hodnotám. A jak můžeme o něčem kriticky uvažovat, když se to nejprve naučíme uctívat? Řešení podle mě spočívá v úplném odloučení školství od státu, o což se snaží například iniciativa Svoboda učení.

Pokud je to vážně tak, potom se asi nedá předpokládat, že se stát svého nejdůležitějšího aktiva dobrovolně vzdá. Na druhou stranu libertariáni spolu dlouho vedli války, jestli má existovat bankovnictví částečných rezerv, nebo ne, a pak přišel Satoshi Nakamoto s bitcoinem a tyhle debaty možná ztratily smysl. Mohla by tudy vést cesta i v jiných odvětvích?

Rozhodně. Já považuji za nejdůležitější vzdělávání, ostatně i proto jsem členem Svobody učení. Jinou cestou je třeba právě kryptoanarchie. Moderní technologie umožňující nám chránit před státem své soukromí, komunikaci a s rozmachem kryptoměn i majetek. Další zas považují za nejdůležitější bod něco jiného – a to je jedině dobře.

Každý libertarián ať se věnuje tomu, co považuje za podstatné a co mu dává smysl. Každý ať to dělá jinak, protože jen tak budeme schopni zaujmout co nejvíce lidí z co nejrůznějších cílových skupin.

Někde jsi zmiňoval, že v Česku máme vzhledem k počtu obyvatel velmi velké množství zastánců minimálního státu. Máš pocit, že se to nějak pozitivně promítá do dění v politice?

Ve vysoké politice asi moc ne. Přece jenom, ačkoliv je nás víc než leckde jinde na světě, vzhledem k celé populaci je nás pořád málo. V městských či krajských zastupitelstvech ale už někteří libertariáni sedí. Snad jich bude přibývat.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.


Říkal jsi, že selhávání je státu z podstaty vlastní. Nesemele tedy politika i těch pár libertariánů, kteří se do ní dostanou? Viz třeba Piráti – mezi lidmi jsou obvykle považovaní celkem za liberály – a najednou chtějí prolamovat mlčenlivost advokátů a daňových poradců.

Tak zrovna Piráty za liberály nepovažuji. Myslím, že jsou to do značné míry socialisté s „antisystémovou“ image, takže jejich momentální činy mě nepřekvapují.

A ano, v zásadě si myslím, že politika libertariány časem semele. I to je důvod, proč v politice nejsem a nehodlám do ní vstupovat. Jsem přesvědčený, že člověk za politickou kariéru platí tak, že postupně zaprodává svoji duši. To ale neznamená, že nejsem vděčný těm, kdo se snaží bránit naši svobodu i tímto způsobem. Vlastně se v té žumpě brodí místo mě.

A jak se podle tebe promítá relativně vysoký počet libertariánů do dění mimo politiku?

Navzdory tomu, že lidé často nadávají na zdejší poměry, si myslím, že naše země je de facto (byť ne tak moc de iure) dost liberální. Lidé si hledí svého, nemají moc silnou potřebu montovat se do záležitostí ostatních, nedělá jim moc velký problém porušovat špatné zákony ani jim typicky nevadí, když to dělají ostatní. Samozřejmě je to relativní, určitě to neplatí ve všech případech, ale v porovnání třeba se sousedním Německem jsme zemí svobody.

Asi jak v čem. Máš třeba pravdu, že tu málokdo řeší, jestli někdo hulí trávu. Zdálo by se, že zákon na její legalizaci ani nepotřebujeme. Pak ale udělá policie z ničeho nic šťáru a pozatýká lidi, kteří prodávali květníky a hnojivo. To je prostě totální WTF. Pokud se budeme spoléhat jen na to, že stát nezvládá nebo nechce vynucovat svoje pravidla, můžeme se jednoho dne dost divit. Jak vnímáš dopad téhle nepředvídatelnosti nejen na osobní, ale i ekonomické svobody?

Samozřejmě, že je to špatně a bylo by mnohem lepší, kdyby ta špatná legislativa neexistovala. Jen když už existuje, pak hodnotím kladně, když ji lidé ignorují. To platí pro osobní i ekonomickou svobodu. Kupříkladu transakce „bez účtenky“ jsou tady celkem klasika, ale občas na to někdo dojede, což je zlé, ale pořád lepší, než kdyby na to dojížděli pořád všichni.

Je to překvápko, ale docela se shodneme. Tak ještě závěrečná otázka: Jak plánuješ zbývající peníze z kampaně využít? Na co se můžeme my těšit a čeho se mají etatisté děsit?

Přesně tak, jak jsem se svým dárcům zavázal: Peníze užíváme na propagaci anarchokapitalismu v médiích i jinde, se svou snoubenkou Terezou a Matthiasem Luklem píšeme další knihu, kterou plánujeme z vybraných peněz také vydat. Nemluvě o tom, že i tahle kniha vyšla v desetinásobném nákladu, než bylo původně plánováno, navíc jsme plánovali paperback, ale nakonec vydali krásnou knihu v nádherné vazbě, se kterou si naše designérka Veronika Opatrná skutečně vyhrála.

Fotografie: Pavel Šinágl

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
9
+

Sdílejte

Diskutujte (232)

Vstoupit do diskuze
Jakub Skala

Jakub Skala

Jakub Skala je neustále fascinován tím, co se na světě děje. O něčem z toho píše.

Související témata

anarchokapitalismusekonomiemorálkasvobodaurzavolný trh
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo