Představte si, že by náš svět ovládla práce. Byla by středobodem, kolem kterého by se točil celý náš život. Podřizovali bychom jí úplně všechno. Pomalu, téměř nepostřehnutelně, by i všechno ostatní – naše oblíbené hry, písničky, lásky i svátky – začalo připomínat práci a postupně by se to prací stalo. Nakonec by nadešel okamžik, ačkoli by to sotva kdo zaregistroval, kdy by se všechny rozmanité světy, které existovaly před nadvládou práce, beze stopy vytratily z kulturních análů a upadly by v zapomnění.
Nic než práce!
Jak by v takové totalitně pracovní společnosti lidé přemýšleli a mluvili, jak by se chovali? Kamkoli by se podívali, viděli by pre-zaměstnané, zaměstnané, post-zaměstnané, podzaměstnané a nezaměstnané. Do jedné z těchhle skupin by patřil každý člověk na Zemi. Všichni by velebili a milovali práci, navzájem si přáli produktivní den, probouzeli se k práci a usínali po ní. Po celém světě by pracovní étos platil za jedinou cestu k úspěchu a zahálčivost za ten nejhlubší hřích. Po chodbách a kancelářích by poskytovatelé obsahu, odborníci na know-how, architekti sociální dynamiky a vedoucí nových odborů neustále brebentili o projektových fázích a odchylkách, plánech a srovnávacích kritériích, o expanzi, monetizaci a růstu.
V takovém světě by lidé jedli, vyměšovali, kopulovali, sportovali, meditovali a cestovali – to vše by se pozorně sledovalo a neustále optimalizovalo – jen proto, aby byli zdraví, a zdraví by chtěli být jen v zájmu vyšší produktivity. Nikdo by se příliš neopíjel, někteří by podporovali svůj pracovní výkon mikrodávkami psychedelik, a všichni by byli nesmrtelní. Tu a tam by v postranních uličkách takového světa kolovaly zvěsti, že se někdo upracoval k smrti nebo z přepracování spáchal sebevraždu, ale to by bylo v uších většiny lidí jen lehké, úsměvné ševelení, pouhé lokální projevy ducha totální práce. Někteří by je dokonce kvitovali s uznáním – byla by to přece nejvyšší oběť, dotažení práce k jejímu logickému konci. Po celé planetě by tudíž lidé jednali tak, aby naplnili nejhlubší touhu totální práce – aby na světě nezbylo nic jiného než ona.
Takový svět ale není pouhá science fiction. Nápadně totiž připomíná ten náš skutečný.
FINMAG V NOVÉM DESIGNU JE TADY. CO SE V NĚM DOČTETE?
Zdroj: FinmagUMĚNÍ JE BYZNYS • „Toho Picassa jsem neměl prodávat,“ říká Patrik Šimon, majitel 20 tisíc artefaktů • Proč jde cena uměleckých děl nahoru? Jaké padají rekordy v aukcích • Dokáže AI malovat jako Monet nebo Mucha?
BYZNYS JE UMĚNÍ • Mléko jako od babičky vyrábí Radim Hrůza z Vysočiny • Pivní sen, ze kterého se zatím neprobudila spolumajitelka Rodinného pivovaru Švihov Anna van der Weerden
STYL JE HRA • Dům architekta Petra Stolína jako způsob poznání • Cestovní kancelář Ježíš Kristus funguje úspěšně už stovky let • Elegie za spalovací motor
HRY, SNY, RADOSTI • „Čekala jsem to horší,“ říká třetí Češka, která vystoupala na Mount Everest • Dunajská delta je zase planetou ptáků • Proč si Martin Vajda, spolumajitel vinařství Sonberk, čte knihy feministek?
Produkuj!
„Totální práce“ je termín, který po 2. světové válce poprvé použil německý filozof Josef Pieper ve své knize Volný čas a kult (Muße und Kult, 1948). Je to proces transformace člověka ve stoprocentního pracovníka, bez jakýchkoli dalších lidských stránek. Já tvrdím, že práce je totální, pokud je osou, kolem níž se točí veškerý lidský život, když se jí podřizuje úplně vše, když i odpočinek, oslavy a hry jsou de facto prací, když život pozbude všech ostatních dimenzí, když lidé uvěří, že žijou jen pro práci, a když ostatní aktivity a životní styly, které existovaly předtím, než totální práce zvítězila, zcela vymizí z kulturní paměti lidstva.
Jsme dnes na prahu vítězství totální práce. Každý den mluvím s lidmi, jimž práce zcela ovládla život, z jejichž světa se stal pracovní úkol a jejich myšlenek nevyřčené břímě.
Na rozdíl od člověka vědomého, rozjímavého, stojí totální pracovník jako robot před sérií úkonů, která nemá konce, která se táhne do nedohledné budoucnosti. V takto uspořádaném světě vnímá čas jako vzácný zdroj, s nímž musí zacházet ekonomicky, ustavičně přemýšlí nad tím, co je třeba udělat, a žije v neustále nervozitě z toho, zda to či ono udělal správně a zda by toho neměl udělat víc. A co je nejdůležitější – symbolem filozofie totální práce nejsou krajní případy přepracování, nýbrž to, jak se člověk v běžném, každodenním životě soustředí výhradně na své pracovní úkony, na produktivitu, výkonnost a profesní růst prostřednictvím efektivního plánování, zkušeného stanovování priorit a dobře načasovaného delegování. Totální pracovník je zkrátka a dobře ztělesněním neustávající, napjaté, těkavé aktivity, osobou, která trpí hlubokým existenciálním neklidem a jejímž jediným cílem je produkovat něco užitečného.
Už nikdy nemít vše hotovo
Nejznepokojivější je na totální práci nejen to, že je zdrojem zbytečného utrpení, ale že také zašlapává do země všechny podoby hravé rozjímavosti, všechnu naši zvídavost ohledně základních otázek naší existence. Ptáte-li se, jak konkrétně totální práce působí zbytečné utrpení, vezměte si, jak stojí v pozadí všední konverzace dvou pomyslných kolegů. Zaprvé a především je z takového hovoru cítit neustálé napětí, všudypřítomný pocit, že jsem ještě něco nedodělal, že bych teď měl na něčem pracovat. Ve vzduchu visí nevyřčená otázka, kterou si kladou oba účastníci hovoru – Nemohl bych teď trávit čas produktivněji? Čas je nepřítel, vzácný zdroj, který ukazuje v plné nahotě, jak omezená je naše schopnost jednat. Čas je neodbytným ztělesněním palčivých, bolestných nákladů ušlé příležitosti.
Úvahy nad tím, co bych měl ještě udělat, co už jsem měl udělat dávno, jak bych mohl strávit daný okamžik produktivněji a jaký další úkol mě teď asi čeká, jsou jako šik nepřátel, který na nás neustále dotírá. Pod jeho tlakem máme věčný pocit, že jsme s něčím pozadu, že náš svět je neúplný. Zadruhé máme výčitky, kdykoli nejsme maximálně produktivní. Výčitky jsou v tomto případě vnějším projevem neschopnosti držet krok s pracovními úkoly. Ty nám přerůstají přes hlavu, protože je zanedbáváme, protože jsme zahálčiví. A neposlední řadě ono ustavičné, neodbytné nutkání dokončit ten či onen úkol de facto znamená, že v takovém světě je empiricky nemožné vnímat cokoli jako dokončené, úplné. „Má existence,“ říká jeden účastník hovoru, „je břímě“, tedy nekonečný koloběh neuspokojení.
Totální práce je břemenem, protože je neutuchající, nepokojná, napjatá, prodchnutá nervozitou ohledně budoucnosti, pocitem, že nám život přerůstá přes hlavu, všudypřítomnými, neodbytnými obavami z ušlých příležitostí a výčitkami vůči vlastní zahálčivosti. Totální práce tudíž nevyhnutelně způsobuje dukkhu, což je buddhistický termín související s neuspokojivým charakterem života plného utrpení.
Navíc nám brání v přístupu k vyšším úrovním reality. Ve světě totální práce se totiž ztrácí umění coby jazyk krásy a náboženství coby průhled do věčnosti, ztrácí se v něm ryzí láska a pocit filozofického úžasu. To vše vyžaduje ticho, klid a schopnost naplno se oddat snaze porozumět. Je-li význam věcí, ve smyslu hravé interakce mezi konečností a nekonečností, tím, co alespoň tu a tam přesahuje náš všední obzor a každodenní úkony a umožňuje nám zakusit něco, co je větší než my sami, pak se ve světě totální práce ztrácí naše schopnost pochopit pravý význam. Ztrácí se v něm otázka, proč jsme na světě.
Z originálu, který najdete na Aeon.com, pro Finmag přeložil Aleš Drobek
