Minimální mzda. Bič na špatné placené

V mnoha státech Kanady i Spojených států vlády „vyslyšely hlas lidu“ a uvedly v život jistě dobře myšlené zákony, jako je zvyšování minimální mzdy, někde až na patnáct amerických dolarů za hodinu. Když se teď začaly objevovat nemilé důsledky, lidé vinu přirozeně hledají – u soukromých firem.

Známý koblihářský řetězec Tim Hortons z Ontaria rozeslal všem svým zaměstnancům dopis, že všechny zaměstnanecké benefity – proplácené pauzy na jídlo, péče o zuby,… – budou seškrtány nebo škrtnuty docela. A tou samou dobou řetězec Great Canadian Bagel oznámil zvyšování cen, kterým chce vykrýt nařízené zvyšování mezd.

Tyhle změny nepotěšily ottawský odborový svaz, který zřídil „horkou linku pro šikanované“, aby zaměstnanci mohli anonymně oznámit zaměstnavatele, který „porušuje ducha nového zákona“. A řada timmies, štamgastů zmiňovaných kobliháren, dokonce vyhlašuje bojkot řetězce, kterým mu chtějí dát najevo svoje rozladění.

[Jak píše web Globalnews.ca, ve skutečnosti šlo o akci majitelů dvou ontarijských franšíz. Řetězec samotný se od nich distancuje. Za upozornění děkujeme Lukáši Lásnkému. Pozn. překl.]

A ještě momentka z jedné z franšíz občerstvovny Subway v Seattlu: majitel franšízy vysvětluje, že kvůli všem novým nákladům (včetně minimální mzdy) rozhodně nemůže uznávat kupony na dolarovou slevu na maxisendvič z denní nabídky.

Vychází nový Finmag!

V hlavní roli roboti. Připraví nás o práci, nebo dík umělé inteligenci a rukám každý zbohatne? Roboti, automatizace práce, nepodmíněný příjemu a „elektroničtí spoluobčané“.

Koupit čerstvý Finmag

Adam Gebrian: Na ceně nezáleží. Rozhovor s nejznámějším kritikem architektury. Co znamená stavět ve veřejném zájmu. Proč vám on sám nikdy nepostaví dům. Jak na Praze 1 zaparkovat SUV.

Trotlov. Na internetu si přečetl, že autisti patří do plynu. Šel za mámou a chtěl vědět, kdy tam půjde. Matěj Hošek má Aspergerův syndrom. Ale taky geniální nadání.

Chci roční předplatné za 294 korun

Půjde to i bez lidí

Nuže – kdo tedy je odpovědný za všechny změny jak v Kanadě, tak ve Státech. Ničím nepoutaný kapitalista, mamonář neoliberál a požírač koťátek? Bezcitný manažer, který jen hledí, jak personál co nejefektivněji vykořistit?

Ne. Seškrtávání otevíracích hodin, zaměstnaneckých benefitů nebo slev, to všecko je výhradně dílo trhu. Respektive: můžou za to rozhodnutí jednoho každého zákazníka. Jestli franšízy typu McDonald’s měly ziskovou marži v průměru nějaké 2,4 procenta, jakýkoli nenadále zduřelý náklad tu marži prostě požere. Je to vysoce konkurenční a drsné prostředí: na třicet procent franšíz rychlého občerstvení Quiznos nedokáže splácet svoje půjčky, zaručené vládou.

V Kanadě například v Ontariu nařídili zvýšit minimální mzdu na částky odpovídající 11 americkým dolarům a 60 centům až 14 dolarům v roce 2017 a 15 dolarům od letoška. To znamená zvýšení o 20,7 až 29,3 procenta. Když vezmeme v úvahu, jak vysoké jsou náklady na vlastnictví franšízy Tim Hortons, pak se nemůžeme v nejmenším divit, že restaurace v Ontariu, pokud mají obstát v konkurenci, seškrtávají zaměstnancům benefity.

Vlastně je to zázrak, že řetězec nezačal seškrtávat rovnou stavy zaměstnanců. Zvlášť ve Státech víc a víc rychlých občerstvení investuje do samoobslužných kiosků – je to jejich způsob, jak se bránit brutálnímu zvyšování mezd. (Připomínáme: federální minimální mzda je 7,25 dolaru. Zvýšit ji na 15 dolarů by znamenalo náklad na mzdy víc než zdvojnásobit.

Minimální mzda: mzdová eugenika

Člověka, který má nějaké základní ponětí o tom, jak funguje nabídka a poptávka, samozřejmě nijak nepřekvapuje, že to všechno vzalo takovýhle obrat.

(wage – mzda, nemployment – nezaměstnanost, employment – zaměstnanost, supply – nabídka, demant – poptávka)

Normálně jsou mzdy určené průsečíkem nabídky (zaměstnanci, kteří nabízejí své služby, modrá linka) a poptávky (zaměstnavatelé, kteří shánějí zaměstnance, oranžová). Bod je označený písmenem E. Protože práce v prodeji a v restauraci prakticky nevyžaduje o moc víc než mít hotovou střední, rovnovážný bod se nachází poněkud níž než řekněme u kardiochirurga, který musil podstoupit roky cvičení a studia.

Když do věci ale vstoupí vláda a definuje nějakou minimální mzdu (černá čára), mzdy se zdvihnou… a zaplatí to pracovníci. Když teď máme mzdovou úroveň na bodě označením E´, práci by chtělo víc lidí, jenže o ně stojí míň zaměstnavatelů, protože jsou se zaměstnáváním spojené zvýšené náklady.

V grafu nám vznikl nový trojúhelník, který je vyplněný nadbytečnými pracovníky, tedy nezaměstnanými, kteří nemůžou najít práci. Tenhle mem se smolařem Brianem vystihuje situaci, ve které se minimální mzda rovná mzdové eugenice.

A nemyslete si, že je to ode mě nějaká schválnost. Explicitní cíl zavedení minimální mzdy bylo vytvoření nezaměstnanosti. Byl to machiavellistický vzorec, který se utvářel během takzvané progresivní éry (pozdní devatenácté století až zhruba dvacátá léta dvacátého století). Tehdy byla rozšířená myšlenka, že nejlépe by vlády lidstvu posloužily, kdyby se jim podařilo „odplevelit“ svět od nežádoucích – jinými slovy řeč je o eugenice.

Ve Spojených státech byl tenhle eugenický přístup neskrývaně namířený na černochy, kteří tehdy (obecně) měli nižší produktivitu, a tedy i nižší mzdy. S cílem přenést „boj“ proti tomuto problému na celonárodní úroveň Hooverova vláda protlačila v roce 1931 Davisův-Baconův zákon, kterým se měla nařídit „převládající mzda“ (většinou vyjednaná s odbory) pro všechny pracovní pozice vypsané federálními orgány. Byl to slabě maskovaný pokus „vytrhat plevel“ dělníků neorganizovaných v odborech, což byli většinou buď černoši, nebo přistěhovalci, a ochránit bílé zaměstnance, odborově organizované. Podporovatelé zákona jako poslanec Clayton Algood svoje rasistické pohnutky nijak neskrývali.

Kontraktor měl levnou pracovní sílu, ty lidi stěhoval, ubytovával je v laciných boudách – a byla to pracovní síla, které si mohla po celé zemi konkurovat bílé, odborově organizované pracovní síle.

Rasistické pohnutky pro zavedení minimální mzdy odnesl čas, ale její dopady jsou pořád velice skutečné. Zasahuje silně právě ty lidi, kterým má pomáhat, tedy nepříliš kvalifikované dělníky, kteří kvůli ní mají méně pracovních příležitostí. Nenechte se pomýlit statistikami nezaměstnanosti z Bureau of Labor Statistics. V nich se čísla o míře účasti na trhu práce (pro věk 16–19 let) stále vznášejí kolem historicky nejnižších hodnot (podíl na tom samozřejmě mají mimo jiné zákony o minimální mzdě); to znamená, že se stále míň mladých registruje jako uchazeči o práci – což snižuje čísla nezaměstnanosti.

Ještě horší to je, když čísla rozložíme na rasy; jenom 28,8 procenta mladých Afroameričanů mělo práci nebo ji hledalo. U Hispánců to loni v prosinci bylo pro porovnání 31,6 procenta, u bílých 36,7 procenta.

Krátce: lidé v Ontariu i kdekoli jinde by svůj hněv měli obrátit na své zvolené zástupce, kteří zavádějí mzdovou eugeniku. Privátní podniky nemají přístup k neomezeným zdrojům hotovosti, nezbývá jim tedy nic jiného než uvádět v život nepříjemná rozhodnutí – pokud se chtějí udržet naživu a zůstat v byznyse. Mezi ta obtížná rozhodnutí patří rušení otevíracích hodin, vyšší ceny, vyhazovy – a v nejhorším případě bankrot.

Z originálu, který vyšel na FEE.org, přeložil Gabriel Pleska. V McDonaldu vyndal foťák Sorbis / Shutterstock.com