Důkazy pro toto tvrzení pramení z nedávného výzkumu skupiny ekonomů z London School of Economics. Tým vedený Richardem Layardem vycházel z údajů ze čtyř významných rozvinutých zemí (Austrálie, Německa, Spojených států a Velké Británie). Účastníci průzkumu měli na stupnici od nuly do desíti označit, do jaké míry jsou v životě spokojeni.
Deset procent obyvatel, kteří byli nejméně spokojeni, výzkumníci označili jako „strádající“. Respondenti odpovídali i na otázky, které měly určit, jaké faktory jejich spokojenost se životem nejvíc ovlivňují..
Zdravý duch nad zlato
Když Layardův tým analyzoval výsledky, zjistil, že strádání je nejvíc propojené s otázkami, které se nijak netýkají ekonomické kondice – souvisely s duševním zdravím, fyzickým zdravím a tím, jestli člověk má partnera. Nejčastěji ke strádání odkazovaly otázky na duševní zdraví; za rozdíly v životní spokojenosti mohlo dvakrát častěji než fyzické zdraví nebo příjmová nerovnost. (A platilo to i pro devadesát procent populace, která nestrádá.)
Podle výzkumníků obecně platí, že odstranění depresí a úzkosti by snížilo celkový pocit strádání o dvacet procent, zatímco odstranění chudoby by ho stlačilo o pouhých pět procent. Chceme-li tedy omezit strádání v rozvinutém světě, představuje duševní zdraví největší výzvu.
Mnoha lidem bude tento výsledek připadat překvapivý. Většina z nás koneckonců očekává, že být bohatší, byli bychom i šťastnější. Čím to, že je tedy největší příčinou strádání špatné duševní zdraví, a nikoliv chudoba?
Odpověď zní, že na vyšší příjem si lidé časem zvyknou – tento jev je známý jako „hédonická adaptace“ – a porovnávají svůj příjem s příjmem lidí sobě rovných. Tím vzniká takzvaný Easterlinův paradox: přestože jsou bohatší lidé se svými životy spokojenější než lidé chudší, hospodářský růst v rozvinutém světě často nezvyšuje celkovou spokojenost se životem. Když váš soused zbohatne, vy se cítíte chudší. Zbohatnete-li oba, ani jeden z vás pravděpodobně nebude podstatně šťastnější. Naproti tomu na špatné duševní zdraví se lidé neadaptují a strádání vašeho souseda vaše pocity nezlepší.
Náklady se vrátí
I když ale duševní zdraví životní spokojenost ovlivňuje nejvíc, pořád ještě je otázka, jestli tím, že se na něj zaměříme, volíme nákladově nejefektivnější cestu ke snížení celkového strádání. Layard a jeho kolegové porovnávali, kolik peněz by na cestě k takovému cíli musela vynaložit britská vláda při řešení otázek duševního zdraví, fyzického zdraví, nezaměstnanosti či chudoby. Dospěli k závěru, že zaměřit se na duševní zdraví by z těchto čtyř možností vyšlo nejlevněji: z hlediska snižování strádání a podpory štěstí by to bylo přibližně osmnáctkrát efektivnější než boj proti chudobě.
Ve Velké Británii stojí psychoterapeutická léčba přibližně 650 liber na pacienta a je účinná zhruba u poloviny pacientů. Toto číslo naznačuje, jak velkou částku by vlády musely vynaložit, nebere ale v úvahu, co by za to mohly dostat zpět.
Odstranění duševního onemocnění umožňuje mnoha lidem návrat do práce, což snižuje náklady na dávky v nezaměstnanosti a zvyšuje daňové příjmy. Proto Layard a jeho kolegové formulovali hypotézu, že by se léčba duševních nemocí zaplatila. V podstatě by tak britská vláda mohla omezit strádání s nulovými náklady.
Víc peněz pro psýché
Následný ekonomický výzkum, který tentokrát provedli Paul Frijters a jeho kolegové rovněž z London School of Economics, hodnotil dopad britského programu s názvem Zlepšování přístupu k psychologickým terapiím. Tento plán, který navrhl Layard spolu s psychologem Davidem Clarkem, funguje od roku 2008. Vědci dospěli k závěru, že zvýšení daňových příjmů a snížení objemu dávek v nezaměstnanosti pokryje jen asi dvacet procent nákladů na léčbu duševních onemocnění. Zároveň ovšem tvrdí, že léčba duševního zdraví se i přesto zaplatí, protože lidé, kteří chodí na psychoterapii, spotřebují daleko méně služeb v oblasti fyzického zdraví.
Britský rozpočet na zdravotnictví se ve skutečnosti nesnížil. Efekt léčby duševního zdraví spočíval spíš v tom, že uvolnila prostředky, které se daly využít pro jiné pacienty. Byl to ale efekt natolik výrazný, že podle Frijtersova tvrzení bychom mohli terapie rozšířit na celých dvanáct procent Britů, kteří trpí mírnou až střední úzkostí či depresí, a přitom očekávat, že se tato investice za pouhé dva nebo tři roky zaplatí ve formě úspor.
Postoje k duševnímu zdraví se v posledních několika letech dramaticky změnily; dokonce i princové a sportovci už o něm dokážou otevřeně hovořit. Jedna studie ukázala, že duševní onemocnění ovlivňuje ve Velké Británii v kterémkoliv roce život každého čtvrtého člověka, a výzkum provedený ve třiceti evropských státech zjistil, že 38 procent obyvatel trpí nějakou formou duševního či nervového onemocnění. Zatím se však plně nedoceňuje, že tomuto utrpení se lze do značné míry vyhnout.
Vlády už začínají brát duševní zdraví stejně vážně jako zdraví fyzické. Mohly by ale dělat mnohem víc. Zvýšením výdajů na duševní zdraví by mohly v obrovské míře zmírnit lidské strádání – a náklady by z dlouhodobého hlediska byly nulové.
Některá duševní onemocnění se samozřejmě léčí mnohem obtížněji než mírná deprese či úzkost a od určité úrovně už se vyšší výdaje nemusí zpětně zaplatit. Než ale této úrovně dosáhneme, měli bychom se všichni shodnout na morální naléhavosti radikálního navýšení financí určených na duševní zdraví.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
Copyright: Project Syndicate, 2017. www.project-syndicate.org
