Nemysli jako turista

Píše se rok 1997. Navštívíte malebné venkovské městečko v Severní Dakotě. Počet obyvatel: 3000. Analogovým fotoaparátem pořídíte spoustu fotek, abyste si navždy uchovali sladké vzpomínky.

Vracíte se po dvacíti letech. Z malebné vesničky je teď regionální centrum frakování ropy. Počet obyvatel: 100 000. Půvab městečka zahlušila přílivová vlna nové výstavby – obytných, obchodních a průmyslových objektů. Uděláte jednu fotku mobilem a uroníte slzu nad Novou Frakovou Lhotou na pozadí. Váš popisek k fotce: „Tak tohle je ten pokrok?“

Z pohledu turisty máte nepochybně pravdu. Kouzelná venkovská městečka návštěvníkům určitě připadají hezčí než oblastní frakoviště. A skoro každý, kdo uvidí fotky „před a po“, vám dá zapravdu: s městem to šlo výrazně k horšímu.

Proč by ale měl být úhel pohledu, ze kterého na svět kouká turista, nějak výjimečný? Turismus je jen jedno drobounké odvětví v obrovském hospodářství. Pokud se místo turistického průmyslu s výnosy v desítkách milionů dolarů objeví frakování s výnosy v hodnotě miliardy dolarů, není to tragédie, ale zisk 990 milionů dolarů pro lidstvo. Pro nových 97 tisíc obyvatel města je taková proměna bezpochyby dobrá. Je dobrá také pro každého, kdo používá nové ropné produkty. Původní obyvatelé možná budou naříkat a nadávat na to, o co všechno přišli. Nikdo jim ale nebrání prodat své domy za nafouknuté ceny a přestěhovat se do jiného z dlouhé řady malebných venkovských městeček.

My nad tím asi takhle nepřemýšlíme

Proč je tedy vnímání očima turisty tak přesvědčivé? Pojďme si ty důvody vyjmenovat.

Za prvé: Jak by řekl Bastiat, kouzlo turistické destinace „je vidět“, průmyslová výroba proti tomu „vidět není“. Když projíždíte malebnou krajinou, okamžitě si povzdechnete: „Ách. To je krása.“ Když projedete kolem frakovacího pole, zašklebíte se a řeknete: „Fuj.“ Kouzlo frakování oceníte, až jestli překonáte vlastní instinktivní reakci a představíte si obrovské a širokosáhlé výhody levnější energie.

Za druhé: Turisti mají za to, že místní sdílejí jejich počáteční znechucení: „Jestliže já z jednoho pohledu na frakování nemám hezký pocit, život v tomhle městě musí být hotové peklo.“ Pokud však reagujeme tímto způsobem, zcela ignorujeme všechno, co víme o hédonické adaptaci. Kdysi jsem píchl pneumatiku kousek od Sigmaringenu v Německu. Když jsem chlapíkovi v autoopravně řekl, že žije v opravdu hezkém městě, nakrčil čelo a odpověděl: „No jo, asi jo. My nad tím takhle asi nepřemýšlíme.“ Obecnější ponaučení: Pokud každý den žijete obklopení něčím krásným, považujete krásu okolí za samozřejmost – a totéž platí pro ošklivost. Proto většina lidí dokáže spokojeně žít na místech, která by většina lidí nechtěla navštívit.

Za třetí: Cestování má v naší společnosti prestižní status. Elity hodně cestují a na lidi, kteří necestují, se dívají jako na vidláky. Kvůli tomu mnoho z nás krásu v místech cestovního ruchu automaticky považuje za obecně prospěšný statek – a mnohem víc dalších lidí předstírá souhlas, aby si vylepšili vlastní status. Nemají elity náhodou pravdu? Normálně na takovou otázku automaticky říkám „ano“, ale turismus jako obecně prospěšný statek vybraly evidentně zcela arbitrárně.

V létě strávím měsíc ve Francii. Je to krásná země. Klidně bych v ní koukáním po památkách a krajině strávil celý rok. To ale neznamená, že Francie je celkově nějak zázračná. Kdyby Francie měla desetkrát víc obyvatel s polovičním příjmem na hlavu proti dnešku a nebyla žádná ze všech těch slavných pamětihodností, asi bych ji navštívit nechtěl. Když to ale vezmete kolem a kolem, nebylo by to obrovské zlepšení?

Z anglického originálu, uveřejněného na webu Library of Economics and Liberty, pro Finmag s laskavým svolením autora přetlumočil Filip Drlík

Úvodní obrázek: Malebné frakovací zařízení kdesi v Coloradu