Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Mexický paradox

Santiago LevyDani Rodrik
Santiago Levy, Dani Rodrik
15. 8. 2017

Reformy uskutečňované po sérii krizí v devadesátých letech se Mexiku částečně vyplatily. To nejdůležitější a nejočekávanější, totiž ekonomický růst, ale nepřinesly.

Mexický paradox

Po sérii makroekonomických krizí v polovině 90. let podniklo Mexiko odvážné reformy, které ho měly nasměrovat na dráhu rychlého hospodářského růstu. Nastolilo kurz makroekonomické uvážlivosti, liberalizovalo hospodářskou politiku, podepsalo Severoamerickou dohodu o volném obchodu (NAFTA), investovalo do vzdělání a zavedlo novátorské způsoby boje s chudobou.

Reformy se v mnoha ohledech vyplatily. Země dosáhla makroekonomické stability, domácí investice vzrostly o dva procentní body HDP a průměrné dosažené vzdělání občanů se zvýšilo téměř o tři roky. Zřejmě nejviditelnější úspěchy zaznamenalo Mexiko na vnější frontě. Export se zvýšil z pěti na třicet procent HDP a přímé zahraniční investice v zemi vyjádřené jako podíl HDP se ztrojnásobily.

Dvojí Mexiko, ofiko a neofiko

Tam, kde je to opravdu důležité – tedy v oblasti celkové produktivity a hospodářského růstu –, je ale výsledek značným zklamáním. Hospodářský růst na obyvatele dosáhl od roku 1996 průměrné hodnoty hluboko pod 1,5 procenta a celková produktivita stagnuje nebo klesá.

Jestli někdy byla nějaká ekonomika předurčena k tomu, aby se stala výkladní skříní nové ekonomické ortodoxnosti v oblasti hospodářského rozvoje, pak to bylo Mexiko. Místo toho ale země zaostává i za dalšími latinskoamerickými zeměmi. Proč?

Odpověď do značné míry souvisí s extrémní dualitou mexické ekonomiky – s problémem, který se jmenuje „dvě Mexika“. Výrazná část mexické pracovní síly je totiž zaměstnaná v „neformálních firmách“ – zejména ve firmách, kde zaměstnanci nemají řádnou pracovní smlouvu – a produktivita práce tam dosahuje pouhého zlomku úrovně ve velkých a moderních společností integrovaných do světové ekonomiky.

Pozoruhodné je, že se tato dualita v období liberalizujících mexických reforem prohloubila. Průzkum, který provedl Santiago Levy, jeden z autorů tohoto textu, ukazuje, že neformální firmy absorbují stále větší podíl zdrojů mexické ekonomiky. Kumulativní růst zaměstnanosti v neformální ekonomice dosáhl v letech 1998 až 2013 závratných 115 procent, oproti šesti procentům v ekonomice oficiální. U kapitálu činil kumulativní růst 134 procent v neformálním sektoru a devět procent v sektoru formálním.

Ekonomickou dynamiku Mexiko, zdá se, nepostrádá. Hlavním zdrojem hospodářského růstu je značný počet nových firem. Tato činorodost ale nestačí na to, aby zvýšila celkovou produktivitu.

Důkazy naznačují, že přežívá mnoho firem s nízkou produktivitou, zatímco firmy s vysokou produktivitou zanikají. Tato heterogennost produktivity a s ní spojená špatná alokace zdrojů se zvyšuje v oblasti obchodu, služeb i výroby. V důsledku toho celková produktivita ekonomiky stagnuje či klesá.

Oficiální ekonomika dotuje šedou

Není úplně jasné, proč strukturální změny poněkud zvráceně snižují růst. Jedním z možných vysvětlení je paralelní systém sociálního pojištění v zemi. Oficiální firmy a jejich zaměstnanci musí platit zdravotní pojištění, penze a další zaměstnanecké výhody. Zaměstnanci ale těmto benefitům nepřisuzují velkou hodnotu, takže odvody půdobí jako čisté zdanění formálního zaměstnání.

Když firmy a zaměstnanci působí v neoficiální sféře, získávají zaměstnanci podobný balík zdravotních a penzijních benefitů zdarma. Formální zaměstnanost je tak ve výsledku bezděky penalizována a neformální zaměstnanost se dotuje.

Další možná příčina – a může působit ruku v ruce s první – je fakt, že když se Mexiko rychle otevřelo dovozu, rozdvojila se ekonomika na relativně malý počet technologicky vyspělých a globálně konkurenceschopných vítězů a rostoucí segment firem, zejména v oblasti služeb a maloobchodu, které fungují jako reziduální zdroj zaměstnanosti. A vzhledem k absenci produktivních rozvojových politik stejného typu, jaké byly použity ve východní Asii, se moderním firmám možná nedařilo dostatečně rychle expandovat. Z globalizace většinou nejvíc těží země, které ji doplnily o strategii zaměřenou na podporu nových aktivit, politiku upřednostňující reálnou ekonomiku nad financemi a postupné refory kladoucí důraz na zaměstnanost v oblastech s vysokou produktivitou.

Ať už je správný kterýkoliv z těchto výkladů, zdá se zřejmé, že problém mexického růstu není výsledkem makroekonomické nestability, absence zahraniční konkurence ani nedostatku lidského kapitálu. Přínos ze vzdělání například klesá částečně proto, že nabídka kvalifikovaných zaměstnanců přesahuje poptávku, jelikož většina neformálních firem kvalifikaci nepotřebuje.

A konečně platí, že nad dopady reforem zaměřených na efektivitu převážily faktory – politika sociálního pojištění a tržní nedokonalosti –, které systematicky nasměrovávají příliš mnoho zdrojů do neformálních firem a vytvářejí překážky firmám formálním. Vzhledem k bouřlivé rétorice amerického prezidenta Donalda Trumpa se diskuze v Mexiku pochopitelně točí kolem tématu nových jednání o NAFTA. Pokud ale tamější politici nechtějí šlápnout vedle, musí hned potom upřít pozornost na strukturální faktory, které tlumí mexický růst.

Neexistuje střih, který padne všem

Pro ostatní rozvojové země z toho plynou dvě obecná poučení. Za prvé: tyto ekonomiky byly příliš dlouho posedlé snahou otevřít se mezinárodnímu obchodu, přilákat přímé zahraniční investice, liberalizovat ceny a dosáhnout makroekonomické stabilizace. Tyto reformy ale obvykle fungují v kombinaci s jinými, když podporují strukturální transformaci, která zvýší produktivitu. Pokud se tak neděje nebo pokud proti nim zvráceně působí jiné politiky, výsledky nebudou uspokojivé.

Druhé ponaučení zní, že státy musí věnovat velkou pozornost otázce, jak sociální politika ovlivňuje chování firem a zaměstnanců. Navzdory dobrým úmyslům může výsledek vypadat i tak, že segment ekonomiky s nízkou produktivitou fakticky pobírá dotace, zatímco segment s vysokou produktivitou je zatížen daní.

Mexický příklad ukazuje, že úspěšné růstové strategie nelze aplikovat podle jediného univerzálního střihu. Jejich podmínkou jsou naopak reformy šité na míru konkrétní zemi a odstraňující skutečné překážky na cestě k expanzi moderních sektorů, ale i sociální politika slučitelná se strukturální transformací.

Z angličtiny pro Finmag přeložil Jiří Kobělka.
Copyright: Project Syndicate, 2017. www.project-syndicate.org

 

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze
Santiago Levy

Santiago Levy

Santiago Levy je viceprezidentem pro sektory a znalosti v Meziamerické rozvojové bance, kde dříve působil jako hlavní ekonom.

Další články autora

Zobrazit vše

Dani Rodrik

Dani Rodrik

Dani Rodrik, profesor mezinárodní politické ekonomie na Fakultě veřejné správy Johna F. Kennedyho Harvardovy univerzity. Napsal několik dobře přijatých knih o globalizaci a prosperitě, první a nejslavnější... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo