Nevyhazuj! Co znamenají daňové úlevy na opravování zboží

Švédsko snižuje daně. Od 1. ledna 2017 platí ve Švédsku nový zákon, jehož smyslem je zlevnit opravy vybraného zboží. Konkrétně se snižuje DPH z oprav oblečení, bot, koženého zboží, bicyklů a dalších výrobků, a to z 25 na 12 procent. Zákon zároveň umožňuje zákazníkovi odečíst si polovinu nákladů na práci při opravách bílé elektroniky z daně z příjmu – a práce při takových opravách tvoří práce obvykle většinu ceny. Zákonodárci chtějí tímto opatřením dosáhnout:

• Méně vyhozených lehce poškozených výrobků
• „Chytřejší“ spotřeby (kvůli používání kvalitnějších věcí)
• Snížení emisí mimo Švédsko
• Zvýšení domácí zaměstnanosti (především pro méně kvalifikované zaměstnance)

Samé bohulibé cíle. Rozpočet na tom sice bude něco tratit (kdyby to snad někoho trápilo), ale nebojte se, stát nepřijde zkrátka. Snížení daňových příjmů je kompenzováno novou daní na použití chemikálií při výrobě. Patří mezi ně látky, které jsou potřebné mimo jiné právě při výrobě bílé elektroniky – to jest opravy budou levnější a k jejich využívání budou zákazníky zároveň motivovat vyšší ceny nového zboží. Jako bonus pak prý najdou zaměstnání méně kvalifikovaní dělníci.

Můžeme poměrně racionálně předpokládat, že tato politika do určité míry přinese proklamované výsledky. (I když si zrovna nejsem jistý, že levnější zalátání svetru dokáže opravdu někoho motivovat, aby si nekoupil nový.) Kéž by to ale bylo tak jednoduché a blahobyt stačilo uzákonit. Výš zmíněné pozitivní důsledky totiž určitě nebudou jediné.

Neviděné důsledky

Švédové jsou už dnes při třídění a zpracování odpadu tak vzorní, že jim to přináší paradoxní problémy. V zimě jim totiž dodávají teplo mimo jiné spalovny – a pro nedostatek domácího smetí, do nich importují odpad z ciziny. Netuším, nakolik je to ekonomické, z hlediska ekologie to příliš smysluplně nevypadá. Už kvůli uhlíkové stopě z dopravy. Je teoreticky možné, že budou muset dovážet víc.

Ovšem ne každý výrobek s defektem končí jako odpad. Řada elektronických přístrojů a domácích spotřebičů končí na sekundárním trhu, v bazarech, internetové inzerci, na bleších trzích. Pokud se lidé budou použitých věcí míň zbavovat, biti na tom budou nejmíň majetní, kteří právě takové zboží kupují. Ekologie zkrátka není pro chudé.

Já osobně se řídím osvědčeným rčením Nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat levné věci. Přesto si myslím, že je každého věc, jak utrácí svoje peníze. Nemyslí si to švédský ministr financí, který chce „různými způsoby ulehčit lidem udělat správnou věc“. O tom, co je správné věc a co ne, za vás rozhoduje samozřejmě on, respektive stát. A jestli si ty kvalitnější (a tedy dražší) věci nemůžete dovolit, vaše smůla.

Švédsko inspirující

Nařízení se ještě ani nestačilo osvědčit (či „osvědčit“) a Evropská unie už se inspiruje. Nově chce prodloužit životnost mobilních telefonů, tabletů a notebooků (chce nařídit používání trvalejších materiálů a úpravu výrobků tak, aby je bylo možné snáz opravit.) Ale nic není zadarmo, za navrhovaná vylepšení zaplatíme.

Momentálně za sebou například máme deset let neuvěřitelně rychlého vývoje mobilní elektroniky. Pokud nařízení projde, obávám se, že zlatá éra rychle skončí. Místo, abychom kupovali lepší a efektivnější nové přístroje, o kterých víme, že nevydrží dlouhá léta (ale ani to po nich třeba nechceme, protože za dlouhá léta už nebudou stačit našim novým požadavkům), budeme

• déle držet zastarávající výrobky (přece to nevyhodím, když to stálo tolik)
• vyhazovat obstojně fungující / opravitelné výrobky – za jejichž vyšší životnost jsme si připlatili stejně nedobrovolně, jako si za ni připlatíme u těch, které je nahradí

Ve výsledku vývoj zpomalí a zdraží. Co převáží, bude záviset na tom, jestli se lidé přikloní k první variantě a vývoj se spíše zpomalí, nebo k variantě druhé, v jejímž důsledku vývoj podraží. Co hůř, obě varianty mohou mít negativní dopad i na životní prostředí, protože používání starších neefektivních výrobků může ničit životní prostředí víc než koupě a používání nových. Tento efekt asi nebude tak markantní u telefonů, ale třeba právě u švédských ledniček ano. Vzpomeňte si na stroje z před třicíti lety a jejich spotřebu. Jak by to asi vypadalo, kdybyste je neustále opravovali a měli dodnes doma v kuchyni.

Okem liberála

Z pohledu liberálního ekonoma je navrhované opatření dvojsečné – na jednu stranu snižuje daňovou zátěž, a jako takové by mělo být vítané. Čím víc peněz budou mít k dispozici jednotlivci, nikoliv stát, tím efektivněji může fungovat ekonomika a tím méně má stát zdrojů na házení klacků lidem pod nohy (v lepším případě). Na druhou stranu selektivní snížení daňové zátěže povede k dalšímu vychýlení cen od ekonomické rovnováhy, což ještě víc znemožní racionální ekonomickou kalkulaci. Jinými slovy nominální ceny budou ještě více vzdálené skutečným cenám reflektujícím relativní vzácnost statků.

A nemělo by o správné ceny jít švédským politikům především? Jestliže jejich prvotním cílem je omezení plýtvání a neefektivního využívání zdrojů, pak racionální ekonomická kalkulace je tím nejzásadnějším prvkem, který je k tomu potřeba. Jak můžete omezit plýtvání, když nevíte, které zdroje jsou jak vzácné?

Problém je, že politici si myslí, že jsou chytřejší než trh, tj. všichni lidé dohromady, a tak přiřazují hodnotu jen určitému druhu zdrojů. Práce (de facto volný čas pracujících) je ale ekonomický zdroj jako cokoliv jiného. Stejně tak životní prostředí. To na mnoha místech trpí, ale kdo nastavil jeho cenu tak nízko? A kdo se ji nyní – nepoučen – snaží nastavit výše, aniž by věděl, jak moc si lidé životního prostředí skutečně cení? Ano, stát. Dokud bude cenu životního prostředí určovat stát, bude vždy využíváno příliš mnoho nebo příliš málo. A tak se bude buď plýtvat životním prostředím nebo jinými zdroji.