Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Tady máte dvě procenta HDP. Jednu bezpečnost, prosím

Václav Rybáček
Václav Rybáček | 19. 7. 2017 | 6 komentářů | 3 852

Jednou z tradičních a osvědčených strategií státu, jak společnost přimět k loajalitě a otevření peněženek, je vyvolat v občanech strach. Pak přichází návrh řešení, které ale samozřejmě vyžaduje – peníze. Ideální je stanovit jasnou hranici, jakou je aktuální mantra „dvě procenta HDP na obranu“.

Tady máte dvě procenta HDP. Jednu bezpečnost, prosím

Proč právě dvě procenta? Protože se na tom dohodly členské státy NATO, v roce 2014. Výdaje na obranu by měly směřovat ke dvěma procentům HDP. Premianty jsou USA, se svými 3,3 procenta (rok 2016). A právě prezident USA se nechal slyšet, že závazek USA vůči aliančním partnerům, kteří tuto hranici nesplňují, bude menší. Rozuměj: menší bude ochota Spojených států přispěchat jim v případě nouze na pomoc. Důvod? Jsou to černí pasažéři nákladné obrany západních hodnot.

Vzkaz amerického prezidenta vyvolal značný ohlas. Především asi proto, že naprostá většina evropských členů NATO závazek neplní, a to většinou výrazně. Současný stav u většiny evropských států názorně demonstrují oficiální údaje:

Zdroj dat: Eurostat

Podle údajů Eurostatu jsou tak v Evropě dvě země, které požadavek splňují, přímořské země Řecko a Velká Británie (podle údajů Světové banky je to ještě Turecko s právě dvěma procenty). Česká republika je s 0,9 procenta HDP relativně hluboko pod požadovanou hranicí. Rekordně nízký poměr výdajů k HDP má Lucembursko, s 2,5 kilometry čtverečními, 500 tisíci obyvateli a 0,3 HDP výdajů na obranu.

Sedmnáct stovek z každé výplaty

Téma je živé i v českém prostředí. Ministr Stropnický si pochvaluje „zásadní změnu kurzu“ – podíl výdajů na obranu roste. Armáda tedy bude dál chodit s půjčenou zlatou kartou po nákupech; už oznámila, že nakoupí populární pandury, dále raketomety a děla, trápí se s plánovaným nákupem vrtulníků a další artikly budou jistě následovat.

Problémů s úvahou „všichni dvě procenta“ je přirozeně řada. Začněme technikou výpočtu čísel. Stručně řečeno obsahují kdeco, zdaleka ne jen zbrojní techniku a vojenský materiál. Zahrnují například veškeré výdaje ministerstev, jejichž agendou je obrana. Výdaje na obranu tak umí zvýšit i vyšší účty za telefon úředníků ministerstva obrany, nákup osobních aut, kopírovacích či skartovacích strojů. Ačkoli je v limitním případě lze použít k obraně, třeba ke stavbě barikád, k celkovému pocitu bezpečí občanů, natož jejich skutečně efektivní obraně mnoho nepřidají. Ale ani nákupy zbrojního materiálu nemusí znamenat automaticky větší obranyschopnost. Přispěje nákup raket středního doletu k větší ochraně před jadernou velmocí? Ochrání nás raketomety a děla před největší současnou hrozbou, jejíž cíle jsou především civilní a nikoli vojenské, tedy terorismem?

Efektivnost výdaje a obranyschopnost země nelze vyjádřit jedním číslem, proto by neměla zapadnout otázka, proč právě dvě procenta, proč ne procento jedno? Nebo proč ne rovnou pět procent? Nemělo by, když už, jít spíš o smysluplný příspěvek k obraně členských států NATO, například orientací na zajištění zdravotnických služeb? Neměli bychom, jak je obvyklé, raději nejdřív definovat potřeby a poté řešit rozpočet než „utratit dvě procenta HDP, ať už je to za cokoli“? Peter Layton, výzkumník v oblasti bezpečnosti a bývalý spolupracovník Pentagonu, proto trefně poznamenal, že volba hranice je jednoduše čistě arbitrární. Spojeným státům by spíš mělo jít o to, aby jejich partneři smysluplně přispívali k celkové strategii a efektivitě.

Jeden efekt ale „dvouprocentní mantra“ jistě má, lze jí obhajovat požadavky na větší útraty státu. Na tomto místě stojí za za poznámku, že dvě procenta HDP neznamenají dvě procenta z rodinného rozpočtu. Je to mnohem víc, protože HDP nepokrývá veškeré zdanitelné příjmy. Převedeno do reálnějších čísel, výdaje na obranu by měly v České republice dosáhnout bezmála sta miliard korun, což je asi 20 tisíc ročně na ekonomicky aktivní osobu. Jinými slovy cca 17 stovek měsíčně, 5,6 procenta průměrné hrubé měsíční mzdy, prostě dost.

Jisté je jen jedno, kdo to zaplatí

Jedním z důvodů požadavku na zvýšení výdajů, je obava z černých pasažérů, z toho, že se některé členské státy spíš jen vezou, že „tolik nepřispívají“ ve srovnání s USA. S tím příměrem je ale řada obtíží. Černý pasažér má stejný zájem jako platící člen, spotřebovává stejnou službu. Vezmeme-li vojenské výdaje USA za srovnávací základnu, kolik z nich jde na vojenská angažmá, která nemají s NATO a obranou jeho členů nic společného. Má (mít) Česká republika stejné vojenské ambice jako USA? Odpovědi jsou v neposlední řadě na odbornících v dané oblasti, tento text je hlavně polemickou glosou o rozporuplné efektivitě a důvodech možné nadměrnosti výdajů.

Zrádnost požadavku na vyšší výdaje spočívá mimo jiné v propojení soukromých a veřejných zájmů. Národní obrana je zajišťována do podstatné míry smlouvami se soukromými subjekty. Například Eggers a Goldsmith ve své knize uvádějí, že zhruba 60 procent veškerých výdajů americké vlády souvisejících s válkou v Iráku šlo soukromým smluvním stranám. To už je slušný džob a motivace k udržování poptávky po svých službách. Volání po růstu výdajů tak může být chápáno jako pobídka více nakupovat produkty politicky vlivného vojenského průmyslu, který ročně vydá na lobbování úctyhodný objem peněz. Rozsah výdajů na zbrojení se tak stává mixem politických zájmů a ambicí, ovšem i zájmů soukromých. Situace vlastně dosáhla stavu, kdy mezi soukromým a veřejným zájmem prakticky není viditelná hranice, jasný je pouze platící – současný či budoucí daňový poplatník.

Právě to je jeden z důvodů silného sklonu k nadměrným výdajům. Financování prostřednictvím vynucených plateb (daní) je obecně pro určité skupiny spoluobčanů ideální stav, kdy se o skutečnou poptávku po svých produktech nemusí starat, stačí dobré vztahy se státem. Zdaněním možná zabráníte existenci černých pasažérů (free-riders), tedy těch, kdo službu sice využívají, ale placení se vyhýbají. Ale vytvoříte problém nový a obvykle ještě větší, objeví se paraziti (free-loader) nebo jinak hezky česky „vyžírky“. Čím vlivnější a ekonomicky silnější „vyžírka“, tím větší výdaje. Propojení soukromých a veřejných zájmů v kombinaci s financování z daní je tak ideální prostředí pro nadprodukci se všemi myslitelnými negativními důsledky pro peněženky, ale paradoxně i bezpečnost daňových poplatníků.

Samozřejmě můžeme být extrémně bázliví a ochotně vydávat za ochranu „pro jistotu“ opravdu hodně peněz. Budou ale vysoké výdaje znamenat vyšší bezpečnost? Americký ekonom Robert Higgs označil vysoké americké výdaje na obranu spíš za obrovské plýtvání zdroji (špatné alokace), které je způsobené vnitřními problémy systému, jeho prorůstáním se soukromými zájmy. Navíc, jak Higg podotýká, před „moderními“ hrozbami nás vyšší výdaje na tanky, lodě či rakety neochrání.

Mimochodem samotné americké ministerstvo obrany uvádí, že čtvrtina amerických základen nijak nepřispívá k válečným úspěchům.

Arbitrární hranici dvou procent HDP bychom tedy jako argument pro zajištění své bezpečnosti a k otevření peněženek odmítnout.

Úvodní fotka: Spojenci z NATO parkují v Praze, 2015. Shutterstock.com

Autor článku

Václav Rybáček

Václav Rybáček

Vystudoval VŠE v Praze. Živí se statistikou, vyučuje na CEVRO Institut a dalších vysokých školách. A pokud je invence a zajímavé téma, píše i články.