Životní úroveň: Od roku 1989 se máme každý rok lépe

Nedávno jsme s jedním klientem vášnivě diskutovali o životní úrovní v Česku a o jejím vývoji. Nevedli jsme žádné filozofické debaty a omezili se čistě na materiální stránku. Já tvrdil, že se máme výrazně lépe než před deseti, dvaceti neřkuli třiceti lety. Můj protějšek zásadně nesouhlasil.

Povídám: „Vždyť se podívejte, kolik krámů má vaše žena v koupelně a kolik jich tam měla před třiceti lety. Kolik hraček dnes mají vaše vnoučata. Nebo porovnejte, jakým autem dnes jezdíte a co máte v ruce za telefon. Vždyť před dvaceti lety měla řada z nás první počítač a jen hrstka odborníků věděla, co to je internet.“

„To ano, ale taky všechny ty hračky stojí mnohem víc peněz než před třiceti lety. Stejně tak potraviny a léky. A byty zdražily minimálně na desetinásobek. Jak si dnes mají mladí pořídit bydlení, kde na to mají vzít peníze?“ kontruje trefně klient.

„Máte pravdu, ale i když zohledníme inflaci, fakt zůstává, že si z průměrného příjmu můžeme koupit víc věcí než před třiceti lety. Naše příjmy rostou rychleji než inflace. Právě proto v průměru roste naše životní úroveň.“

„No, o nás důchodcích to rozhodně neplatí,“ brání se klient. „Nechci si stěžovat, já se mám dobře. Ale kdybych měl žít jen ze státního důchodu, tak bych asi brzy pošel hlady. Ceny pořád rostou a ta státní almužna stojí za starou belu. Vždycky přihodí nějakou stovku, ale z toho se nedá vyžít.“

„Rozumím. Je jasné, že s odchodem do důchodu každému klesne životní úroveň, protože mu klesnou příjmy. Proto je ostatně důležité si zajistit na důchod rentu nad rámec státních důchodů. Jenže i pokud jde o životní úroveň důchodců,“ uzavírám diskuzi, „jsem i tak přesvědčený, že se mají po materiální stránce lépe než před dvaceti lety.“

Musel jsem ale slíbit, že se pro zajímavost na vývoj příjmů, důchodů a inflace blíž podívám a napíšu na to téma článek.

Tak se společně podívejme na pár zajímavých grafů.

Příjmy i důchody od roku 1989 každý rok rostou

Rád bych na začátek upozornil, že pracuji se statistickými průměry. Každý jednotlivec je na tom ale trochu jinak. Každý má jiné příjmy a každý má v podstatě i jinou osobní inflaci, protože každý nakupuje jiné zboží a služby. Ovšem chceme-li posuzovat vývoj životní úrovně za celou republiku, musíme pochopitelně kalkulovat s průměrem.

Výše průměrné mzdy i průměrného starobního důchodu od roku 1989 setrvale každým rokem roste. Při pohledu na graf určitě většinu lidí hned napadne, že se nůžky mezi průměrnou čistou mzdou a průměrným starobním důchodem neustále rozevírají. Takže se důchodci mají vlastně relativně hůř než v roce 1989, nebo ne?

Jan Traxler

Privátní investiční poradce a ředitel společnosti FINEZ Investment Management

Přední český expert v oblasti investování. Prosazuje férovou provizi podílem na zisku. Zastánce dlouhodobých strategií s value přístupem. Preferuje investice, které generují pravidelný výnos a jejich hodnota dlouhodobě roste, tedy zejména kvalitní nemovitosti a dividendové akcie. Všechny jeho publikace najdete na www.finez.cz.

Kontakt: jan.traxler@finez.cz

Z nejčtenějších odborných článků na Finez.cz:

Bez peněz do důchodu nelez. A aby nějaké byly, chce to plán. Jenže při sestavování důchodového plánu dělají chyby i profíci. Na co by se určitě nemělo zapomenout?

Pět rad pro dobrý důchodový plán

Důsledky vyšší inflace. Sedm rad pro příští tři roky

Nenechte se ošálit, hodně zkresluje měřítko. Proporcionálně se poměr průměrného starobního důchodu a průměrné čisté mzdy o moc nezměnil. V roce 1988 dosahoval průměrný starobní důchod 61 procent průměrné čisté mzdy. V roce 2016 to bylo 54,5 procenta. Ano, ten poměr mírně poklesl, ale nijak zásadně. Poslední roky dokonce poměr mírně roste. V roce 2006 to bylo jen 52,7 procenta. Takže za posledních deset let si naopak důchodci v relativním srovnání s pracujícími polepšili.

Jak už jsem říkal, je jasné, že s odchodem do důchodu průměrně lidem klesá životní úroveň, protože průměrný starobní důchod je nižší než průměrná čistá mzda. Ale tak to bylo vždycky. A poměr mezi mzdou a penzí se od revoluce zvlášť dramaticky nezměnil.

Jediné, co se změnilo, že teď se můžou lidé poklesu životní úrovně při důchodu líp bránit, protože si spíš můžou vytvořit slušnou finanční rezervu.

Koupíme víc?

Pro vývoj životní úrovně obyvatel je určující, že lidem rostou průměrné příjmy i důchody. Ovšem ještě podstatnější je, co si za ně pořídíme. Musíme zohlednit vliv inflace, abychom vyjádřili koupěschopnost obyvatel. Jaká byla míra inflace v uplynulých 30 letech? Poslední roky jsme si zvykli na velmi nízkou inflaci. Od roku 2010 dosahuje průměrná míra inflace pouhých 1,4 procenta ročně. V předchozí dekádě to bylo 2,8 procenta ročně. A nejdivočejší vývoj byl pochopitelně v devadesátých letech s průměrnou inflací téměř 15 procent za rok.

Těsně po revoluci životní úroveň obyvatel, vyjádřená koupěschopností, prudce poklesla. Liberalizace cen spolu s devalvací koruny vyhnala v roce 1991 inflaci přes 50 procent. Přechod na volný trh byl bolestivý, nicméně nutný pro budoucí rozvoj ekonomiky. Trvalo několik let, než růst příjmů inflaci dohnal.

Jak ale ukazuje následující graf, od roku 1992 téměř každý rok reálně (po zohlednění inflace) průměrná čistá mzda roste.

A stejně je to i se starobními důchody, jejich výše zpravidla také rostla rychleji než inflace.  

V průměru životní úroveň roste

Nejvýstižnější obrázek pak ukazuje poslední kumulativní graf, který nám říká, že z průměrné čisté mzdy si po zohlednění inflace dnes koupíme zhruba 1,6 násobek toho, co v roce 1988. Podobně z průměrného starobního důchodu si dnes důchodce může koupit o 42 procent více zboží a služeb než v roce 1988.

Suma sumárum, v průměru se máme materiálně lépe a lépe. Někdo víc a někdo míň. Ale průměrná koupěschopnost obyvatel od roku 1992 stabilně roste, což platí pro pracující i důchodce.

Ano, v Německu se mají lidé ještě lépe. Ale třeba na Ukrajině zase výrazně hůř. Tak buďme rádi za to, kde jsme, a přestaňme se pořád porovnávat s nějakými ideály. Když nebudeme donekonečna remcat, ale místo toho tvrdě pracovat, tak se postupně naše životní úroveň bude přibližovat i našemu západnímu sousedovi. Potrvá to ale. Dohánět ho budeme minimálně dalších 30 let. Taková je realita.

Dohnat a předehnat!

Jenomže pak přijede teta z Kašperských Hor (skutečná postava, žádná literární fikce) a zeptá se: „Tak co, Pavlíku, kdy už se budeme mít jako v Německu, co myslíš?“

Milá teto, podle statistik Světové banky máme nyní hrubý národní důchod na osobu na úrovni Německa v roce 1988.

• Pavel Kohout: Kdy doženeme Německo