Mít to kde prožrat: Tragédie afrických megapolí

Pár dní před Vánoci jsem zažil nejnapjatější cestu na letiště v životě. Byl jsem v Kinshase, hlavním městě Demokratické republiky Kongo, kde jsem psal reportáž o konci funkčního období prezidenta Josepha Kabily (odmítl odstoupit, přestože jeho vládu ústava omezovala na dvě období).

Letadlo zpátky do Keni mi mělo letět až odpoledne, ale na letiště jsme ten den s řidičem vyjížděli v šest ráno. Boulevard du 30 Juin bývala belgická osa města, dnes je to široká a hladká dálnice, vybudovaná Číňany. Teď byla posetá kameny. Projížděli jsme kolem nákladních aut plných policistů v tmavě modrých uniformách. Na rozích postávali v hloučcích mladí muži. Tu a tam se ozvalo lupnutí, jak se granát se slzným plynem vydával na svůj let do města podél silnice.

Dostat se z Kinshasy bylo tentokrát obzvlášť stresující. Jak jsem si ale připomněl v hale terminálu, při pohledu na pusté tabule s odlety, opustit hlavní město Demokratické republiky Kongo není snadné, ani když je všecko v nejlepším pořádku.

Urbanizace bez globalizace

Kinshasa je třetí největší město Afriky. Se svými 12 miliony obyvatel je větší než Londýn. Přesto ale nemá téměř žádné spojení s vnějším světem. V běžný den z Kinshasy odlétá pouze jedenáct mezinárodních letů. Z Heathrow jich bývá kolem 1400. Do afrického velkoměsta se kromě leteckých spojů dá dostat jen jediným dalším způsobem – na polorozpadlém trajektu přes řeku z Brazzaville, hlavního města sousedního Konga. Vybaveni extrémní odvahou byste možná mohli vyzkoušet silnici vedoucí k Atlantskému oceánu. Ale to už je opravdu všechno. Kdyby město lehlo popelem, většina světa by si toho ani nevšimla, protože Kinshasa je s globální ekonomikou propojená jen o trochu lépe než severní pól.

Z nějakého důvodu je to ale přesto jedno z nejrychleji rostoucích měst na světě. Kinshasa představuje obzvlášť vyhrocený případ africké urbanizace bez globalizace. Před šedesáti lety v celé subsaharské Africe nebylo jediné město s počtem obyvatel přes milion. Teď jich jsou desítky.

Ale na rozdíl od anglických rolníků, kteří se v 19. století stěhovali do měst za prací v továrnách, nebo od čínských venkovanů ve 20. století, Afričané, kteří se stěhují do velkých měst, se nepřesouvají do nových globálních metropolí. Africkou urbanizaci neřídí ekonomický růst. Lidé se tu stěhují do chudých megapolí se zchátralou infrastrukturou a zkorumpovanými politickými systémy, do měst, ze kterých se prakticky nic nevyváží. Dvě třetiny celkového přírůstku obyvatelstva v afrických městech připadají na slumy. Změnit to bude pravděpodobně největší výzva, se kterou se budou muset vlády afrických států v 21. století vyrovnat.

Rozklad a báječné restauranty

Problém s africkými městy spočívá v tom, že se obecně stavějí pro bohatou elitu. Kinshasa je posetá fotbalovými stadiony, divadelními sály a majestátními vládními budovami – to vše jsou však jen ruiny po pokusu prezidenta Mobutu Sese Seka o vybudování panafrického hlavního města. Kinshasa v tomto ohledu rozhodně není jediná. Senegalský Dakar má absurdní sochu „africké renesance“, kterou postavili Severokorejci. Lagos, komerční metropole Nigérie, obsahuje čím dál tím více pozlátkových sídlišť pro bohaté, postavených na pozemcích po vysušené laguně. Nejokázalejším z takových měst je Eko Atlantic, zbudované libanonsko-nigerijskou rodinou na místě, kde dřív byl Atlantský oceán. Tato aglomerace se chce stát novou finanční metropolí a soupeřem londýnského Canary Wharf.

Přitom ovšem těmhle městům chybí základní infrastruktura. Silnice jsou ucpané; dochází k častým výpadkům elektřiny; kanalizace a zdroje pitné vody jsou často nedostatečné nebo chybí úplně.

Proto se do afrických měst nechtějí stěhovat téměř žádné konkurenceschopné podniky. Výroba zcela chybí – energetika a logistika prostě nejsou na dostatečné úrovni pro provoz továren. Navzdory vzdělanému, anglicky a francouzsky hovořícímu obyvatelstvu se ale nerozvíjejí ani podniky v sektoru služeb, jaké zažily rozmach v indických městech. Problém je v tom, že náklady jsou jednoduše příliš vysoké. Podle jedné studie se tři z deseti nejdražších měst na světě nacházejí v Africe. Nikdo nečeká, že v New Yorku bude levno, je to cena za to, že pro svůj podnik tam najdete všechno, co byste si mohli přát. V N’Djameně, hlavním městě Čadu, je naopak draho právě proto, že vašemu podniku nenabídne vůbec nic.

Většina afrických měst přežívá díky penězům z přírodních zdrojů. Studie Brookings Institution to vysvětluje tak, že africká města se stavějí, aby se v nich bohatství spotřebovávalo, nikoli vytvářelo. Elita, která obsadila penězovody z ropy nebo dolů, někde žít musí – a svoje výdaje soustředí do měst. Proto jsou noční život a restaurace v Kinshase tak dobré, i když nic jiného ve městě nefunguje. Restaurace a noční život jsou tu to hlavní. Chudí se hrnou dovnitř v naději, že se nakrmí ze zbytků. Extrémní nerovnost není produktem systému, je jeho příčinou.

Dobře fungující města všude jinde na světě jsou drahá, protože jsou produktivní. Život v Londýně stojí takové jmění mimo jiné proto, že je v něm tak báječná nabídka skvělých zaměstnání. Města dávají možnost specializovat se. Většina lidí na venkově se prostě musí živit zemědělstvím; ve městě můžou dělat cokoli. A nejbohatší města na světě spolu tvoří propojenou síť. Dokud budou města v rozvojových zemích obrácená jen sama do sebe, nikdy se součástí téhle sítě nestanou. Globalizace, která z ostatních světových metropolí dělá příjemnější, víc vzrušující (a dražší) místa k životu, se Africe vyhne obloukem.

Z anglického originálu, uveřejněného na webu CapX, s laskavým svolením autora pro Finmag přeložil Filip Drlík. 
Na úvodním snímku (zdroj: Profimedia) ukázka dopravní infrastruktury propojující Kinshasu s okolním světem