České nakupování voličů je nápadné i v mezinárodním srovnání. Bylo by ale neobjektivní přičítat bobtnání českého veřejného sektoru pouze současné vládě nebo vývoji po roce 2012. Už v roce 2009 Česko dominovalo. Podle dat z loňské studie OECD Government at Glance dosahovala zaměstnanost v českém veřejném sektoru – v přepočtení na plné úvazky – takřka 35 procent celkové zaměstnanosti. Žádná jiná země OECD tak vysokého podílu nedosahovala. Dokonce i skandinávské země vykazovaly nižší podíl, byť Dánsko jen o kousek.
Zdroj dat: Government at a Glance 2015, OECD Publishing, Paris.
Lukáš Kovanda
Hlavní ekonom finanční skupiny Roklen.
Člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie. Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst na Finmagu
Lukáše Kovandu můžete sledovat také Roklen24.cz na Twitteru.
Knižně
Podobně Česko triumfovalo v podílu zaměstnanosti ve veřejném sektoru na celkové pracovní síle. Novější data bohužel nejsou k dispozici, i tak je ale zjevné, že zaměstnanost v českém veřejném sektoru je jedna z nejvyšších v hospodářsky vyspělém světě.
Luxování mozků
Zadlužení veřejného sektoru v poměru k velikosti ekonomiky je v rámci hospodářsky vyspělého světa naopak jedno z těch nižších. Letos česká vláda navíc dost možná vykáže vyrovnaný rozpočet. Pokud ho opravdu docílí, bude to ovšem z důvodu redukční diety v oblasti produktivních výdajů, jako jsou investice. Bohužel, jak vidno, v oblasti neproduktivních výdajů včetně výdajů směřujících na platy státních zaměstnanců se žádná dieta nekoná, naopak – stát bude v příštím roce nabírat. Navzdory tomu, že Česko je v daném ohledu v mezinárodním kontextu už pořádný tlouštík.
Frustrace z otylosti českého veřejného sektoru byla dobře patrná minulý týden na konferenci Prague Capital Market Summit. Byznysmeni, bankéři i ekonomové se tam celkem vzácně shodovali na jednom: státní sektor svým objemem a regulacemi dusí sektor soukromý, zabíjí jeho investiční aktivitu, a v důsledku tedy podrývá růst produktivity a zavádění inovativních postupů. Jeden ze zkušených tuzemských bankéřů neváhal použít výraz „byrokratický teror“. Vlády prý vyluxovaly desítky tisíc kvalifikovaných lidí do úřadů, ti pak chybějí v produktivní ekonomice a ještě vymýšlejí právě regulační teror. Nezbývá než souhlasit. Bohužel, Parkinsonovy zákony jsou neúprosné.
Zásadní otázka je, jestli je možné trend stupňovaného „teroru“ zvrátit, anebo musí dojít k naprostému krachu dnešního modelu sociálního státu. Tento krach ale nynější vládní politiky zajímat nemusí. V nejbližším volebním období ještě podle všeho nenastane.
