Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Schodek bude. Dluh přesto klesá. Kouzla a čáry?

Václav Rybáček
Václav Rybáček
19. 10. 2016
 5 148

Utrácíme, nestačí nám peníze, a přece se nezadlužujeme. Záhada? Ale vůbec ne. Na rozklíčování důvodů, proč neroste dluh, i když stát vytvořil a plánuje další „sekery“, není třeba po nocích studovat ekonomii nebo finance. V podstatě vystačíme se selským rozumem, jen přidáme pár metodických pouček.

Schodek bude. Dluh přesto klesá. Kouzla a čáry?

Odstartujme pohledem na graf, který ukazuje hospodaření státního rozpočtu od roku 2003 až do současnosti a změny ve výši státního dluhu ve stejném období. Pro lepší vizuální představu je deficit zachycen s opačným znaménkem, tedy namísto např. -100 je do grafu zaneseno +100. To jen proto, aby graf lépe konfrontoval intuitivní představu „kolik je deficit, o tolik vzroste dluh“ s realitou.

Ve většině let se deficit a dluh vyvíjejí řádově podobně. Například v roce 2004 byl deficit 93,7 miliardy a dluh vzrostl o 99,7 miliardy. Na úsvitu krize v Česku, tedy v roce 2009, činil deficit 192,4 miliardy a dluh rostl o 178,4 miliardy.

Ovšem něco docela jiného je „antiintuitivní“ rok 2014: deficit 77,8 miliardy byl doprovázený poklesem dluhu o 19,7 miliardy. Ovšem i léta 2012, 2013 nebo 2015 jasně ukazují, že je vztah deficitu a dluhu komplikovanější.

Jako doma

Politickým marketérům se vydařil opravdu husarský kousek, vnutili „obyčejným smrtelníkům“ představu, že řídit veřejné finance je něco tak složitého a specifického, že se selským rozumem a analogií rodinných financí nevystačíme. Ale žádné čáry v tom nejsou. Ne každý deficit znamená růst dluhu, ne každý přebytek jeho snížení.

Představme si situaci, kdy rodina potřebuje učinit větší výdaj, než je její příjem, třeba kromě obvyklých výdajů ještě koupit novou pračku. Měsíční příjem na to nestačí, jaké máme možnosti? „Staré školy“ mohou sáhnout do rezervy pod polštář, lze vyplenit spořicí účet, prodat akcie, podíly v investičním fondu nebo třeba chatu. Zadlužení je jednou, ale zdaleka ne jedinou z možností! Účetně řečeno, namísto zvýšení závazků můžeme snížit svá (nejen finanční) aktiva.

A přesně to se dělo i s financemi státu. Státní dluh sice v letech 2013 až 2015 nerostl, ale vcelku rychle klesal objem zůstatků na vkladech. Vrátíme-li se k naší hypotetické rodině, pak „pračka“ byla jednoduše nakoupena z rezerv na bankovním účtu. Stát rezervy na svých účtech vytvořil v předchozích letech, kdy začaly být podmínky na trzích pro něj velmi příznivé a přirozeně panovalo realistické očekávání, že bude potřeba financovat deficity a splátky starých dluhů i v následujících letech.

Zejména v roce 2012 tak nárůst státního dluhu výrazně převyšoval deficit, ale také v letech 2010 i 2011. Stát prostě v těchto letech emitoval větší objem dluhopisů, než kolik bylo třeba k pokrytí deficitu a na splácení starých dluhů. Vytvořil rezervu na další roky; ta se koneckonců stala i zdrojem povolebních politických přestřelek.

Z kapsy do kapsy

Druhým, již o něco složitějším vysvětlením „nelogického“ vývoje deficitu a dluhu je vliv legislativních změn. Novely zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, rozšiřovaly (§ 3) okruh subjektů, které se musí účastnit systému řízení likvidity (cash-pooling). Jinými slovy: Ministerstvo financí mohlo a může disponovat vklady čím dál většího okruhu subjektů, nejen státních (nově například zdravotních pojišťoven), a využívat je k financování potřeb státu (deficity, splátky starých dluhů). Tím se objem rezervy, s níž může stát disponovat, opět navyšoval. Ale přirozeně existuje také závazek ministerstva (není ovšem součástí státního dluhu), majitelům vkladů jejich prostředky na požádání vrátit.

Ministerstvo financí tak stále nemá silnou potřebu emitovat nové dluhopisy. Přispívá k tomu také mimořádný příliv prostředků z Evropské unie, kompenzující státu výdaje uskutečněné v předchozích letech (tzv. předfinancování). Státu se tak daří ušetřit na úrokových výdajích i investováním volných prostředků či skupováním vlastních dluhopisů, byť se může jednat o dočasný odkup.

Výše popsaná situace samozřejmě přímo ovlivňuje i vývoj takzvaného maastrichtského dluhu vládních institucí, který ve 2. čtvrtletí 2016 klesl pod 40 procent HDP. Přestože „maastrichtský dluh“ závazky Ministerstva financí vůči „vkladatelům“ jako dluhy pojímá, musí být sestavován na konsolidované bázi za celý sektor vládních institucí (cca 19 tisíc subjektů). Tyto závazky tedy opět v dluhu nejsou. Jinými slovy, pokud si manželka půjčí na nákup pračky od manžela, zadlužení rodiny navenek to neovlivní, jejich vzájemný dluh je „vykonsolidován v rámci skupiny rodina“.

Ve vztahu vývoje deficitu a dluhu tedy žádné čáry nejsou, dluh nemusí při deficitech růst. Ovšem pokud nejste majitel bohatství nebo dědic majetků, které nestihnete do konce života utratit, nemůže to trvat navěky věků.

Václav Rybáček: CEVRO Institut

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (14)

Vstoupit do diskuze
Václav Rybáček

Václav Rybáček

Vystudoval VŠE v Praze. Živí se statistikou, vyučuje na CEVRO Institut a dalších vysokých školách. A pokud je invence a zajímavé téma, píše i články.

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo