Fetiš těžkého průmyslu: Soumrak chlapáků

První část:

• Fetiš těžkého průmyslu

Se stále širší dělbou práce šla ruku v ruce stále širší rozmanitost zboží a služeb. V supermarketu si můžete koupit za 29 liber konfekční oblek. Praktický s polyesterovým vláknem, nenáročný na údržbu, ideální na mafiánský pohřeb, nevyžaduje ruční praní, takže když vaše Bonnie hodí zakrvácené kalhoty do pračky, vytáhne je z ní jako nové. U Markse & Spencera zaplatíte desetkrát tolik za italský střih a kvalitní vlnu. A v „londýnské Pařížské“, tedy na ulici Savile Row, zaplatíte za oblek na míru stonásobek. Je jen na vašem rozhodnutí, jestli chcete oblek stylový, nebo obyčejný, šitý na míru, nebo jen dobře vypadající. Za výrobek samotný nemusíte vydat horentní sumu, připlatíte si ale za styl a ještě víc za individualizaci.

Made in China & Designed in California

Za pár tabletek zaplatíte – vy, stát nebo pojišťovna – libru nebo dvě. Mnohonásobně víc dáte za tabletu u specialisty, například na moderní léčbu rakoviny. Obecně platí, že samotný „materiál“ stojí většinou jen pár pencí. Za letecký motor dáte zhruba deset milionů liber, třebaže se vejde do krabice od dvoumístné pohovky.

Na zadní straně iPhonu si přečtete, že telefon navrhli v Kalifornii a vyrobili v Číně. Nedotovaný přístroj dostanete asi za 700 dolarů. Externě dodávané komponenty, například malá paměťová karta nebo špičkový fotoaparát, se na celkové částce podílejí nanejvýš 200 dolary (největším dodavatelem těchto komponent je hlavní rival Applu na trhu chytrých telefonů Samsung). Za všechno „made in China“ zaplatíte tak dvacet dolarů. Zbytek ceny platíte za „navrženo v Kalifornii“ – a proto má Apple takové zisky.

Když si koupíte lék, letecký motor nebo iPhone, neplatíte ani tak za materiály, ba ani tak za samotnou montáž nebo výrobu, ale především za vývoj a design. Při koupi obleku nebo leteckého motoru platíte sice i dělníky, ale zejména ty vysoce kvalifikované, kteří v továrně Rolls Royce ovládají přístroje a na Savile Row zastávají práci, kterou zatím přístroje nezvládnou.

Řada lidí, kteří vyzdvihují těžký průmysl, to dělá z obav o obchodní bilanci a zaměstnanost. Odkud se v ekonomice založené na službách vezme vývoz a pracovní místa, ptají se průmysloví fetišisté? V Británii patří k nevětším průmyslovým vývozcům British Aerospace, GlaxoSmithKline a Rolls Royce. Pracovní místa v exportních odvětvích se jak v Británii, tak ve Spojených státech odvíjejí od produkce, kterou vzhledem k jedinečným požadavkům na pracovní sílu nelze přesunout jinam. iPhone je průmyslový výrobek, jeho hodnota pro uživatele má však charakter služby.

Pocit viny, že se nedřeme

Když ekonomická činnost přestala obnášet výhradně starost o potravu, palivo a přístřeší, ekonomický prospěch se odpoutal od tradiční hierarchie potřeb. Dřív člověk dostával zaplaceno pouze za zboží, které lidé poptávali, brzy se ale ukázalo, že je poptávka také po pojištění nebo duchovní útěše. Výtěžek jednotlivých aktivit odrážel dostupnost či vzácnost lidí, kteří v nich vynikali, potažmo jejich pozici v mocenské struktuře kmene. První faktor vysvětluje, proč se měli dobře pojišťováci a opraváři, a ten druhý zase prosperitu politiků a duchovních.

Kdo měl to štěstí a vládl potřebným nadáním nebo zastával vysokou funkci, se často styděl za to, že vydělává víc než lidé, kteří uspokojovali základnější potřeby. Ve srovnání s nimi navíc mnohdy vykonával práci, která byla méně namáhavá a zábavnější. Jen málokdo se tím ale trápil příliš a dnes je takový pocit viny ještě mnohem vzácnější, zejména ve finančním sektoru. Ovšem důraz, který klademe na důležitost těchto zdánlivě mnohem podstatnějších, ale podstatně méně dobře placených aktivit má původ v našem pocitu viny.

Konec chlapáků

Odkud se tedy vezmou pracovní místa? Hodnota věcí, které vyvážejí vyspělé ekonomiky, stojí především na organizačním a designérském talentu, který tradičně řadíme do sektoru služeb. Manuální práce „zakomponovaná“ do průmyslových výrobků je v globálním světě levnou komoditou. Cení se naopak schopnosti a znalosti, které umějí přetavit manuální práci v mimořádně složité a sofistikované výrobky. Jen málokterý zaměstnanec firem jako British Aerospace, GlaxoSmithKline nebo Rolls Royce se věnuje namáhavé manuální dřině a tahle hrstka se většinou ani neúčastní samotné výroby, nýbrž jen poskytuje doplňkové služby.

Ať už však globalizace zajde jakkoli daleko, vždycky budou existovat osobní služby, které lze poskytovat jen místně. A právě v nich budou muset méně kvalifikovaní pracovníci v rozvinutých zemích hledat do budoucna uplatnění. Dělníci v Číně vám smontují iPhone, nemůžou vám už ale přinést v restauraci oběd, odvézt odpad nebo okoupat babičku.

Tady však průmysloví fetišisté tvrdí, že to nejsou „opravdová“ pracovní místa. To je především genderový problém. Když je požádáte o definici „opravdového místa“, vyjmenují většinou profese, které tradičně zastávali muži. Těžba a průmyslová výroba je „pořádná“ práce, vaření a péče nikoli. Proto se také úpadek těžkého průmyslu v rozvinutém světě spojuje s feminizací pracovní síly. Textilní průmysl, který odjakživa zaměstnával zejména ženy, je samozřejmě průmyslovou obdobou tradiční ženské aktivity šití oděvů pro rodinu, ale průmysloví fetišisté jej za zdroj „opravdových“ pracovních míst přesto nepovažují.

Posedlost těžkým průmyslem má nulový ekonomický základ, ovšem značný společenský a politický dopad. Průmyslová výroba byla kdysi hlavním zdrojem zaměstnanosti méně kvalifikovaných mužů. To však v rozvinutých ekonomikách nemůže pokračovat. Výrobní aktivita se navíc z velké části odehrávala v obřích továrnách, které kdysi živily celé obce a města a dnes už dávno neexistují. Těch několik málo služeb, které nabízejí místně obdobně dominantní velké instituce jako nemocnice či univerzity, má trvalejší charakter a zaměstnává vysoce kvalifikované profesionály. Úpadek těžkého průmyslu souvisí s feminizací pracovní síly a s destrukcí jednotek politické organizace a společenských vazeb mezi muži.

Roztrpčení a zášť „bílé“ dělnické třídy, která podporuje Donalda Trumpa a hlasovala pro brexit, má zčásti kořeny právě v těchto genderových důsledcích strukturálních dopadů ekonomické globalizace. Bylo by absurdní ohlížet se s nostalgickou slzou v oku na odhalené, zpocené hrudi mužů, kteří se s lopatou v ruce míhali nad žhnoucími potoky roztaveného železa nebo trávili dlouhé hodiny v podzemních štolách. Tato pracovní místa možná byla „pořádná“, zároveň ale také otřesná a pro nás všechny je jedině dobře, že už je nepotřebujeme. Spolu s nimi jsme ovšem přišli i o jistou solidaritu a stabilitu a důsledky této ztráty samy o sobě nezmizí. To už se ale dostávám do míst, kde ekonom musí předat štafetový kolík sociologovi, antropologovi a politikovi. Zbývá jen otázka, jaký typ politika se ho chopí.

Z JohnKay.com pro Finmag přeložil Aleš Drobek