Donald Trump vrátí do Spojených států „miliony pracovních míst v těžkém průmyslu“. Ohio, klíčový stát v prezidentských volbách, se stane „průmyslovým obrem“. Hillary Clintonová slíbila na investice do těžkého průmyslu deset miliard dolarů a svým příznivcům oznámila, že „budeme muset začít zase vyrábět věci“. Theresa Mayová sice odvolala ministra financí George Osborna, který slíbil, že Británie „se poveze na vlně výroby“, ovšem „výrobci“ jsou přesto v centru její nové průmyslové strategie. A Jeremy Corbyn přislíbil, že podpora těžkého průmyslu bude prioritou jeho nové státní investiční banky.
Oceli, má lásko
Archetypálním produktem těžkého průmyslu je ocel a politici jsou jí už dlouhá léta posedlí. Budoucnost Tata Steelu, posledního mohykána britského ocelářství (dnes součásti indického konglomerátu) je posledního půl roku předmětem vášnivé politické debaty a hlavním politickým tématem ministra průmyslu. Ocelářství, které labouristé v letech 1951 a 1967 znárodnili a konzervativci v letech 1953 a 1988 zase zprivatizovali, bylo po desítky let nejdůležitějším strategickým územím britské ekonomiky. Těžištěm Maova Velkého skoku vpřed byla improvizovaná hutní pec, v níž chudina pro dobro vlasti tavila své hrnce a pánve. A když se zhroutil Sovětský svaz, tamější ocelářský průmysl kapacitou dalece překonával Spojené státy, přestože sovětský hrubý domácí produkt byl hluboko pod úrovní toho amerického.
Fetišismus těžkého průmyslu jsem poprvé zaregistroval roku 1980, kdy jsem v jednom článku poukázal na skutečnost, že ochabování britského těžkého průmyslu je nevyhnutelným důsledkem růstu těžby ropy v Severním moři. Jelikož obchodní bilance v dlouhodobém horizontu tíhne k rovnováze, nárůst jedné kategorie vývozu či dovozu nevyhnutelně vytlačí jiné exportní sektory, zejména zaměnitelnější zboží jako ocel.
Článek si vysloužil širokou pozornost, z velké části nepříznivou. Charakter kritiky, která se na něj snesla, ilustruje setkání s už zesnulým lordem Kaldorem, architektem zákona o selektivní dani z roku 1960, který uvalil vyšší daně na sektor služeb v zájmu velkorysejší státní podpory těžkého průmyslu. „Ten váš článek jsem nečetl,“ přiznal lord Kaldor, „ale je to nesmysl, naprostý nesmysl.“ Kritici ani tak nezpochybňovali logiku mých argumentů, jako spíš tvrdili, že mé závěry nesmějí být pravdivé, a pokud jsou, neměly by být šířeny. Začal jsem chápat, že těžký průmysl je pro řadu lidí tématem nikoli racionálním a ekonomickým, ale emocionálním.
Pravěké žebříčky v jednadvacátém století
Fetišismus průmyslu, tedy myšlenka, že těžký průmysl je centrem ekonomické aktivity, kterému je všechno ostatní podřízené, zapustil v lidském povědomí hluboké kořeny. Představa, že bohatství jsou jen hmatatelné věci a skutečná práce jedině fyzická dřina, se utvářela v dobách, kdy veškerá ekonomická aktivita sestávala z ustavičné honby za potravou, palivem a přístřeším. Muž lovil, rybařil a vyráběl primitivní nástroje. Pokud v tom byl dobrý, jeho ženě a dětem se dařilo dobře. V opačném případě zemřely. I ženy pracovaly tvrdě, možná ještě tvrději než muži, ale za ekonomicky produktivní činnost se považovalo jen to, co dělali muži
Z těchto primitivních dob jsme zdědili představu o hierarchii potřeb, ve které jídlo a přístřeší stojí nad podnikovým účetnictvím a kosmetickou chirurgií. A ruku v ruce s hierarchií domácích potřeb jde hierarchie produktivních aktivit – zemědělství, těžba a základní výroba jsou výš než stříhání vlasů a natáčení televizních pořadů.
Jenomže v okamžiku, kdy technologie a ekonomické instituce pokročily natolik, že člověk už nemusel celý den lovit a dřít se na poli, aby se uživil, tento způsob uvažování pozbyl ekonomickou relevanci. Což je stav, do kterého jsme dospěli před mnoha tisíci lety. Jakmile primitivní lidé dosáhli takového stupně ekonomického pokroku, mohli se začít věnovat i jiným činnostem.
Služby, které začali tenkrát poptávat, se v té či oné podobě zachovaly do dnešního dne. Kněz zažehnával zlo, politik organizoval loupežné výpravy na území sousedních kmenů, opravář brousil oštěpy a nože a pojišťovací agent provozoval systém vzájemné podpory nešťastníků, kterým uhynula kráva nebo shořel dům. Vzestup tržní ekonomiky doprovázela dělba práce, jak o ní psal Adam Smith. Jedinci, kteří měli obzvláštní nadání pro určitou činnost, se na ni specializovali.
„Snad si nemyslíte, že ekonomiku uživí jen kadeřnické salony a stánky s hamburgery,“ vztekali se mí kritikové. Jistěže ne. Nemyslím si to o nic víc, než že ekonomika může stát jenom na ocelářství a výrobě aut. Moderní ekonomiky jsou ze své podstaty rozmanité. Jenže rozmanitost spotřeby nemusí nutně korespondovat s rozmanitostí výroby. Jak Smith podotýkal, dělba práce je omezena rozsahem trhu, jak se ale geograficky zvětšoval tržní prostor, tak se také rozvíjela dělba práce mezi regiony. Švýcarsko a Dánsko patří k nejbohatším zemím na světě, přestože ani v jedné z nich dosud nepřišel na svět jediný sériově vyráběný automobil.
Pokračování:
Z JohnKay.com pro Finmag přeložil Aleš Drobek
