Ropní šejci vyhráli válku. Co s tím?

Ropní šejci z Perského zálivu vyhráli válku o ropné trhy. Získali zpátky ztracený podíl. Pro západní svět závislý na pravidelném přísunu směsi uhlovodíků to není dobrá zpráva.

Záliv nepatří mezi stabilní kouty planety. V minulosti se odtud šířily ropné šoky.

Ředitel Mezinárodní agentury pro energii (International Energy Agency, IEA) Fatih Birol přitom předpovídá, že závislost na ropě z této oblasti ještě poroste. „Ropa z Blízkého východu v příštích letech pokryje až tři čtvrtiny růstu poptávky,“ řekl Birol v rozhovoru pro Financial Times.

Těžbu nyní zvyšují Írán, Irák i Saúdská Arábie.

Varovná čísla

IEA ve svém energetickém výhledu na rok 2016 (World Energy Outlook 2016) píše, že těžaři ze Blízkého východu teď denně dodávají na trhy 31 milionů barelů ropy (z toho Saúdská Arábie 11 milionů). Ve světovém měřítku jim patří 34 procent.

To je nejvíc od roku 1975, z doby před íránskou revolucí. Tehdy jejich ropa měla 36procentní podíl.

Pro srovnání: V osmdesátých letech minulého století, v době, kdy se rozšířila těžba v Severním moři, patřilo ropě ze Středního východu globálně necelých dvacet procent.

Drahé vítězství

V roce 2014 se Saúdové rozhodli zvýšit svůj klesající podíl na trzích. I když cena ropy padala, se svými spojenci z Perského zálivu zablokovali v Organizaci zemí vyvážejících ropu (Organization of the Petroleum Exporting Countries, OPEC) návrhy na snížení těžebních kvót. Fakticky tím odstřelili nejmocnější kartel na světě, který desítky let diktoval ceny suroviny – na pokles ceny vždycky reagoval tak, že snížil těžbu, což vyhnalo cenu černého zlata vzhůru.

Nízké ceny ropy přirozeně dostaly do problémů těžaře, jejichž break-even (bod rovnováhy mezi náklady a prodejní cenou) je mnohem výš než u Saúdské Arábie a dalších států Zálivu, kde ropa tryská z písku. Mnohé z nich zruinovaly, zejména ty, kteří dobývají surovinu z velkých hloubek pod hladinou moří nebo štěpí břidlice (frakují).

Teď Saúdové mají, co chtěli. Jenže za cenu vysokých deficitů. Jejich monarchie loni hospodařila se schodkem téměř 120 miliard dolarů, to je 2,9 bilionu korun.

Dokáže se teď na zdecimované konkurenci zahojit?

Pokud k ceně ropy připočteme průměrnou marži rafinérií a maloobchodu, cenu za přepravu, spotřební daň a daň z přidané hodnoty, tak zjistíme, že při ropě za 50 dolarů zaplatíme u pump za litr benzinu kolem 30 korun a za litr nafty zhruba 28 korun.

Pokušení šejků

Cena ropy po únorovém propadu pod 30 dolarů za barel začala růst. Trhy jsou ale dosud přezásobené, takže žádné rally nelze očekávat. Surovina se pohybuje pod padesáti dolary za barel.

Ropní šejkové by teď přirozeně mohli být v pokušení vrátit se k politice těžebních kvót, cenu vyhnat ještě výš a užívat si zisků. Jenže v takovém případě by riskovali ztrátu části trhů, na které by se vrátili těžaři s vyšší hodnotou break-even. (Někteří z nich se vracejí už při ceně kolem 45 dolarů za barel.)

Proto se dá usuzovat, že saúdská dynastie, která stát pokládá za svůj majetek (a také s ním tak nakládá), tentokrát ceny nevyšroubuje. Naznačil to ostatně v květnu při nástupu do funkce nový saúdský ministr energetiky Chálid Fálih. „Budeme nadále v co nejvyšší míře vycházet vstříc poptávce,“ ujistil.

Tentokrát se tomu dá věřit.

Pojišťovna z břidlic

Ropní šejkové se podle všeho vzdali pomyšlení na trojciferné výšiny. Důkazem je i to, že Saúdové začínají uvažovat o jiných zdrojích příjmu, než je ropa. Chtějí prodat podíl ve státní ropné firmě Saudi Aramco, a dokonce se chystají vybírat daně. Patrně se dovtípili, že americké břidlice ropu ke stovce dolarů nepustí.

„Těžaři z břidlic budou fungovat jako pojištění, které chrání spotřebitele před rizikem, že se cena vyšplhá zpátky na sto dolarů. V příštích pěti až deseti letech se cena ropy bude pohybovat v rozmezí od 40 do 60 dolarů,“ cituje agentura Bloomberg Iana Taylora, ředitele největšího nezávislého obchodníka s ropou Vitol Group.

Takovou úroveň by část amerických těžařů, včetně těžařů z břidlic, měla ustát. A pokud se na to podíváme ze sedadla řidiče, dá se říct slušná láce.

Jenže její stabilita je nejistá. Taylorova předpověď platí jen pro klidné, nikoli katastrofické časy.

Šok za šokem

Perský záliv je výbušná oblast, odkud se v minulosti šířily ropné šoky.

V roce 1973 arabští vývozci utáhli kvóty vůči státům podporujícím Izrael a na USA a Nizozemsko uvalili embargo. Ropa tehdy vystřelila ze tří dolarů za barel na dvanáct.

Po íránské revoluci v roce 1979 nakrátko vypadla z trhu perská ropa – „pouhá“ čtyři procenta ze světové těžby. Přesto svržení íránského šáha Pahlavího a nástup islámských kleriků vyvolaly na trzích paniku a ceny suroviny vzrostly z 18 na 45 dolarů.

Obdobně v roce 1990 během invaze Iráku do Kuvajtu, který se na světové těžbě podílel třemi procenty, stoupla cena ropy ze 14 dolarů až na 50.

Ve druhém a třetím případě se ostatní státy kartelu OPEC snažily výpadky nahradit. Přesto na trzích zavládlo zděšení a vysoké ceny přetrvaly mnoho měsíců.

… a jedeme dál

To ale byl Írán, Irák a Kuvajt. Co kdyby se nějaká velká lapálie přihodila v Saúdské Arábii, která vyváží takové množství ropy jako tyto tři státy dohromady.

Království Saúdů není oázou stability. Je to bohatá země, jenže plná chudých lidí, kteří se mohou vzbouřit proti vládnoucí dynastii. Nadto stát ohrožují islamističtí teroristé. „Velký útok na saúdský systém (ropné infrastruktury) může způsobit kolaps světové ekonomiky,“ varuje bývalý operativec CIA Robert Baer v knize Sleeping With the Devil (výňatek zde).

Zatím to vypadá tak, že se na vlně levné ropy necháme dovézt k dalšímu ropnému šoku. Nebo snad stihneme přesednout do aut na baterky?