Zahrádkáři Kersku, Brusel všem!

Bruselská megatovárna na přerozdělování peněz živí tisíce úředníků. O její produkci (množství přerozdělených financí) získáte přehled na stránkách, které nedávno dala do provozu Evropská komise. Obsahují přehledně sestavená (a pozoruhodná) data, která vám umožní nahlédnout do světa unijních dotací a programů. Je to snadné, stačí rozklikávat státy, témata nebo fondy.

Na stránkách jsou údaje z rozpočtového výhledu na roky 2014 až 2020. Jejich přehledná navigace vás může dovést k číslům, která vám dosud zůstávala utajena.

Kdo shrábne nejvíc

Pokud si rozkliknete lištu „EU Level“, zjistíte, že do balíku evropských strukturálních fondů a fondů investičních (dříve fondů soudržnosti - kohezních) během sedmiletého období vysype Evropská unie 454 miliard eur (12,3 bilionu korun). Grafika je definuje jako „peníze EU“. Jenže žádné „peníze EU“ nejsou, jsou to finance zaslané do Bruselu vládami unijních států.

Aby tyto peníze dostaly státy zpět, musí k nim přihodit dalších 183 miliard. Říká se tomu spolufinancování (kofinancování). Celkem tak projekty za sedm let pohltí 637 miliard eur, to je 91 miliard eur ročně.

A kdo si nahrabe nejvíc? Stačí kliknout na lištu „Country“ a je vám jasné, že největší díl z fondů připadne Polsku. „Rzeczpospolita“ má přiklepnuto 86 miliard eur. Polsko je nicméně lidnatý stát a absolutní čísla nemají takovou vypovídací schopnost jako eura přepočtená na hlavy.

V takovém srovnání z fondů nejvíc vyčerpají Litevci, a to 2837 eur na obyvatele. Jenže pozor, Češi za nimi nijak výrazně nezaostávají. S 2302 eury na hlavu „porážejí“ i zmíněné Poláky (2262 eur per capita).

Celkem má Česko v této sedmiletce políčeno na 24,2 miliardy eur (655 miliard korun). Pokud jim bruselská administrativa všechny projekty schválí a pokud si Češi přisypou dalších 7,9 miliardy eur, zařadí se mezi největší požírače dotací.

No, a pokud budete klikat dál, zjistíte pro leckoho překvapivou informaci: V dotačních dostizích „válcujeme“ nejchudší členy osmadvacítky – Bulhary (1363 eur/obyvatele) a také Rumuny (1546).

A ještě překvapivější může být zjištění, že z evropských dotací, čerpají také ti nejbohatší.

Danke, eurokraté

U zrodu dotačního systému byla ušlechtilá myšlenka: Bohatší vyčlení peníze na pomoc chudším.  A tak vznikly strukturální fondy (k financování programů na pomoc regionům) a fondy soudržnosti (přímé financování projektů ve státech s nižším HDP než je průměr společenství). Jejich cílem je především posílit konkurenční schopnost nejslabších článků Evropské unie.

Ze strukturálních fondů však dnes čerpá kdekdo – také Německo. Hnací motor a finančník Unie z jednoho rukávu sype peníze do unijní kasy (na příjmech rozpočtu Evropské unie se podílí téměř pětinou). Druhou rukou část peněz (27,9 miliardy eur v sedmiletém finančním plánu) zase shrábne zpět.

Důkazem, že na peníze ze strukturálních fondů dosáhne téměř každý, je i Praha. Také česká metropole je napojena na penězovod, kterým z Bruselu tečou dotace.

Jistě vás napadne otázka, zda má smysl, aby Němci posílali 27,9 miliardy do Bruselu a potom je dostávali zpátky? Nebylo by jednodušší (a levnější), kdyby státy, které jsou čistými plátci (do rozpočtu přispívají víc, než z něj získávají) platily méně a peníze na regionální projekty si ponechaly a naložily s nimi podle vlastní úvahy? Anebo je z kapes daňových poplatníků vůbec nevytahovaly a nekazily podnikatelské prostředí byrokratickými zakázkami?

Takový postup by byl v souladu se zásadou subsidiarity, kterou se unijní představitelé často ohánějí. Podle ní se má o veřejných záležitostech rozhodovat na nejnižším stupni veřejné správy. 

Recyklované peníze

Jaký má smysl recyklovat vlastní peníze přes Brusel? A vůbec – proč o nich nechat rozhodovat unijní úředníky?

Vlády Británie, Nizozemska a Švédska k této úvaze už dospěly před lety a navrhly, aby bohaté země mohly financovat vlastní regionální projekty samy. Jenže narazily na námitku šířenou eurokraty: Evropa potřebuje projekty, které posilují její soudržnost.

Jinak řečeno, také obyvatelé bohatých regionů musí mít na očích ovoce bruselské politiky. Na ně upozorní povinná publicita – cedule s modrožlutou vlajkou, zvěstující unijní štědrost, zpravidla opatřené sloganem Investice do vaší budoucnosti.

V Česku známe analogické heslo: Zahrádkáři Kersku. Převedeno na evropská měřítka ho lze přepsat na Brusel všem.

V případě čistých plátců je však demagogické.

Němcům nebo Angličanům přece musí jasné, že každý „unijní“ projekt na jejich půdě je financován z jejich peněz. A bezpochyby nejsou tak hloupí, aby se nedomákli, že musí kompletně platit také byrokraty v Bruselu, kteří projekty schvalují, a propagaci osmadvacítky, která je s nimi spojena – povinnou publicitu.

Eurokraté a politici, kteří přerozdělovací mašinérii podporují, však trvají na svém. A tak Brusel dál uplácí své finančníky (čisté plátce) z jejich peněz, a doufá, že je tím přiměje podporovat „evropskou“ politiku.

Nepřipomíná to snad řádění dvojice zahrádkářů ve Slavnostech sněžek?