Robotí cesta z chudoby aneb proč nepotřebujeme garantovaný státní příjem

Jednou ze základních lidských charakteristik je věčná nespokojenost. Motivuje nás k většině produktivních činností, které nás v krátkodobém horizontu sice nemusí bavit, ale v dlouhodobém u nich převáží výnos nad náklady. Naprosto spokojený člověk je ten, který nemusí vyvinout žádnou práci v pravém slova smyslu; pouze si užívá svou bezstarostnou existenci. Typickým (ne-li jediným) příkladem naprosto spokojeného člověka je asketický poustevník. Taková spokojenost ovšem není pro většinu lidí lákavá – raději volí mírnou věčnou nespokojenost, která je jim vodítkem k většímu subjektivnímu bohatství. 

Taková je v kostce podstata tvorby pracovních míst: lidé usilují nejprve o uspokojení svých nejnaléhavějších potřeb a preferencí (jako je přístřeší, ošacení a potrava), dále pak o uspokojení potřeb méně naléhavých (jako je kvalitnější složení výše uvedeného). Horní limit lidského bohatství patrně neexistuje, jelikož bohatství je subjektivním vjemem bytosti, která vždy čelí omezeným prostředkům (minimálně v podobě času) a neomezeným přáním – což můžeme dobře pozorovat u jedinců, jejichž finanční i materiální bohatství je enormní, ale kteří stále věnují nemalý podíl svého času práci. Neexistuje-li horní limit bohatství, je neomezená i „zásoba“ pracovních míst; vždy bude existovat příležitost ke směně, v rámci které dojde k obohacení obou zúčastněných stran.

Život na erár

Poslední dobou nabývá na populárnosti koncept tzv. living wage, neboli vysokého nepodmíněného příjmu na účet daňových plátců. Argumentem pro tuto erární dávku je právě strach z omezeného počtu pracovních míst. Například Ivan Bartoš z Pirátské strany v anketě Finmagu uvádí: „Musíme se vyrovnat s tím, že většinu lidské práce nahradí stroje. Dnes to řešíme umělou zaměstnaností, hypertrofovaným soutěžením na trhu, produkcí zbraní a válečnými konflikty.“

Zde předně stojí za pozornost nadužití množného čísla: opravdu se my všichni musíme kolektivně s něčím vyrovnávat? Opravdu my všichni vyrábíme zbraně a vyvoláváme válečné konflikty? Pan Bartoš bohužel upadá do stereotypního ztotožňování státu a společnosti. Zmínky o „hypertrofovaném soutěžení na trhu“ a „umělé zaměstnanosti“ pak působí v prostředí Evropské unie spíš komicky.

Z ráje do slumu, nebo naopak?

Vraťme se ale k tématu – stroje a jiné vynálezy opakovaně ničí většinu soudobých lidských pracovních pozic již přes pět set let. Gutenbergův vynález strojového knihtisku zničil živobytí (nemluvě o vzdělávacím monopolu) většiny písařů, Cartwrightův mechanický tkalcovský stav připravil o zaměstnání „manuálníׅ“ tkalce, vynálezci zemědělských strojů pak sebrali práci milionům, ne-li spíš miliardám lidí.

Jak to, že není planeta Země jeden velký slum?

Protože stroje práci neberou, nýbrž šetří. Moderní tovární robot se v principu neliší od rybářské sítě na Robinsonově ostrově. Je investovaným kapitálem, který zvyšuje produktivitu lidské práce, a tím pádem je k výrobě stejného množství statků zapotřebí méně pracovního času. Práce je vzácný výrobní faktor a s využitím kapitálu je možné tento faktor alokovat k jinému užití (podle preferencí spotřebitelů, jak je výrobcům naznačují skrze cenový mechanismus). A vzhledem k výše zmíněným neomezeným potřebám je pravděpodobné, že v lidské společnosti nebude o pracovní místa nouze nikdy. V průběhu posledních staletí dochází „pouze“ k jejímu přesunu od špinavé lopoty k příjemnějším činnostem – jen v posledních letech tak došlo k explozi pracovních pozic na poli osobních trenérů, profesionálních bloggerů nebo domácích výrobců mýdel; nemluvě o množství pozic typu dohlížení na správný chod stroje, který za člověka odvede těžkou dřinu.

Dalším zásadním důsledkem rostoucí produktivity práce je pokles cen. Ten je ve zkratce zapříčiněn nižší vzácností zboží, vyplývající z vyššího množství produkce na jednotku výrobního faktoru (práce či kapitálu). Ve společnosti, kde dochází k technologickému pokroku a následnému poklesu cen, se lidé stávají bohatšími, i když jejich nominální příjmy třeba stagnují. Lze si dokonce představit situaci, kdy lidé bohatnou v prostředí klesajících příjmů – a to tehdy, klesají-li ceny rychlejším tempem. Jediné, co hraje v rámci růstu bohatství roli, je totiž potenciálně dostupné množství statků (a jejich kvalita), nikoli nominální finanční zůstatky na účtech. Stručně: v ekonomice, kde rodinný dům stojí deset centů, by si patrně nikdo nestěžoval na práci za jeden cent na den.

Smyslem ekonomiky je tvorba bohatství, a ne přidělávání práce.

Kletba francouzského robota

Stroje šetří vzácné zdroje a práci vždy, když výnos z vyšší produktivity převýší náklad na pořízení a provoz stroje. Problém nastává, když je některá z proměnných, vstupujících do této kalkulace, manipulována mocenským zásahem. Relativní efektivita strojní výroby může být například uměle vybuzena složitým pracovním zákoníkem, vysokými zaměstnaneckými odvody, rozdílech ve zdanění práce a firemních zisků nebo výší minimální mzdy. Tyto a jiné zásahy můžou skutečně brát práci lidem, jelikož k přesunu mezi výrobními faktory nedochází z ekonomicky racionální příčiny, nýbrž příčiny politické. Proto je Francie pověstná rekordními hodnotami jak v produktivitě práce, tak i míře nezaměstnanosti. Dalším důsledkem mocenských zásahů je – ve spojitosti s politikou řízené měnové inflace – bránění poklesu cen a souvisejícímu růstu bohatství.

Garantovaný minimální příjem na účet daňových poplatníků je tudíž jen další blud, který má napravit selhání dosavadních zásahů do řádu, který ke správné funkčnosti nepotřebuje víc, než aby ho ti, kteří mu nedokážou porozumět, nechali na pokoji.