Odchod z EU by byl odvážný. Za ten risk ale stojí

Takto Jan Jetmar na Svobodném fóru otevřel svůj článek s názvem Co by se stalo, kdybychom vystoupili z EU? Předkládá nejčernější představitelný scénář okořeněný čísly z propagandistické vládní studie, která vyšla před eurovolbami v roce 2014. V závěru autor názorně ilustruje (pokud by to náhodou někomu nedošlo z předchozích řádku), jak se na možnost vystoupení z Unie dívá: „Odejít z EU a vrhnout se do náruče Ruska a Číny je jako vystoupit ze Škodovky a pak sjet v Ladě Samaře ze skály. Prostě, ekonomická, kulturní, sociální a morální sebevražda.“

V tomto článku se pokusím přinést o něco vyváženější pohled na vystoupení z Evropské unie. Článek 50 Smlouvy o Evropské unii stanoví, že v okamžiku, kdy členský stát oznámí svůj záměr vystoupit z Evropské unie, sjedná Unie s tímto státem dohodu „o podmínkách jeho vystoupení, s přihlédnutím k rámci jeho budoucích vztahů s Unií“. Jinými slovy není dopředu jasné vůbec nic a všechno je věcí vyjednávání. Kdo popisuje jasnou představu, jak by probíhalo, tak předkládá svou vizi, která je většinou buď namalovaná růžovými, nebo černými barvami. Článek Jana Jetmara patří do té druhé kategorie.

Ve skutečnosti je proces vystoupení z Unie krokem do neznáma a buď máte odvahu a důvody se na tu jízdu vydat, nebo budete svým hlasem držet a podporovat současné uspořádání. Než uvedu důvody, proč si myslím, že bychom se na tuto cestu při vědomí všech rizik vydat měli, vypořádám se s některými tvrzeními pana Jetmara.

1. „Zavedou nám víza a zhorší se možnosti cestování.“

Zaprvé, pořád jsme i v Schengenu. Ten je sice od Amsterodamské smlouvy součástí práva EU, ale není exkluzivním klubem určeným jen pro členské státy. Postupně do něj vstoupily Island, Norsko, Švýcarsko i Lichtenštejnsko, které stojí mimo struktury Unie. Vyjednat si setrvání v Schengenu by mělo být pro tranzitní stát v srdci Evropy poměrně snadné. Otázka spíš je, jestli jeho součástí být chceme. Není pravda, že by se „zcela jistě zavedla víza tam, kde byla po vstupu do EU zrušena“. Evropská unie má od roku 2010 platné nařízení zajišťující jednotnou vízovou politiku zemí Schengenu. Nedávalo by ani smysl, aby země Schengenu měly rozdílnou vízovou politiku, když lze z jedné snadno přejet do druhé a vízům se vyhnout.

Takže jestli někdo věří, že se nám budou chtít všechny členské státy pomstít, může si myslet, že nám nedovolí zůstat v Schengenu a zavedou nám víza. Já z toho obavu nemám. Mstít se nám bude chtít leda tak pan Juncker a ostatní euroelity. Věřím, že představitelé států mají více rozumu a hlavně odpovědnosti vůči voličům a veřejnému mínění. Nemyslím si, že by Evropská unie chtěla uprostřed Evropy ostrov, kam se nesmí bez víz. Je to sci-fi představa a strašení.

2. „Vyletí nám úroky za dluhovou službu.“

Krátkodobě mohou být trhy nervózní a úroky se lehce zvýšit, dlouhodobě je ale pro Českou republiku ekonomicky bezpečnější zůstat mimo problémy zmítanou eurozónu a vystoupením z EU se zbavíme závazku do ní vstoupit. Nemyslím si, že investoři vnímají Unii jako „ekonomicky nejsilnější celek světa“ a že členství v něm automaticky zvyšuje naši důvěryhodnost při splácení závazků. Fungovalo to jen u eurozóny a jen do příchodu její dluhové krize. Jedná se o nepodložené strašení. Tezi o zdražení peněz, zboží a úvěrů vůbec nerozumím. Navíc je tento argument v kontradikci s dalšími prezentovanými tezemi o devalvaci měny a poklesu investic a HDP v důsledku chybějících evropských dotací.

Budou nás snad trestat?

3. „Ochranářská cla by nám bránila ve vývozu zboží do zemí EU.“

Je to stejné jako se Schengenem. I mimo Evropskou unii lze být součástí Evropského hospodářského prostoru a obchodovat bez cel. A znovu je to o tom, věříme-li, že nás státníci okolo nás budou chtít vytrestat a vytvářet izolovaný ostrov uprostřed Evropy. Co je realističtější? Dohoda, kterou mají s Evropskou unií i další podobné státy stojící mimo, nebo exemplární potrestání, na kterém budou tratit i všechny státy okolo nás? Nejvyšší povolená ochranářská cla podle pravidel WTO jsou navíc dost nízká a ztráty by nebyly tak katastrofální. Rozhodně by to neznamenalo konec obchodu a nutnost hledání úplně jiných trhů.

4. „Už nyní přicházíme o zhruba 7 % HDP díky nepřijetí eura.“

Nikdo nic takového neprokázal. Nestačí se podívat na Slovensko, které euro přijalo, a na to, že roste rychleji než Česká republika. Slovensko provedlo řadu reforem, zatímco naše politické reprezentace dlouhodobě přešlapují namístě, a když se k něčemu odhodlají, tak další vláda jako první, co udělá po nástupu, je, že opatření zruší. Za stagnaci si můžeme sami. Ne to, že nemáme euro.

Kdyby euro pomáhalo růstu, nebyla by celá eurozóna stagnující oblastí padající do dluhů.

5. „Rozhodnutí přijmout euro by znamenalo zpevnění koruny a následné revalvace řízené ČNB tak, že by po přijetí eura byla kupní síla každého Čecha minimálně o 60 % vyšší než dnes. Odchod z EU by měl ten samý dopad, jen s opačným znaménkem, výrazně by se snížila kupní síla i životní úroveň nás všech.“

Revalvace řízená Českou národní bankou by byla stejným sociálním inženýrstvím a zásahem do trhu, jako je devalvace a umělé udržování kurzu koruny nad 27 korun za euro. Ani jedno není dobré pro ekonomiku a pro občany. Revalvace není žádný zázračný recept na zbohatnutí. Odchod z Unie by žádný zmiňovaný efekt neměl, stejně jako jsme po příchodu do ní zázračně nezbohatli. Tedy alespoň většina z nás.

Zbytečné peníze

6. „Pokud by Česko nebylo členem EU, byl by HDP za loňský rok o12 procent nižší, než jaký byl… Členství v EU přineslo naší zemi 3000 miliard korun, to je 300 tisíc korun na každého člověka v této zemi.“

Tři tisíce miliard korun, tedy tři biliony korun, je číslo, které nám členství v Evropské unii mělo přinést podle vládní studie, která byla zveřejněna před eurovolbami v roce 2014. Ve studii se píše: „V tomto konzervativním rozložení modelu Česká republika v letech 2002 až 2013 rostla v průměru o 1,1 procentního bodu rychleji, než by rostla bez vstupu do EU. Tím si od roku 2004 kumulativně přišla na zhruba 3,1 bilionu korun.“ Procento HDP v tom období činí zhruba 35 miliard Kč. To za 11 let fakt nedělá 3100 miliard Kč, to ať se na mě na vládě nezlobí. Dvanáct procent HDP není 3100 miliard, ale něco přes 400 miliard korun. Kdo ta čísla nekriticky cituje, něco to o něm vypovídá. Využité modely by navíc šlo stejně dobře otočit, a mohl by nám vyjít i negativní vliv EU. I když přistoupíme na hru, že nám Evropská unie přinesla za roky členství stovky miliard, připomíná mi to počty jako z dob komunismu. Peníze se točí. Vznikají cyklostezky, obrovské solární parky, úředníci se posílají na školení, jen se nikdo neptal, jestli o ty služby někdo stojí. Miliardy se vyhodí, HDP vzroste, životní úroveň stagnuje.

7. „Repatriace Čechů pracujících v zahraničí.“

Svoboda pracovat v zahraničí je zachycena v Evropském hospodářském prostoru. Jeho součástí jsou i Island, Lichtenštejnsko a Norsko. Pokud nám nedovolí setrvat v rámci dohody a nějaký stát pošle zpět naše pracovníky, my můžeme poslat zpět jejich, všichni tratí.

8. „Katastrofální dopad na zemědělskou produkci.“

Aby se zemědělský sektor vyhnul šoku, není nic snazšího než nahradit evropské dotace českými a využít na to peníze ušetřené za odvody do rozpočtu Evropské unie. Žádný krach zemědělců nehrozí.

9. „Ztráta investorů.“

Nejvíce investic ze zahraničí Česká republika získala ještě před vstupem do Evropské unie, především po našem vstupu do NATO, kdy bylo jasné, že se revoluce a transformace zdařila a Česká republika je standardní demokracií. Řeči o ztrátě investorů pořád vychází z přesvědčení některých, že je Evropská unie brána jako nějaký elitní klub. To už ale není pravda.

Náruč Ruska a Číny

10. „Odejít z EU znamená vrhnout se do náruče Ruska a Číny.“

Přijde vám, že se Island, Norsko nebo třeba Česká republika před vstupem do Evropské unie vrhaly do náruče Ruska a Číny? Vzpomeňme si prosím na patnáct let porevolučního vývoje.

11. „Vystoupení z EU = ekonomická, kulturní, sociální a morální sebevražda.“

To vážně stále někdo věří tomu, že vstup do Evropská unie nám přinesl nějaký ekonomický, kulturní, sociální či morální vzestup? Proč se vydat na cestu z Evropské unie? Ta cesta má nepochybně mnohá rizika. Existuje mnoho proměnných, které závisí na tom, co by se nám povedlo či nepovedlo vyjednat. Žádný stát tento proces ještě nepodstoupil. Je jasné, že by se jednalo o drtivý šok pro všechny eurofederalisty. O vyjednávání ale nerozhodují úředníci v Evropské komisi, ale představitelé států na Evropské radě. Bude nás chtít Evropa za rozhodnutí o vystoupení rituálně ukřižovat? Tomu věří pan Jetmar a i tak se v mnoha svých vizích mýlí a přehání je.

Nechápu ale, jak může člověk s klidným svědomím fandit organizaci a zároveň ji vyzdvihovat do morálních a kulturních výšin, pokud by na odchod z ní reagovala způsobem, jaký popisuje. Způsobem, při kterém ztrácejí všechny strany. Pan Jetmar zcela pomíjí jakékoliv výhody plynoucí z nečlenství v Evropské unii. Nebere v potaz, že Evropská unie a její právo přináší každoroční nevyčíslitelné náklady tím, že enormně zatěžuje podnikatele, firmy. A ty, kteří by podnikat chtěli začít, odrazuje. Kdyby byla Evropská unie tak skvělá a výhodná, proč tolik jako celek zaostává za světem?

Vydat se na cestu z Evropské unie považuji za odvážné, ale zároveň jediné správné a dlouhodobě životně důležité. Evropa si zaslouží jiný typ organizované spolupráce a je naším úkolem s optimismem se vydat alternativu tvořit. Máme to štěstí, že již i existuje výhodné uspořádání Evropského sdružení volného obchodu a stačí se na tu stranu přidat a Evropské unii konkurovat. Pokud ve strachu z krátkodobého nepohodlí a možné ztráty dílku našeho blahobytu obětujeme naši svobodu, tak si za padesát let naši vnuci budou ťukat na čelo, proč jsme vládu nad Evropou předali do rukou úředníků směrovaných německo-francouzským tandemem. Hospodářské výsledky budou srovnatelné s komunismem.

Převzato z Pravého břehu. Autor je člen Republikového výboru Svobodných a asistent europoslance Petra Macha