Pavel Kohout: Největší problém dneška je sociální stát

Islám, oslabení čínské měny, Rusko, sociální stát – jen hrstka témat, která hýbou světem. Co vnímáte jako největší riziko pro společnost?

Největší riziko rozhodně představuje sociální stát. Pád čínské měny je naproti tomu naprosto bezvýznamný. Všechny měny posilují a oslabují. Ano, Čína má problémy s úvěry, ale nejde o nic, co by mělo mít velký dopad na světovou ekonomiku. Čína možná projde krizí, ale rozhodně bude existovat i za deset let. Podobně zbytečný je i strach z Ruska – stačí se podívat na stav jeho financí. Nejen, že Rusko nemá peníze, ale ani lidské kapacity. Z téhle světové strany bych riziko nečekal.

Proč je podle vás největší hrozbou právě sociální stát?

Jednoduše proto, že neustále roste. Jen se podívejte na veřejné finance jakéhokoliv státu. Někteří sice tvrdí, že sociální stát umírá, protože občané jsou ponecháni o hladu a bídě. Jenže současný stav se naprosto nedá srovnat se situací, která panovala ještě v 70. letech. Kdo hesla o ústupu nebo dokonce odumírání sociálního státu používá, evidentně netuší, co se ve světě děje. Nebo jde o propagandu politických stran, které mají sociální stát v programu a chtějí ho maximalizovat. Dávat lidem peníze za nic se ale ještě nikomu neosvědčilo. Počet lidí, kteří nemají potřebu pracovat, se neustále rozšiřuje a pracující stále víc zatěžují daně a odvody. Oboje ochromuje ekonomiku a veřejné finance. Státu, který odvádí velkou část HDP na sociální účely, nezbývá na další věci, jako je věda a výzkum.

Pavel Kohout

Pavel Kohout je autorem knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Publikuje v řadě českých a zahraničních médií. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako místopředseda dozorčí rady.

Nová kniha Pavla Kohouta!

• Ďáblův slovník ekonomie a financí

Jenže existuje vůbec cesta ven? Politici chtějí hlasy a tak prostě „rozdávají“.

Politici mají jednak dost pokřivený marketing a vůbec pohled na svět – sebereme lidem dávky, a oni už nás znovu nezvolí. Je zajímavé, že z výzkumů veřejného mínění vyplývá, že Češi nejsou levicoví tolik, jak se říká. Většina Čechů, a dokonce i ti, kteří připadají v úvahu jako příjemci dávek, nechce, aby stát jen rozdával a utrácel.

Volebním průzkumům dnes vládne s velkým náskokem ANO. Považujete hnutí za levicové?

Hnutí ANO samo sebe vnímá jako něco, co stojí nad tímhle dělením. V koalici s ČSSD se ale poměrně rychle rekvalifikovalo do role jejího „béčka“.

Možná právě proto je řada lidí s vládou spokojená. V ANO našla méně levicovou alternativu k ČSSD, která se zdánlivě snaží omezovat veřejné výdaje. Jak hodnotíte současnou vládní koalici vy?

Měli štěstí, protože do hry vstoupili v době, kdy se lidem začalo žít a dařit o něco líp. Možná je to taky tím, že začaly chodit lepší ekonomické zprávy díky cyklickému oživení Evropy. Nejsem si jistý, nakolik společnost vnímá, že se jí recese reálně dotýká, nebo spíš vnímá depresivní zprávy o recesi, které chrlí média. Osobně si myslím, že kdyby nebylo ekonomické zpravodajství, byli by lidi šťastnější. Třeba v Itálii nebo Řecku je většina veřejnosti naprosto finančně negramotná, ekonomické zpravodajství nikoho nezajímá. Průměrný Čech oproti nim ví mnohem víc. V tomhle jsme výrazně nad úrovní evropských národů.

Opravdu? V čem konkrétně jsme napřed?

Dobrý příklad je Řecko. V 70. letech získalo demokracii a národ si odhlasoval, že se bude mít dobře. V praxi to znamenalo život na dluh. Řekové byli ekonomicky prakticky negramotní, a když se vláda chtěla zavděčit a vyhrát příští volby, musela dávky ještě navýšit. Podobné sliby pak musela dávat i opozice. Během necelých dvaceti let se dluh, který byl v roce 1974 na necelých 17 procentech HDP, vyšplhal na 112 procent. Chvíli ho zvládli maskovat, ale nakonec se ukázalo, že je mnohem vyšší. Řekům to ale nevadilo, měli prostě pocit, že se mají dobře. Naše mentalita je úplně jiná, taky se chceme mít dobře, ale oproti Řecku velmi řešíme státní dluh. I lidi bez ekonomického vzdělání vědí, co je a jak vzniká státní dluh, a taky vědí, že představuje určité riziko.

Pokud jsou Češi citliví vůči státnímu dluhu, proč neřeší i osobní dluhy a tak rádi si půjčují?

To je sice pravda, na druhou stranu pořád mají větší respekt z dluhů než Britové. V Británii si lidé půjčují opravdu na cokoliv. Britské televizní reklamy jsou půjček plné a je to úplně jiná liga než u nás: mnohem agresivnější reklamy zaměřené na ekonomicky zcela negramotnou klientelu. Češi nemají výrazně horší problém s úvěry než lidé ve státech, které považujeme za vyspělé. Zhruba před deseti lety došlo k delikvenci zadlužení a zhoršení platební schopnosti. Pak se situace, možná díky mnoha hororovým příběhům o exekutorech, trochu zlepšila. Lidi si z toho vzali příklad.

V dobré společnosti

Texty Pavla Kohouta najdete mimo jiné v tištěném Finmagu. V té nejlepší společnosti. Klikněte na obrázek a zajistěte si předplatné magazínu Finmag.

Hraje sociální stát roli v momentální migrační vlně? Bylo by Švédsko nebo Německo pro imigranty tak atraktivní, kdyby tam nefungoval sociální stát?

Pravděpodobně daleko méně. Imigranti by přicházeli ve výrazně menším počtu a spíš jen ti, kterým jde skutečně o život. Ubylo by těch, které lákají hlavně cifry na propagačních letácích. V Německu dostane jeden dospělý žadatel na měsíc 374 eur kapesného, nepočítaje další benefity – takže dva dospělí zhruba dvacet tisíc a navíc ubytování a stravu zdarma. Což je samozřejmě silný magnet. Takhle funguje Německo, Británie a Švédsko. V Rakousku nebo v Dánsku je podpora mnohem menší, a taky tam zůstat nechtějí.

V souvislosti s imigrací se mluví hlavně o Syřanech, Somálcích nebo Eritrejcích. Přitom do Německa přichází taky celá řada lidí z Balkánu.

Ano, sice mají minimální šanci, že azyl dostanou, ale pravděpodobně berou svůj pobyt jako několikaměsíční brigádu. Něco dostanou a možná i něco ušetří, protože jsou zvyklí na malé příjmy.

Azylový proces v různých zemích

Zvětšíte klikem, zdroj dat UNHCR, zdroj Economist

Jak by celou situaci změnilo, pokud by Evropská unie sjednotila výši podpory. Zůstali by imigranti raději v Itálii, nebo by stejně odcházeli do Švédska, kde už mají nějaké komunity?

Zpravidla by směřovali tam, kde jsou komunity. Protože tam snáz zakotví a najdou si zaměstnání než v prostředí, kde by byli úplně noví a sami.

Kdy se situace vrátí do normálu?

Pokud Němcům a Švédům nedojde, že jejich politika je trochu přehnaná, možná vše jen touhle vlnou neskončí. Jde o typický příklad sociální dynamiky – dlouho se nic neděje, najednou se zpráva rozkřikne a je z ní problém, který má nezamýšlené důsledky. Kdyby například Švédsko nemělo imigranty, mělo by pravděpodobně pravicovou vládu. Právě imigranti zvrátili preference směrem k levici.

Nemůže Evropa se stárnoucí populací využít současnou vlnu imigrace jako šanci pro nastartování ekonomického růstu?

Samozřejmě může, záleží na nastavených podmínkách, tady jsme opět u sociálního státu, a motivaci imigrantů. Můj oblíbený příklad je britský ministr obchodu a průmyslu Sajid Javid, syn pákistánských rodičů. Jeho otec přišel do Velké Británie s jednou librou v kapse a vůbec ho nenapadlo žádat o podporu. Našel si práci a ve stejném duchu vychoval i svoje děti – neexistuje žádná podpora, na všechno se musí vydělat. To je člověk podle mého gusta a to je imigrace, kterou by měla Evropa vítat. Na druhou stranu statistiky ukazují, že velká část Pákistánců si o dávky ráda požádá, a navíc má tendenci zvát svoje početné rodiny, aby si požádaly také.

Každý člověk chce svůj život zlepšit, chce, aby se jeho děti měly co nejlíp. Otázka je, jestli chce svoji situaci zlepšit vlastní prací nebo s pomocí sociálních dávek. Nemám nic proti ekonomickým migrantům prvního typu, ale ti druzí by neměli mít v Evropě místo.

Pokračování příště

Zaujali jsme vás? Pokračujte...

• Prolhané modly