Ještě že to Zeman nezbombil

„Prezident prohrál vše, co mohl,“ hodnotí komentátor Lidovek Petr Kamberský první půlku prvního funkčního období Miloše Zemana. „Jediné, na co se hlava státu zmůže, je blokování tří profesorů.“ Náramně se mi ulevilo, protože to potom znamená, že se Zemanovi nedaří ani upoutat pozornost. Vůbec proto neurčuje, o čem se bude v Česku psát a mluvit, natož aby hýbal s laťkou, jak se o tom bude psát a mluvit.

Naprosto se mu nepovedlo vypouštět mediální mlhu tím, že se jednou opije, jindy někoho nebo něco pomluví, pak zavzpomíná na článek, který neexistuje, a několik měsíců ho nechá sice zbytečně, ale zato hodně okatě hledat. Novináři a publicisté si díky tomu vůbec nemusí pokládat otázku, jestli nechat hlavu státu bez povšimnutí dělat ostudu a lhát, nebo jestli tomu věnovat prostor a čas na úkor opravdové politiky.

Vzorná reprezentace

Prezident přitom může propagovat zboží a služby ze své země, aniž by shazoval ostatní. Nedávno to předvedl Andrej Kiska. Na své diplomatické cestě po Spojených státech několik dnů vyzdvihoval slovenské technologické firmy a ani jednou se nesnížil k „bonmotu“, že Rakušáci a Maďaři neumí programovat.

Zatímco...

• Borat vyváží pivo

Zemanovi se za posledního dva a půl roku vůbec nepodařilo stáhnout citlivé debaty o inkluzivním školství, o uprchlické krizi nebo o multikulturalismu ještě hlouběji do žumpy stereotypů, předsudků a volání po jednoduchých řešeních. Nikdy nepřirovnal umírněné muslimy k umírněným nacistům, neposvětil falešné dilema mezi pomáháním uprchlíkům a dětem z Klokánků ani uprchlíkům nevzkázal, že je sem nikdo nezval. I díky tomu se o věcech dovedeme bavit s náležitou rozvahou, v kavárnách nelétají facky a sklenáři nemají komu opravovat rozbitá okna.

Žádný prostor pro přešlapy

Prezident si takové excesy nemohl dovolit, protože proti němu celou dobu stojí tři silní protivníci.

Prvním je zdravá a sebejistá občanská společnost, která nesklouzává k infantilnímu ukazování červených karet, vulgárnímu nadávání do „ovarů“ ani předhánění se v tom, kdo se dovede za prezidenta (případně i jeho voliče) stydět s větším patosem.

Druhým jsou média, o kterých rozhodně neplatí odporná pomluva Apoleny Rychlíkové, že se v nich je „takřka nemožné dohledat novináře, který by byl připraven nekompromisně rozporovat jakoukoliv nahlas vyřčenou lež“. Kdyby ze Zemana náhodou vypadl takový nesmysl, jako že drtivá většina migrantů utíká z ekonomických důvodů, novináři by to ihned konfrontovali s evropskými statistikami, ve kterých zdrojovým zemím vévodí válkou zničená Sýrie, a připomněli krutovládu v prezidentem zmíněné Eritreje. Kdyby Zeman plácl, že kdo vítá uprchlíky, má si je nastěhovat k sobě, zeptala by se ho na to, kolik si vzal domů Kosovanů přijatých jeho vlastním kabinetem, Marcela Augustová v Událostech, ne Jindřich Šídlo na svém Facebooku. Naštěstí totiž žijeme v zemi, kde se rozlišují předsudky a fakta a kde gros novinářské práce nemusí suplovat specializovaný web Demagog.cz.

Třetím, díky komu se Zemanovi nepodařilo ovládnout veřejnou debatu, je jeho politická opozice. Liberální politici nalevo i napravo vynikají schopností protlačit svá vlastní témata, přitáhnout k nim pozornost, strhnout pro ně masy. Zemanův počáteční odpůrce Petr Fiala si s ním nezačal postupně notovat. TOP 09 našla několik svěžích náhrad za vysloužilého předsedu. Piráti si neodstřelili charismatického lídra Ivana Bartoše a jméno předsedkyně zelených lidem naskočí, i kdybyste je vzbudili o půlnoci.

Zeman tedy prohrál všechno, co mohl. My se tak můžeme jenom bavit představou, jaké by to bylo, kdyby naopak zvítězil a kdyby byl jeho nejsilnější protiváhou rektor brněnské univerzity Mikuláš Bek, který by se v té roli ocitnul spíš souhrou náhod než vlastní politickou ctižádostí. To by totiž bylo komické.