Bezradná kancléřka

Hned vzápětí po poslední „záchraně Řecka“ bylo zřejmé, o jak mocný a univerzální kompromis šlo. Důvod k nespokojenosti měly všechny zúčastněné strany. V první řadě Řekové, kteří dohodu vnímali jako ztrátu suverenity. (Neměli by se divit: historie zná státy, které o suverenitu přišly kvůli dluhům. Například stát Texas v roce 1846 a Newfoundland v roce 1949.)

Pavel Kohout

Pavel Kohout je autorem knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Publikuje v řadě českých a zahraničních médií. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako místopředseda dozorčí rady.

Nová kniha Pavla Kohouta!

• Ďáblův slovník ekonomie a financí

… nebo navedená?

Nespokojeni jsou ale i Němci, kteří se ptají, proč musejí znovu a znovu platit cizí dluhy. Také Finové, jejichž ekonomika je už čtvrtým rokem v recesi a kteří nemají pocit, že jejich hospodářství je zrovna fit na to, aby neslo ještě další zátěž. Ještě nespokojenější jsou ale Slováci a baltské národy. Patří k nejchudším ekonomikám eurozóny a hodně obtížně se jim vysvětluje, proč mají platit účty za cizí hostinu. A pokud jde o Brity, ti doslova zuří: euro nebyl jejich nápad, s řeckou krizí nemají nic společného, jednání o záchraně se neúčastnili – a přesto se po nich chce spoluúčast.

Angela Merkelová si nemohla v dané chvíli vymyslet lepší impulz, jak Brity přimět k výstupu z Evropské unie. Referendum se má konat koncem roku 2017. Je to ještě hodně času, ale Britové si zaručeně připomenou, jak v létě 2015 opět museli platit cizí závazky.

Vzniká otázka, zda to Merkelová dělá schválně (stěží uvěřitelné), anebo jestli jde jen o důsledek její krátkozrakosti a neohrabanosti. Každopádně od prosince 2009, kdy řecká krize začala zveřejněním falšovaných veřejných účtů, Merkelová nevynechala příležitost, jak krizi prohloubit, prodloužit a rozšířit.

Krátké, nebo dlouhé trápení?

Začalo to bagatelizováním situace. Tak například po schůzce Merkelová–Papandreu začátkem března 2010 bylo oznámeno, že

1. řecký premiér nežádá Německo o finanční pomoc, protože ji nebude údajně potřebovat;

2. Německo neposkytne Řecku finanční pomoc, protože údajně není nutná.

Kdyby oba státníci nestrkali před pěti lety hlavy do písku, bylo možné situaci vyřešit daleko dřív. Řecko nyní mohlo být už čtvrtý rok na cestě k obnově. Že není, za to vděčí ekonomicky negramotným vlastním politikům i ekonomicky negramotné Merkelové.

Když pak bylo jasné, že situace je mnohem vážnější, Merkelová pokračovala s naprosto kontraproduktivními kroky. V květnu 2010 pojala podezření, že za problémy Řecka stojí mezinárodní spekulativní fondy a že „spekulanti útočí na euro“. Kdyby znala základy financí, věděla by, že něco takového nebylo v dané situaci vůbec možné. V rámci objektivity nutno připustit, že kancléřka nebyla sama, kdo trhům nerozuměl. Komisař pro hospodářské a měnové záležitosti Joaquín Almunia se svým výrokem „Evropská unie nezná bankroty“ téměř vyrovnal Antonínu Zápotockému s jeho tvrzením z roku 1953: „Naše měna je pevná.“

V červnu 2011, jak jsem tenkrát napsal, bylo nicméně zřejmé toto: „Platební neschopnost může mít dvě technická provedení. Buď krátké trápení, anebo dlouhé trápení. Prozatím vše směřuje ke druhé variantě.

Co myslíte, odhlasuje si Británie v referendu vystoupení z EU?

NeAnoAno, ale nevystoupí

Hlasovat

Německu ku prospěchu

Sledujme dění od zimy 2009, kdy tehdy nová vláda Jorga Papandrea zjistila, že finance jsou v katastrofálním stavu. Reakce ostatních evropských státníků se od té doby pohybují v cyklech: popření vážnosti situace – slib, že příští balíček vše vyřeší, – zjištění, že situace se opět zhoršila, – opětné popření vážnosti situace – další balíček a tak dále. K tomu přistupuje šokující dezorientovanost klíčových aktérů. Merkelová, Sarkozy a Juncker si ještě v květnu 2010 vážně mysleli, že pokles cen řeckých dluhopisů zorganizovalo mezinárodní spiknutí spekulantů, jejichž cílem bylo „odstřelit“ euro. Možná si vzpomněli na Sorosovu spekulaci na pokles libry v roce 1992. Nepochopili ovšem ani podstatu Sorosovy akce, ani podstatu dění v roce 2010.“

Po několik let se kancléřka pokoušela zastrašit trhy, neboť v nich viděla viníky krize. Nepochopila, že trh je partnerem státu, neboť za normálních okolností – pokud není zastrašen – kupuje státní dluhopisy.

Zastrašit trhy se Merkelové nakonec podařilo měrou vrchovatou, takže investoři přestali kupovat nejen dluhopisy Řecka, ale také Itálie, Španělska a Portugalska. Na jaře 2012 bylo nakonec nutné připustit, že Unie zná slovo bankrot. Částečná platební neschopnost Řecka byla ovšem marketingově zabalena jako „záchrana Řecka“. Už v roce 2012 ale pouhá aritmetika stačila k poznání, že tato záchrana může fungovat jen na několik let. Že lídři Evropské unie v čele s Merkelovou aritmetikou pohrdají, je jiná věc.

Zcela paradoxně se prodlužování řecké krize ukázalo jako velmi prospěšné pro Německo. To je vnímáno jako bezpečný stát, jehož dluhopisy v časech krize rostou na ceně. Díky tomu Německo dnes platí za svůj dluh mnohem nižší sazby než před krizí. Německá ekonomika si vede dobře, a veřejné finance z krize dokonce těží. Díky tomu je Merkelová doma stále vysoce populární. Jejím politickým dědictvím ovšem bude zničené Řecko, rozhádaná eurozóna, všeobecný pocit ukřivděnosti a možná i odchod Británie z Unie. Ovšem německý stát platí za desetiletý dluh zhruba jen 0,75 procenta ročně!

Psáno pro Lidové noviny; úvodní foto Ververidis Vasilis / Shutterstock.com