Řecko: Proč léčba nezabere

Řecku byla naordinována v pořadí třetí léčebná kúra. Zabere? První dvě, jak se zdá, uzdravení nepřinesly. Můžeme mít ovšem pochybnosti o tom, jestli byla léčba dostatečně důrazná nebo jestli se pacient choval tak, aby vůbec mohla být účinná, jestli bral léky v předepsaném dávkování a snažil se žít zdravě. Pojďme se tedy na věc podívat z většího nadhledu. Podobnou chorobu přece Řecko neprodělává či neprodělávalo samo. Podívejme se, jak se dařilo dvěma dalším nemocným ekonomikám.

Jednou z nich bude Španělsko a druhou Island.

Dali prášku podle rady...

Řecko během krize prošlo obrovskými změnami. Podnikatelské prostředí, jak je definované pro žebříček Ease of doing business, se rapidně zlepšilo. Vlna deregulace zasáhla i řecký pracovní trh. Athény rovněž patřily mezi lídry na deregulaci produktových trhů. Paradoxně však patří řecká ekonomika i po pěti letech intenzivních protržních reforem mezi nejsvázanější v Evropě.

• David Horák: Pět let řeckých reforem. Země nezahálela – jenže málo platné

Vzorňák na kapačkách

Řekové si za svoje trable můžou sami, rozbujelá korupce, nefunkční státní správa – to není pro hospodářství zdravý životní styl. A v takové kondici, v jaké Řecko bylo, se s pomocí „kreativního účetnictví“ procpat do spolku, jehož členům fyzicky prostě nemohlo stačit… Minimálně nezodpovědné.

Jenže jak ukazuje příklad Španělska, ani odpovědný přístup nemusí vést k ekonomickému zdraví.

Po přijetí eura (1999) patřilo Španělsko s rozpočtovým přebytkem k nejvzornějším zemím eurozóny. Od roku 1998 do roku 2007 klesl vládní dluh o víc než polovinu, z 56 na 26 procent HDP.

Španělská centrální banka brzo rozeznala, že země směřuje k realitní bublině, a byla průkopníkem takzvaného dynamického systému rezerv, ve kterém banky musí držet tím víc kapitálu, čím víc půjček (včetně hypoték) poskytly. Přesto se bublinu nepovedlo potlačit – příliv levného kapitálu ze severních zemích eurozóny byl prostě tak velký, že tomu žádná státní centrální banka zabránit nemohla. Alespoň ne bez porušení evropské legislativy o volném pohybu kapitálu (mimochodem, česká realitní bublina vděčí za svou existenci také přílivu levného kapitálu, a kdyby bylo Česko v eurozóně, nepochybuji, že by byla ještě větší).

Levný kapitál ale nezpůsobil jen realitní bublinu, přinesl také spoustu spekulativních investic, snížení španělské produktivity (proč investovat do jejího vylepšování, když je kapitál tak levný?) a další ekonomické neduhy.

Španělsko si to spolu s dalšími zeměmi Klubu Med (Club Méditerranée – Středomořský klub: Portugalsko, Francie, Itálie, Řecko) vzápětí odskákalo při celosvětové finanční krizi.

Kapitál začal ze Španělska odtékat skoro stejně rychle, jako předtím přitékal. Řada investic, které stály na hliněných nohou, byla najednou na odpis – mezi nimi například několik letišť (jedno z nich se nedávno prodalo za deset tisíc eur – docela sleva z původních víc než 86 milionů). Ztráty bank přesahovaly veškeré rezervy vynucené centrální bankou.

Mít Španělsko vlastní měnu, mohlo se v této chvíli dát cestou Islandu. Devalvace měny, částečný bankrot a omezení pohybu kapitálu.

Deset let léčení: Pacient neleží, ale do skoku mu není

Jelikož ale Španělsko vlastní měnu nemělo, muselo přistoupit k léčbě, jaká byla ordinována i Řecku. Snížení rozpočtu, snížení ceny práce (od roku 2009 o 13 procent ve srovnání s Německem). Export se výrazně zvýšil – Španělsko je dnes po Německu druhým největším výrobcem automobilů v Evropě (přes dva a půl milionu aut ročně) a automobilový průmysl tvoří skoro desetinu veškerého vývozu. Španělsko má dnes obchodní přebytek přes dvě procenta HDP, Řecko deficit přes 1,5 procenta.

Španělský dluh se stabilizoval – hlavně kvůli rychlému snížení zadluženosti domácností a firem (z 250 na cca 200 procent HDP). A to i přesto, že ty nejproduktivnější španělské firmy si dnes půjčují víc než před krizí.

Dokonce i pracovní zákony, jejichž rigiditou jsou členové Klubu Med vyhlášeni, se v roce 2012 liberalizovaly – v prvním čtvrtletí roku 2014 vzniklo nejvíc pracovních míst, od té doby, kdy se začaly vést statistiky. A pracovní místa přibývají i při nižším růstu ekonomiky víc, než kdykoli dřív. Před reformami musela ekonomika růst aspoň o dvě procenta, aby pracovních míst přibývalo, teď to vypadá, že stačí něco málo přes procento.

A nakonec: Španělsko loni rostlo tempem 2,8 procenta, jedním z nejvyšších v Evropě. Pokud by si tedy obhájci austerity chtěli dát někoho na plakát, mělo by to být Španělsko. Španělsko prostě před krizí i po krizi, dělalo (na rozdíl od Řecka) všechno, co mohlo.

Ale —. Přes všechno toto úsilí a všechny pozitivní zprávy, je nezaměstnaná pořád skoro čtvrtina (23 procent) obyvatelstva, u mladých je nezaměstnanost ještě větší (také proto, že velká část mladých odešla, často do Británie). Ekonomická úroveň je ještě pořád šest procent pod vrcholem a ještě nějakou dobu potrvá, než se na něj zase dostane.

Ta nemoc má jméno euro

Ano, lze říct, že Španělsko nemělo brát levný kapitál. Ale jak to udělat, když Unie je založená na volném pohybu kapitálu? Ano, realitní bublina byla způsobena i španělskými bankami. Ale bez přispění těch německých a francouzských by nikdy nebyla tak velká – a ty německé a francouzské španělská centrální banka moc neovlivní.

Španělské úspěchy jsou tedy asi stejné, jako kdybyste po požáru, kteří založili vaši hosté (které jste sami pozvali, protože vám půjčili na stavbu), a který zničil váš hezký dům, stloukli dřevěnici a zaplatili hostům jejich BMW, ve kterých na večeři přijeli. Máte kde bydlet, ale přes všechno úsilí ještě ani nejste tam, kde jste byli před skoro dekádou (ano, od začátku krize je už opravdu skoro deset let).

Srovnejme to s tím, jako to bylo na Islandu.

Přestože před krizí Island udělal všechno možné i nemožné, aby jeho krize byla opravdu velice zlá (jak jinak nazvat to, že banky mají rozvahy mnohokrát větší než celá ekonomika?), je dnes Island v podstatě tam, kde byl před krizí. Nezaměstnanost je dokonce ještě nižší.

Srovnáme-li Španělsko, které před krizí i po ní dělalo všechno, jak mělo – ale má euro, a Island, který před krizí rozhodně všechno dobře nedělal, ale mohl devalvovat, lze jen těžko tvrdit, že je euro plusem pro všechny ekonomiky, které k němu patří. Bohužel, jak to už často bývá a asi ani nikdy jinak nebude, politické cíle při zavádění eura trumfly ty ekonomické. Teď za to platí velká část Evropy.