Potíže s imigrací: Jak se jich nezbavíme

V prvním dílu tohoto textu se mimo jiné mluvilo o tom, že imigrace do Evropy neroste kvůli tomu, že by se lidé v zemích, odkud se do Evropy nejčastěji utíká, měli nutně hůř než dřív. Životní úroveň se v nich naopak v uplynulých letech zvedala, procentuálně ubývalo extrémně chudých (příjem menší než dva dolary na den). Počet chudých (příjem pod pět dolarů na den) v absolutních číslech ale vzrostl. A všichni tito chudí mají díky masovým médiím jistou představu o životě v Evropě, o našem sociálním systému a podobně…

• Potíže s imigrací: Máslo na našich hlavách?

Pavel Kohout

Pavel Kohout je autorem knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Publikuje v řadě českých a zahraničních médií. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako místopředseda dozorčí rady.

Nová kniha Pavla Kohouta!

• Ďáblův slovník ekonomie a financí

Bez vzdělání

Když sečteme chudé z celé Afriky, Blízkého východu a Jižní Asie, vychází nám nejméně 2,5 miliardy potenciálních imigrantů. Dvě nebo tři procenta z tohoto počtu početně odpovídají velkému evropskému národu. A to ještě optimisticky předpokládáme, že „bohatí“ s příjmem nad pět dolarů denně se na cestu do zaslíbené země nevydají.

Poroste-li životní úroveň v Africe a v Asii nadále dosavadním tempem, bude přibývat i potenciálních emigrantů do Evropy. Navzdory růstu životní úrovně ve třetím světě, v Evropě je život díky sociálním dávkám a všeobecně lepším podmínkám mnohem lepší a velmi dlouho ještě bude.

Zapomeňte také na oblíbenou hypotézu, že za příliv imigrantů do Evropy mohou války. Sýrie je výjimka, ale jinak je svět podle statistik Ústavu pro výzkum míru v Oslo (Peace Research Institute Oslo) klidnější než kdykoli během 20. století. Imigrace z Blízkého východu do Evropy masivně rostla už před občanskou válkou v Sýrii a před vlnou arabských revolucí. Chaos v Libyi ovšem cestu ze subsaharské Afriky nepochybně usnadnil.

Co s africkými a arabskými imigranty dělat? Pro evropský pracovní trh jsou z větší části nepoužitelní. Odhlédneme-li od jazykové bariéry, málokterý imigrant má vzdělání, které za něco stojí. Afrika nemá vysoké školy, které by snesly srovnání s Evropou. Blízký východ a jižní Asie jich mají málo.

Zejména Blízký východ má katastrofální úroveň vzdělanosti. Průzkum trhu provedený Frankfurtskými knižními veletrhy uvádí, že dvaadvacet států arabského jazykového prostoru s celkem 362 miliony obyvatel vydalo v roce 2012 celkem asi 17 tisíc knižních titulů: méně než Česká republika. Pokud arabsky mluvící populace světě přece jen čte, jsou to islámská ideologie a právo (19 procent), politika a eseje (11 procent), literatura a arabský jazyk (9,8 procenta) a dále Korán a hadísy (osm procent). I tato čísla udává zpráva Frankfurtských knižních veletrhů. Tento typ vzdělání ovšem stěží najde v moderní Evropě jiné uplatnění než v rámci arabských komunit.

Bez práce

Ano, i Spojené státy během 19. století přijaly enormní počet nevzdělaných imigrantů, kteří se rychle integrovali. Jenomže tehdejší rychle rostoucí Amerika přijímala miliony dělníků do továren, dolů, na farmy a do stavebnictví – to není případ dnešní Evropy.

Výroba se stěhuje do Číny, případně ji přebírají průmyslové roboty. Dnes, kdy i vysoce kvalifikovaní Evropané mají problémy s hledáním práce, jen málokterý imigrant „má cenu“ minimální mzdy běžné v západní Evropě. I kdyby všichni imigranti srdečně toužili pracovat a nechtěli žít na podpoře, velká část z nich by práci prostě nenašla.

Podle švédského deníku Dagens Nyheter mají mnozí imigranti problémy najít zaměstnání i deset let po příjezdu do země. Unikátní průzkum tohoto deníku ukázal, že minimálně 31 procent imigrantů v produktivním věku je dlouhodobě závislých na veřejné podpoře. Pro srovnání, v rámci celé populace Švédska je to 9,1 procenta. Mediánový příjem činí 11 100 švédských korun měsíčně, přičemž medián příjmu celé švédské populace činí 23 700 korun.

Přesto Švédsko přijme jen během roku 2015 podle odhadů 105 tisíc uprchlíků. Odpovídá to jednomu procent obyvatel země. Uprchlíci mají o Švédsko velký zájem: i oněch „pouhých“ jedenáct tisíc švédských korun měsíčně odpovídá nejméně 40 dolarům denně.

To je mimochodem odpověď na představy typu „pomůžeme chudším zemím, budeme financovat rozvojové programy, díky tomu zbohatnou a jejich obyvatelé se nebudou tolik hrnout do Evropy“. Ale budou. I kdyby náhodou rozvojové programy fungovaly – což praxe příliš nepotvrzuje – chuť obyvatel těchto zemí dostat se do Evropy by se tím nijak nesnížila.

Můžeme nabídnout jen dávky

Měli bychom zavrhnout všechny sebemrskačské výmysly o vině Evropy za kolonialismus a o potřebě tuto vinu odčinit. Málokterý moderní Evropan vůbec pamatuje koloniální období a už vůbec žádný na něm nenese vinu. Evropská prosperita ostatně nevznikla na úkor kolonií, což lze mimochodem dokázat na příkladu řady bohatých zemí, které nikdy kolonie neměly.

Kolonialismus je ve skutečnosti jen morální klacek, který využívají někteří politikové, aby vyvolali ve svých občanech pocit viny a učinili je tak povolnějšími. Evropa nic nedluží Africe ani Asii. Prosperita nebo chudoba je z větší části výsledkem činnosti (případně nečinnosti) místních obyvatel. S výjimkou ropných arabských států. Jejich bohatství vzniklo díky evropskému vynálezu spalovacího motoru.

Mluvit o imigrantech, jako by to byla jednolitá skupina, není fér. Je chyba považovat všechny za nevzdělané lenochy, kteří jen touží žít ze sociálních dávek. Většina z nich po takovém způsobu života neprahne, jenže soudobá Evropa jim stěží může nabídnout něco lepšího. Bohužel Evropa (zejména některé evropské státy) mají sociální systém nastavený tak, že opravdu přitahuje tento typ migrantů. Ale to je chyba Evropy, ne imigrantů.

Existuje i propastný rozdíl mezi jednotlivými národnostmi. Oficiální statistika z Londýna z roku 2011 uvádí, že největší míru ekonomické neaktivity mezi imigranty vykazují Somálci (nepracuje 62 procent mužů a 87 procent žen). Následují Turci (nepracuje 33 procent mužů, respektive 70 procent žen), Portugalci (33 procent mužů a 49 procent žen), Jamajčané (33 procent mužů a 39 procent žen), Bangladéšané (31 procent mužů a 79 procent žen), Pákistánci (29 procent mužů a 78 procent žen) a tak dále. Pro srovnání, bílí Britové vykazují míru neaktivity 24 procent u mužů a 35 procent u žen (nejde o míru nezaměstnanosti, ale ekonomické neaktivity, tedy včetně dětí a důchodců). Mimochodem, nadprůměrnou ekonomickou aktivitu vykazují v Londýně Poláci, Němci, Italové, Jihoafričané a Australané.

Síto

Evropa by v první řadě měla poskytnout azyl těm, kterým opravdu jde o život: to jsou například křesťané a další menšiny ze Sýrie a Iráku. Evropa by neměla připustit další tragédie typu St. Louis nebo Struma. Skutečných azylantů je ale jen hrstka. Drtivá většina imigrantů jde do Evropy za lepším. Nad tím není třeba se pohoršovat: kdo by nechtěl lepší úděl pro sebe a pro své děti? Ale z důvodů čistě praktických by tato skupina měla projít určitým sítem.

Například: Vítejte v Evropě, která vám nabízí unikátní šanci změnit svůj život, budete-li spolupracovat. Ne, nedostanete žádné sociální dávky ani ubytování zdarma. Postarejte se sami o sebe, stejně jako imigranti do Ameriky v 19. století. Můžete se ucházet o práci ve speciálních ekonomických zónách, kde neplatí evropské zákony o minimální mzdě; po práci máte k dispozici vzdělávací kurzy a knihovny. Máte svobodu pohybu, ale pokud se dopustíte vážnějšího porušení zákonů, dostáváte zdarma letenku do země původu i s policejním doprovodem. Tohle je Evropa, takže jste to vy, kdo se bude přizpůsobovat zdejší kultuře. Zájemci o provozování džihádu v praxi, čelem vzad, tady jste na špatné adrese. Po pěti letech můžete složit zkoušky z jazyka a z reálií země, o jejíž občanství máte zájem. Pak se můžete stát občanem se všemi právy, včetně sociální podpory – kterou ale pravděpodobně nebudete potřebovat, pokud jste si dokázali těch pět let vydělávat prací sami na sebe a své rodiny.

To se ovšem nestane. Evropa je příliš svázána konformismem politické korektnosti, svým novým pseudonáboženstvím. Kánon této víry hlásá, že všechny kultury jsou si rovny a že Evropa se svojí tisíciletou historií kultury a vědy se nemá vyvyšovat nad země, které buď nikdy neměly žádnou kulturu, nebo si ji samy zničily. Moderní evropská víra hlásá, že Evropané se musí přizpůsobovat, nikoli nově příchozí. Aby odčinili dědičný hřích a kolektivní vinu kolonialismu.

Dalším článkem novodobého dogmatu je nedotknutelnost sociálního státu. Politici a odboroví předáci by raději dopustili hospodářskou krizi, než aby akceptovali zrušení minimální mzdy a deregulaci pracovního práva – kroky, které by mimochodem prospěly všem, nejen imigrantům.

Především a v první řadě by se Evropa měla zbavit svého zlozvyku, který devastuje ekonomiku tohoto kontinentu již zhruba čtyřicet let: platit lidi za to, že nedělají nic. Kdyby Evropa podstatně omezila svůj sociální stát, leccos by se změnilo k lepšímu. Nejen velikost a struktura imigrace.

Zkrácená verze textu vyšla v Lidových novinách
Úvodní fotografie: oslavy Národního dne Švédska v Norrkopingu. Zdroj: Rolf_52 / Shutterstock.com