Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Potíže s imigrací: Máslo na našich hlavách?

Pavel Kohout
Pavel Kohout
20. 5. 2015
 7 085

Naše uvažování o imigraci do Evropy není racionální. Překáží nám politická korektnost a falešný pocit viny.

Potíže s imigrací: Máslo na našich hlavách?

Třináctého května 1939 vyplula z hamburského přístavu loď St. Louis pod velením kapitána Gustava Schrödera. Na palubě 938 pasažérů, cíl Havana, Kuba.

S jedinou výjimkou byli cestující židovští uprchlíci. Všichni měli platné dokumenty pro vstup na kubánské území. Když ale loď doplula do Havany, ukázalo se, že prezident Federico Laredo o týden dřív vydal dekret, kterým zrušil platnost všech již vydaných víz. Uprchlíci netušili, že se stali oběťmi korupčního skandálu s vydáváním víz a vnitropolitické a hospodářské situace na Kubě. Své udělalo i veřejné mínění, část tisku před židovskými uprchlíky varovala – prý na Kubě, postižené hospodářskou krizí, zvýší nezaměstnanost.

Kubánské úřady po přistání 27. května pustily do země jen 28 pasažérů. Po neúspěšných jednáních s kubánským prezidentem loď 2. června odplouvá směrem na Miami, někteří cestující žádají telegraficky F. D. Roosevelta o azyl. Prezident neodpoví. Americké ministerstvo zahraničí uprchlíky příkře odmítá s odkazem na standardní úřední postup. Americké imigrační kvóty, zavedené v roce 1924, jsou v červnu 1939 beznadějně vyčerpané. „Standardní úřední postup“ ale znamená několik let čekání. Mimochodem – pokud jde o veřejné mínění, 83 procent Američanů je proti uvolnění antiimigračních zákonů.

Šestého června 1939 byl St. Louis zpátky v Evropě. Kapitán Schröder se snažil udělat pro své cestující maximum: 288 z nich se podařilo vysadit ve Velké Británii, 181 v Nizozemsku, 214 v Belgii, zbývajících 244 ve Francii. Z cestujících, kteří zůstali v Británii, přežili válku všichni kromě jednoho, který se stal obětí náletu. Z ostatních 620 se 87 podařilo utéci hitlerovské expanzi včas, dalších 278 různými způsoby přežilo holokaust. Celkem 254 cestujících zahynulo, převážně v Osvětimi a v Sobiboru. Kapitán Schröder přečkal válku jako úředník, později byl vyznamenán německou a izraelskou vládou.

Dramatická a tragická historie lodi St. Louis nebyla ojedinělá. Dvanáctého prosince 1941 se na rumunskou loď Struma nalodilo 769 pronásledovaných Židů. Loď byla jen dvacet metrů dlouhá a šest metrů široká. Její technický stav si vynutil po třech dnech přistání v Istanbulu. Ukázalo se, že žádný z cestujících neměl platné vízum do Palestiny, kam měla loď měla namířeno. Tehdejší britská správa odmítla udělit víza s absurdním odůvodněním: žadatelé jsou rumunští občané – tedy příslušníci nepřátelského státu!

Po několika týdnech byrokratických obstrukcí a všestranné neochoty Turci nařídili, že loď musí opustit přístav. Stalo se tak 23. února 1942. Jen o den později Strumu zničil výbuch neznámého původu, pravděpodobně ponorkový útok. Zahynulo 763 mužů, žen a dětí. Přežil jediný.

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pavel Kohout je autorem knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Publikuje v řadě českých a zahraničních médií. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako místopředseda dozorčí rady.

Nová kniha Pavla Kohouta!

Dědictví holokaustu

Neochota, intriky a obstrukce způsobily smrt mnoha uprchlíků, kteří jen při trošce dobré vůle mohli být zachráněni. Spojené státy, Velká Británie i další západní demokracie měly po válce tuny másla na hlavě. To je také jeden z důvodů, proč je nynější diskuze o novodobých uprchlících tak politicky choulostivá. Kdokoli se vyjádří pro omezení imigrace, riskuje, že bude označen za xenofoba nebo rovnou za nacistu. Je možné o imigraci diskutovat čistě racionálně?

Mělo by to být možné už jen z čistě praktických důvodů. Imigrace 21. století je totiž jev, který svými rozměry převyšuje válečnou migraci o desítkové řády. Podle údajů z roku 2010 žije v Evropské unii přes 31 milionů osob narozených mimo její území. Z toho nejvíc v Německu (6,4 milionu), ve Francii (5,1 milionu), v Británii (4,8 milionu), ve Španělsku (4,1 milionu), v Itálii (3,2 milionu) a v Nizozemsku (1,4 milionu). Další statisíce přibývají rok co rok.

Tato statistika navíc nezahrnuje děti narozené imigrantům již na území hostitelského státu. Podle takových statistik by například v Německu bylo imigrantů 10,1 milionu, přičemž tento údaj pochází z roku 2005. Podle čerstvějších odhadů by například v Itálii mělo žít 4,7 milionu imigrantů. Toto číslo ovšem nezahrnuje pouze uprchlíky, ale také přes milion Rumunů, kteří prchat nemuseli: jsou v Itálii doma na základě práva Evropské unie.

I když vyloučíme vnitroevropskou migraci a zaměříme se jen na příchozí z Afriky, Blízkého východu a z Asie, stále docházíme k ohromujícím číslům. 

Proč imigranti vlastně do Evropy zamířili? „Uprchlíci hledají záchranu v Evropě, protože v jejich domovech stále roste míra chudoby a ohrožuje je stále více ozbrojených konfliktů“ – zní často odpověď. Občas doprovázená dodatkem, že „za chudobu může evropský kolonialismus a konflikty vyvolal Západ svými vojenskými intervencemi“. Podle této logiky má Evropa povinnost nést břemeno imigrace jako trest za své minulé i nedávné hříchy.

Tyto morality jsou ovšem úplný nesmysl. V první řadě imigrace neroste kvůli rostoucí míře chudoby ve třetím světě. Je to přesně naopak. Míra chudoby ve světě klesá. V některých pro Evropu důležitých částech světa dokonce rapidně.

Pokles chudoby, vzestup migrace

Příklad. Region Blízký východ a severní Afrika měl v roce 1981 míru extrémní chudoby (denní příjem méně než dva dolary na osobu v paritě kupní síly) na úrovni 29,3 procenta. V roce 2011 to bylo již jen 11,6 procenta, jak sdělují statistiky Světové banky. Ubylo i extrémně chudých v absolutním vyjádření: z 50,5 milionu (1981) na 38,7 milionu (2011). Přibylo ovšem chudých s rozpočtem menším než pět dolarů na osobu a den: ze 130,6 milionu (1981) na 210,8 milionu (2011). Zároveň ale poklesla relativní míra chudoby vyjádřené číslem pět dolarů denně.

Co to znamená v praxi? Severní Afrika a Blízký východ za posledních třicet let zaznamenaly velmi slušný vzestup všeobecné životní úrovně a zároveň ústup extrémní chudoby. Každý (nebo téměř každý) má dnes televizor, v němž může vidět západní životní úroveň. Může vidět a slyšet zprávy o evropském sociálním státu, který solidárně pečuje o všechny své ovečky. A protože chudoba ustoupila natolik, že je možné našetřit na cestu, od myšlenek k činům není daleko. Pohádková země jménem Evropa, kde pečení holubi sami padají do úst a kde je všechno zadarmo, leží v dosažitelné vzdálenosti.

Podobná čísla lze pozorovat i v jiných částech světa, byť v jiných proporcích. V Jižní Asii poklesla míra chudoby vyjádřená dvěma dolary denně z 87,2 procenta v roce 1981 na 60,2 procenta v roce 2011. Nicméně díky populační explozi absolutní počet extrémně chudých vzrostl z 810 milionů na téměř 980 milionů. Počet chudých s méně než pěti dolary na den ovšem dosahuje hodnoty 1,55 miliardy!

Důvod, proč Evropa nemá víc imigrantů z Indie, Pákistánu, Bangladéše a dalších jihoasijských zemí, je velmi prostý. Tyto země jsou geograficky vzdálenější a jejich obyvatelé zatím většinou nemají finanční prostředky na cestu. Kromě toho letecká cesta do Evropy vyžaduje vízum, což je pro většinu zájemců nepřekonatelná překážka.

Pokud jde o subsaharskou Afriku, počet extrémně chudých narostl během let 1981–2011 z 291 milionů na téměř 617 milionů. Přitom míra extrémní chudoby klesla ze 73 procent na necelých 70 procent. Pokud se ale podíváme na počet chudých s méně než pěti dolary denně, můžeme vidět nárůst ze 370 na 823 milionů. Evropa by mohla pomoci této části světa nejlépe dotovaným vývozem antikoncepčních prostředků. Kdyby ovšem o ně byl zájem.

Rodinné prokletí

Vraťme se ještě k Jižní Asii. Imigrace z této části světa se uskutečňuje do značné míry legálně, cestou spojování rodin. Podle mezinárodních smluv nelze klást překážky rodinám, které chtějí žít spolu v jedné zemi. Pákistánec nebo Ind žijící v Británii má nárok pozvat své nejbližší příbuzné a svoji nevěstu. Příbuzní pozvou další příbuzné a tak dále.

Má to jeden nepříjemný háček. Nevěsty zvané do Evropy z Pákistánu bývají velmi často sestřenice ženichů. Příbuzenské křížení má drtivé dopady na zdravotní stav potomstva, zejména pokud trvá víc generací.

Na politicky ožehavý problém upozornil v roce 2008 Phil Woolas, poslanec za Stranu práce a ministr ve vládách Tonyho Blaira a Gordona Browna. Podle Woolase děti narozené ze svazků bratranců a sestřenic často trpí vrozenými poruchami a zdravotníci to vědí.

A opravdu podle výzkumu pro BBC z listopadu 2005 připadá na britské Pákistánce 3,4 procenta porodů, ale 30 procent případů, kdy novorozenec trpí genetickými poruchami podmíněnými recesivními geny.

Recesivní geny jsou častou příčinou vrozených poruch. Porucha se neprojeví, má-li novorozenec jen jeden takový gen. Pokud jsou nositeli takového genu oba rodiče (jsou-li příbuzní, je to pravděpodobné), dědičná choroba se může spíš projevit. S každou další generací pravděpodobnost výskytu recesivních dědičných poruch roste.

Když Woolas tento fakt, genetikům známý již od 19. století, sdělil veřejnosti, rozpoutala se mela: nařčení z islamofobie, xenofobie a tak dále. Woolasova politická kariéra neskončila jen díky tomu, že prokazatelně neřekl nic jiného než čistou a vědecky ověřitelnou pravdu.

To je jedno z méně zdůrazňovaných rizik imigrace – ohrožení svobody projevu jen proto, aby se některá skupina necítila dotčena a uražena. Radikální muslimové jsou světoví šampioni v urážení se. Dobrá, ale proč má být problém provádět základní zdravotnickou osvětu mezi veřejností kvůli dětinské přecitlivělosti jedné z mnoha menšin?


Pokračování: Potíže s imigrací: Jak se jich nezbavíme
Zkrácená verze textu vyšla v Lidových novinách

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (12)

Vstoupit do diskuze
Pavel Kohout

Pavel Kohout

Ředitel Algorithmic Investment Management a strůjce investičních fondů Algorithmic SICAV. Dřív pracoval mimo jiné pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF, spoluzakládal finančněporadenskou... Více

Související témata

Evropská unieimigrace
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo