Polští horníci porazili vládu. Zapláče celá zem

Premiérka Ewa Kopaczová se mohla stát polskou Margaret Thatcherovou a rázným zatnutím do polského uhelného hornictví modernizovat nejen polskou energetiku, ale celou ekonomiku nejvýznamnějšího středoevropského státu. „Chci vyřešit krizi v polském hornictví od začátku do konce. Bez ohledu na politickou cenu, kterou budu muset zaplatit,“ prohlašovala Kopaczová počátkem ledna.

Ovšem zůstalo u slov. Premiérka se Kopaczová se zalekla politických důsledků radikálního řezu, tedy uzavření nejprodělečnějších polských hlubinných dolů, které při současném poklesu cen černého uhlí nejsou schopné konkurovat ruským povrchovým dolům, a ustoupila. Provládní listy jako Gazeta Wyborcza sice tvrdí, že šlo o ústup do předem připravených pozic a že původní tvrdé návrhy byly jen vyjednávací taktika, fakt ale je, že dohoda s horníky nic neřeší.

Hodíme to na elektrárny

Polsko tedy bude dále těžit ve všech státních dolech uhlí a prodělávat asi 400 korun na tuně. Asi pět tisíc horníků, kteří měli být propuštěni po uzavření čtyř nejprodělečnějších dolů na jihu Polska, jež patří státní firmě Kompania węglowa (Uhelná společnost), nepřijde o práci. „Ty, kdo pracují v Kompanii węglowé, jsme zachránili před strašnou věcí – bankrotem a ztrátou zaměstnání,“ tvrdí se ve společném prohlášení vlády a odborů.

Z revoluce tak zbyl jen plán pozvolné reformy. Podle něj přejde několik dolů do nové státní firmy Společnost pro restrukturalizaci hornictví, která dostane nejméně dvacet miliard korun na pozvolný útlum několika nejztrátovějších dolů. Problém je, že potíže, respektive nedostatek peněz na mzdy, hlásí nejen Kompania Węglowa, ale i další polostátní důlní společnosti, v Katovicích nebo na Jastrzębsku.

Účet z velké části budou muset zaplatit polostátní producenti elektřiny. Ti nejspíš budou nuceni část prodělečných dolů převzít a financovat jejich provoz ze zisků z prodeje elektřiny. Na elektrárenské podniky se přitom valí i další pohroma: neustále odkládaná (a velice drahá) modernizace, která má výrazně snížit znečistění, které polské elektrárny produkují a které dnes nemá v Evropě obdoby. Přes obrovský politický tlak, který v té věci Polsko v Unii vyvíjí, nebude už zřejmě možné modernizace o moc déle odkládat.

Nedráždit odbory bosou nohou. Aspoň ne před volbami

Dalším důsledkem neúspěšného pokusu o reformu hornictví je udržení privilegovaného postavení hornických odborů, jednoho z posledních pozůstatků „nadvlády odborářů“, která byla přímým důsledkem toho, že komunisty v Polsku nesvrhávala politická opozice nebo disidentské hnutí, ale právě odbory. Odboráři zůstali dlouho velice vlivnou skupinou, na přelomu tisíciletí dokonce vládl Polsku po čtyři roky „odborářský“ kabinet Volební akce Solidarity (AWS) v čele s premiérem Jerzym Buzkem.

V posledních letech se větší část radikálnějších odborářů spojila s Právem a spravedlností Jarosława Kaczyńského , jehož strana balancuje na hraně sociálního populismu a v přístupu k ekonomice má blízko k polské postkomunistické levici. Když se už zdálo, že vláda Ewy Kopaczové půjde do střetu s horníky, kteří ihned přešli ve velké části dolů do okupační stávky, zavětřil Kaczyński šanci a hned se začal dohadovat o zařazení hornických odborářských vůdců na kandidátku Práva a spravedlnosti pro zářijové volby. „Nenechte si namluvit, že jste to vy, kdo může za katastrofální stav polského hornictví,“ hřímal Kaczyński k stávkujícím havířům, které přijel podpořit.

Minimálně do voleb se i proto s polským hornictvím nic zásadního nestane. Vláda bude platit a platit a zachraňovat prodělečné doly před bankrotem.

Pokud Kopaczová a její Občanská platforma volby vyhrají, budou se muset k otázce hned po volbách vrátit a udělat to, co měli udělat už dnes. Utlumit těžbu tam, kde se nevyplácí. A kde to neohrožuje energetickou bezpečnost Polska, protože i to je v době studené války Evropské unie s Ruskem významný argument. Uhlí je ale surovina poměrně dostupná. Nemá tedy význam těžit ho za každou cenu.

Minimálně do podzimu se ale v Polsku „za každou cenu“ těžit bude. Ke škodě celé ekonomiky.

Autor je redaktor MF DNES