Už přes týden čteme o nebývalém propadu české koruny vůči euru a zejména vůči americkému dolaru. Tento prudký pokles vyvolaly zprávy o vývoji inflace v Česku. Statistici v prosinci naměřili meziroční inflaci ve výši pouhé desetiny procenta, to znamená, že se cenová hladina prakticky nezměnila.
Česká národní banka si ovšem stanovila inflační cíl na úrovni dvou procenta; ostatně právě z toho důvodu se bankovní rada na konci roku 2013 rozhodla intervenovat na měnovém trhu a nákupem deviz oslabit kurz koruny. Teď se trhy obávají, že na „nepříznivý“ vývoj inflace národní banka zareaguje dalším kolem intervencí. Banka to sice popírá – věříte jí? Ale především: věří jí trhy?
Devizové rezervy České národní banky
Česká národní banka se dušuje, že se do kurzu koruny nemontuje. V prosinci přikoupila víc než miliardu a sto milionů eur...
Stav ke dni | v mil. USD | v mil. Kč | v mil. EUR |
31. 12. 2014 | 54 569,4 | 1 246 037,7 | 44 942,7 |
30. 11. 2014 | 54 704,0 | 1 211 857,0 | 43 820,5 |
31. 10. 2014 | 54 672,3 | 1 212 413,8 | 43 659,1 |
30. 09. 2014 | 54 821,7 | 1 198 019,4 | 43 564,3 |
31. 08. 2014 | 57 049,6 | 1 199 296,5 | 43 256,9 |
31. 07. 2014 | 57 452,0 | 1 183 912,5 | 42 942,1 |
30. 06. 2014 | 59 101,9 | 1 187 948,7 | 43 276,8 |
31. 05. 2014 | 58 050,8 | 1 171 813,9 | 42 658,0 |
30. 04. 2014 | 58 421,3 | 1 158 377,6 | 42 191,9 |
31. 03. 2014 | 57 504,0 | 1 144 387,3 | 41 705,1 |
28. 02. 2014 | 57 256,4 | 1 133 161,0 | 41 447,0 |
31. 01. 2014 | 56 076,1 | 1 140 924,7 | 41 488,2 |
Zdroj: ČNB | |||
Strašák deflace
Obavy ze zásahu jsou pravděpodobně na místě. Pokud centrální banka chce dosáhnout svého inflačního cíle, nezbude jí než dříve či později nějakým způsobem zakročit.
Otázka ale je, jaké má celé to inflační cílování vůbec smysl. Mezi centrálními bankéři je rozšířený až panický strach z deflace. Obávají se, že při poklesu cenové hladiny začnou lidé odkládat své nákupy a vyčkávat, až ceny klesnou ještě víc (sic!), obávají se i tlaku na pokles mezd, kterému se budou snažit zaměstnanci vzdorovat, bojí se růstu nezaměstnanosti.
Existuje ale opravdu důvod bát se deflace? Za určitých okolností ano. Pokud je deflace způsobena poklesem měnové zásoby – tedy stažením peněz z oběhu, trhy můžou reagovat negativně. Bankám můžou chybět prostředky, zhorší se dostupnost úvěrů a podobně. Dokonce to skutečně může vést k tlaku na snižování mezd. Jenže to se týká výhradně deflace nepřirozené, obvykle způsobené neuváženým krokem centrální banky.
Přirozená deflace, která je způsobená růstem produktivity práce, tyto negativní efekty nemá. Pokud ve firmě vymyslíte, jak vyrábět produkt levněji, jak při výrobě spotřebovat méně surovin, jestliže klesne cena vstupů, můžete jej nabídnout zákazníkům levněji. Z toho ale neplyne, že byste si kvůli tomu měli snižovat platy. Ba právě naopak, můžete se určitým dílem (ekonom by řekl podle elasticity) o úsporu se zákazníky podělit. Ani pro trhy nejde o nějaký nečekaný šok. K žádnému poklesu měnové zásoby růstem produktivity práce nedochází.
Odkládání spotřeby se nekoná
Když statistici naměří meziroční inflaci o desetinu procenta, jde o agregátní posun cen produktů a služeb v takzvaném spotřebním koši. Neznamená to ale pochopitelně, že o desetinu vzrostla cena všech produktů v koši. Cena jednotlivých produktů se vyvíjí nezávisle. Řada produktů na trhu zdražuje, řada jiných zlevňuje. Některé produkty dokonce velmi dramaticky. Kdo si vzpomene, kolik stál notebook v devadesátých letech? V roce 1995 se cena nejlevnějších pohybovala okolo 2500 dolarů, tedy bezmála 70 tisíc korun. Nejlevnější notebook si dnes můžeme koupit i za méně než desetinu této ceny. A to nemluvím o produktu srovnatelném. Technologie se posunula o několik řádů dál. Kdyby se cenová hladina sledovala jen podle tohoto produktu, dosahovali bychom dvouciferné deflace.
Navzdory tomuto dramatickému poklesu cen nepozorujeme odkládání spotřeby. Ostatně, zejména u moderních technologií nejde o žádnou výjimku. Dramatický pokles cen můžeme sledovat prakticky u libovolného druhu elektroniky, zejména počítačů a mobilních telefonů. Lidé jsou ale vedeni netrpělivostí ve spotřebě a nakupují zboží tehdy, když jej potřebují. Odkládání spotřeby pozorujeme pouze tehdy, kdy má přijít nějaký mimořádně velký pokles.
Kdybychom se měli bát odkládání spotřeby při deflaci, museli bychom se stejně tak bát odkládání výroby při inflaci. Podle této logiky by při inflaci stejně vážná otázka zněla: kdo by se dnes pouštěl do produkce, kdyby za ní za rok mohl dostat o pár procent víc? Každý majitel zdrojů by měl otálet s jejich využíváním. Jenže, jak kolem sebe vidíme, takhle to nefunguje. Čas je totiž ten nejvzácnější zdroj, který máme.
Střídmá monetární politika
Nezbývá než si položit otázku, jestli nám sledování inflačního cíle za ten současný prudký propad kurzu koruny stálo. Zatímco mnozí podnikatelé napříč Evropou budou těžit z levných cen paliv, českým podnikatelům se můžou vstupy velmi prodražit. Není pak nakonec docela dobře možné, že se v nejbližších týdnech dočkáme růstu cen i u výš zmiňované elektroniky? Takovou otázku bychom si nemuseli klást, kdybychom měli střídmou monetární politiku, která nechává ceny přirozenému vývoji a vykonává pouze základní kontrolní činnost. Deflace je naprosto přirozený jev, který nám umožňuje sklízet plody růstu produktivity práce.
Do dvou procent pořád daleko
Lidé nemají inflaci rádi. Je to pro ně leviatan, mořská příšera, která žere peníze. Nijak je proto netrápilo, když živořila na hodnotách kolem nuly. Někteří z toho možná měli škodolibou radost a jen málokdo chápal, když na konci roku 2013 přiběhli aktivisté z České národní banky a začali velrybu polévat vodou ze kbelíků a strkat ji zpátky do moře.
Za cíl si dali inflaci na úrovni dvou procent. Jejich zásahy zacvičily s kurzem koruny a nadzvihly leckoho.
Kromě inflace ovšem.
Autor je místopředseda Strany svobodných občanů
