Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Na co zemře západní civilizace: Zákonodárné bujení

Pavel Kohout
Pavel Kohout
7. 1. 2015
 8 675

Finanční krize poskytla skvělou záminku pro explozi legislativy všeho druhu a Západu hrozí akutní hrozba zadušení pod tíhou zákonů, direktiv, vyhlášek a norem. Vzdáváme se svobodné soutěže myšlenek.

Na co zemře západní civilizace: Zákonodárné bujení

První část článku pojednávala o rozdílu mezi centralizovanými orientálními říšemi a Západem, který kdysi...

Síla Západu naopak vždy tkvěla v diverzitě, v myšlenkové svobodě, v sociální mobilitě (ačkoli neurozený Faraday musel dělat gentlemanovi Humhprymu Davymu (původně ovšem mimochodem synu řezbáře a chemiku-samoukovi) osobního sluhu, nakonec se prosadil díky svým schopnostem) a v konkurenci, jež je synonymem pro trh. „Bezbřehý neregulovaný trh“ však momentálně považuje za největšího nepřítele státu a společnosti mnoho významných politických sil na Západě. Lze dokonce tvrdit, že myšlenková svoboda a konkurence je přesně to, co současný Západ cílevědomě a účinně ničí.

Když Evropa překonala tři systémy totalitního vládnutí – fašismus, nacionální socialismus a reálný socialismus sovětského typu –, chtělo se věřit, že nastává zlatý věk svobody. Na pár let, zhruba v letech 1990 až 1995, to možná byla i pravda. Dnes ovšem svoboda nevítězí stejně univerzálně a jednoznačně, jak jsme si dříve mysleli.

Svoboda má minimálně tři roviny. V první řadě jde o svobodu projevu. (A samozřejmě i svobodu po projevu, neboť jedna věc je sdělit svůj názor veřejně a druhá nebýt za něj později stíhán.) V tomto směru je dnešní Západ nepochybně velmi svobodný. Ve většině zemí si můžete napsat, co chcete. Tato svoboda však možná brzy skončí.

Švédsko totiž v dubnu 2014 schválilo zákon proti pomluvám (förolämpning), který umožňuje stíhat každého, kdo bude kritizovat menšiny, imigraci a vládu. Nejde o tradiční cenzuru, neboť zákon postihuje i internetové diskuse. Je ostatně výslovně namířen proti „šiřitelům nenávisti na netu“ (nethätare). Tak končí svoboda projevu v jedné z dosud nejdemokratičtějších zemí. Ostatní budou pravděpodobně následovat.

Také po stránce ekonomické Evropa (a Západ vůbec) prožívá postupný zánik svobody. Projevuje se například stále rostoucí mocí státu. Dnešní Západ v praxi naplňuje heslo italského diktátora Benita Mussoliniho: „Vše pro stát, nic proti státu, nic mimo stát.“

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pavel Kohout je autorem knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Publikuje v řadě českých a zahraničních médií. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako místopředseda dozorčí rady.

Nová kniha Pavla Kohouta!

Nárůst všemocného státu

Pokud nyní nesouhlasně vrtíte hlavou a hodláte argumentovat demokracií a svobodnými volbami, podívejte se na tíhu daňové zátěže. Šestnáct západoevropských ekonomik z Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), pro které existují dlouhodobé údaje o daňovém břemenu, mělo v roce 1965 průměrnou míru zdanění na úrovni 27,1 procenta hrubého domácího produktu. Jak pamětníci a ekonomové vědí, nezaměstnanost tehdy nejen neexistovala jako makroekonomický problém, ale mnohé státy trpěly i nedostatkem pracovních sil.

Koncem šedesátých let však nastala zásadní změna paradigmatu a politici všech barev včetně pravice začali budovat něco, čemu se dnes říká „tradiční evropský sociální stát“. Evropské vlády začaly masivně utrácet a zároveň bezohledně zvyšovat daně. V roce 1975 stoupla průměrná evropská daňová zátěž na 32 procent HDP.

S růstem daňové zátěže slábl ekonomický výkon a rostla nezaměstnanost. Ta si vyžádala posílení sociálních programů a další růst daní. V roce 1980 již břemeno daní narostlo na 34,6 procenta a hovořilo se o chronické nezaměstnanosti. Tehdy ještě převládaly teorie, že jde o důsledek ropného šoku. Tyto teorie se sice později ukázaly mylné, ale Evropa již tehdy byla chycena v pasti sociálního státu, z níž není úniku.

Evropské daňové břemeno dále rostlo, a to až na 37,6 procenta v roce 1990, kdy se k Západu připojily bývalé socialistické země, aniž by tušily, že nastupují do vlaku, který jede na slepou kolej. O deset let později, v roce 2000, evropská daňová zátěž kulminovala na úrovni 39,9 procenta. Od té doby se růst zastavil, neboť míra zdanění okolo 40 procent ročně je pravděpodobně pro většinu ekonomik prohibitivní hranicí, nad kterou již další expanze státu není možná.

Je pozoruhodné, že k tomuto tématu prakticky neexistuje odborná literatura: žádný známý a akademicky uznávaný ekonom nikdy nenapsal monografii typu „Meze růstu“, pokud jde o výši daní. Jako by všichni předpokládali, že žádné meze nejsou. Zkušenost ovšem ukazuje, že nepochybně jsou.

Moc státu však není omezena pouze na daně. Stát má v rukou zákonodárnou moc. S tím, jak se v průběhu historie post zákonodárce stal profesí na plný úvazek, přibylo i zákonů. Během vlády Alžběty I. (během let 1558 až 1603) se anglický parlament sešel pouze šestnáctkrát. Tato skutečnost nijak nepřekážela Anglii, aby se v alžbětinském období stala skutečnou mocností ve všech oblastech lidské činnosti. Nynější parlamenty zasedají téměř nepřetržitě a neustále chrlí legislativní smog. Vezměme si jako příklad pracovní právo. S růstem daňové zátěže práce nutně začala růst nezaměstnanost. Politici mnoha evropských zemí však usoudili, že boj proti ní lze vést zákazem propouštění. V sedmdesátých letech 20. století začala éra zavádění všemožných komplikací na trhu práce. Týkala se zejména románsky hovořících evropských národů.

Iluze neregulovaného trhu

Současný francouzský zákoník práce (Code du travail) má 6 061 393 znaků včetně mezer, 906 494 slov a podle formátu tisku 2800 až 3400 stran. Slovo „ochrana“ (protection) se vyskytuje na 367 stránkách. Navzdory tomu toto legislativní monstrum nedokáže ochránit francouzská pracovní místa před postupnou likvidací.

Zákoník například obsahuje povinnost ustanovit závodní rady (les comités d’entreprise) ve všech firmách, které mají 50 a více zaměstnanců. Závodní rady mají širokou škálu práv a žádné povinnosti. Přitom se fakticky stávají spolumajiteli podniku, neboť mají práva podílet se na řízení a na zisku.

Francouzský zákoník práce jde proti veškerým zkušenostem, proti veškeré ekonomické a obchodní logice, dokonce proti základům evropské civilizace, neboť evidentně znamená narušení vlastnických práv. Navzdory tomu ve Francii neexistuje žádná významná politická opozice, která by se zasazovala o jeho zrušení nebo alespoň zmírnění. Naopak existují tendence vyvážet tyto vymoženosti prostřednictvím Bruselu do zbytku Evropské unie.

Západu hrozí akutní hrozba zadušení pod tíhou zákonů, direktiv, vyhlášek a norem. Finanční krize poskytla skvělou záminku pro explozi legislativy všeho druhu. Nejde jen o nebezpečí pro Evropu. USA jsou na tom velmi podobně. Jen velmi naivní komentátoři mohou dnes používat obraty, jako je „neregulovaný americký kapitalismus“, případně „Yankee capitalism“. Spojené státy americké jsou ve skutečnosti v mnoha ohledech ještě svázanější než Evropa. Například americký zákon o burzách z roku 1934 prakticky zakazuje Američanům investovat do jiných cenných papírů než do těch, které jsou obchodovány na amerických burzách a regulovány Komisí pro cenné papíry. Američanům to nikdy příliš nevadilo, neboť nabídka amerického kapitálového trhu je obrovská. Tento zákon je nicméně dobrým dokladem faktu, že USA mají daleko do neregulovaného trhu: v současné Evropě žádný obdobně rigidní zákon neplatí.

Legislativní rakovina

Tým amerických výzkumníků William Li, Pablo Azar, David Larochelle, Phil Hill a Andrew W. Lo zveřejnil v září 2014 studii Zákon je kód: Analýza americké legislativy z hlediska softwarového inženýrství. A je založena na předpokladu, že zákony jsou, podobně jako počítačové programy, soustava předpisů, podle které se systém chová. Dobře odladěný kód bude na počítači fungovat hladce, kód s chybami se bude hroutit. Neefektivně psané programy i zákony sice budou „chodit“, ale za cenu ztráty času a systémových zdrojů.

Skutečnost, že objem zákonů roste, není hlavním objevem týmu. Čas od času se vyskytují novinky, které je třeba podchytit. Například v roce 1952 se v amerických zákonech poprvé objevilo slovo televize, v roce 1958 infrastruktura, 1964 životní prostředí, v roce 1976 přibyl do zákonů terorista, 1988 databáze, 1994 internet, 2000 webová stránka a 2006 nanotechnologie. Poněkud šokujícím zjištěním je však míra takzvané cyklomatické složitosti. Jde o míru počtu možností, kterou lze projít určitý kód – ještě jinak řečeno, je to míra výskytu podmínek. Každý netriviální program stejně jako každý zákon má podmínky, jako je „jestliže, pak – jinak“, „dokud platí, dělej“ či „pro všechny objekty dělej“.

Od roku 1926 vzrostla cyklomatická složitost americké legislativy 13,4krát. Prostý počet slov v zákonech vzrostl víc než dvacetkrát. To je nárůst, který již nelze ospravedlnit objevem nových technologií a společenských fenoménů.

Autoři studie zdrženlivě konstatují, že „metody softwarového inženýrství by mohly přispět ke zlepšení kvality legislativy“, ale i laik může vidět, o co jde v praxi: Západ trpí legislativní rakovinou. Lék na tuto chorobu teprve čeká, až bude objeven. Nenajde-li se, víme, nač naše civilizace možná zemře.


Psáno pro Lidové noviny

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (19)

Vstoupit do diskuze
Pavel Kohout

Pavel Kohout

Ředitel Algorithmic Investment Management a strůjce investičních fondů Algorithmic SICAV. Dřív pracoval mimo jiné pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF, spoluzakládal finančněporadenskou... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo