Penzijní reforma? Nečekejte na ni, postavte si vlastní penzijní systém

Česká republika nemá na penzijní reformy štěstí. Již první zákon o penzijních fondech takzvaného třetího pilíře z roku 1994 byl totálně zpackaný, jemnější výraz použít nelze.

Penzijní fondy třetího pilíře sice fungovaly téměř bez skandálů, ovšem fungovaly špatně. Směly investovat téměř výhradně do cenných papírů, které se pro účely dlouhodobého investování na stáří hodí nejméně: do státních dluhopisů. Kromě toho zavedly nešvar v podobě státní podpory. Žádná dobrá finanční služba by neměla fungovat se státní podporou.

Veřejnost je tedy přijala jako formu střednědobého spoření se zvýhodněným úročením. Lidé se „díky“ nim spíš odnaučili investovat. Příčina fiaska? Zákon byl psán v roce 1994 zákonodárci, kteří neměli ani tušení o investicích do cenných papírů, o správě portfolia a o související tematice.

Pavel Kohout

Pavel Kohout je autorem knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Publikuje v řadě českých a zahraničních médií. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako místopředseda dozorčí rady.

Amatérsky vymyšlené penzijní připojištění

U investic na dlouhou dobu (desítky let) je logické preferovat výnosnější nástroje i za cenu vyššího rizika. Kdo posílá každý měsíc část mzdy do akciového fondu, nemusí se vůbec starat o dramatické epizody jako například pád Lehman Brothers nebo řecká finanční krize.

Akciové indexy spadly o polovinu? Nevadí, do důchodu daleko a za pár let akcie znovu vzrostou. Tak se i stalo: krize je v mnoha zemích minulostí, akcie mnohde vydělaly od jara roku 2009 víc než sto procent.

Fondy českého penzijního připojištění však byly konstruovány tak, že z podstaty věci smějí investovat jen konzervativně. Portfolia těchto fondů jsou z neuvěřitelných 94 procent sestavena z málo výnosných dluhopisů a do ještě méně výnosných nástrojů peněžního trhu. Tyto penzijní fondy jsou krajně nevhodné k plnění svého hlavního účelu.

Od roku 1994 uplynula téměř dvě desetiletí. Česká ekonomika mezitím zaznamenala debakl kuponové privatizace, praktický zánik vlastní burzy (která sice existuje, ale prakticky jako by ani nebyla), bankovní krizi, sérii problémů s kampeličkami a řadu dalších zajímavých a poučných jevů.

Člověk by řekl, že za tu dobu už česká ekonomika bude mít řadu zkušených odborníků, kteří vědí, jak se věci nemají dělat (aby bylo možné jednou pro změnu udělat něco správně.) Ovšem zdá se, že chuť dělat věci originálně a špatně české zákonodárce nepouští.

Těšte se!

Co bude dál s penzijním systémem? Kdy a jak se bude rušit druhý pilíř, důchodové spoření? Jak pracuje nová komise pro novou a ještě lepší penzijní reformu? Můžou ještě odborníci v nové komisi vymyslet něco, co ty předchozí nenapadlo? A je možné nějakou smysluplnou reformu prosadit a delší dobu udržet?

Otázek máme víc než dost.

Snažili jsme se na ně najít odpovědi. U člověka nejpovolanějšího, šéfa nové důchodové komise. Rozhovor hledejte v nejbližších na Peníze.cz.

STÁT SE O VÁS NEPOSTARÁ. MY ANO…

Čím dříve začnete spořit na stáří, tím lépe se budete mít.

V Ušetři.peníze.cz dokážeme mnohem víc. Přesvědčte se sami.

Rozvrat druhého pilíře jako políček neoblíbené vládě

Projekt druhého pilíře neuspěl z několika důvodů. Tím prvním patrně byl fakt, že šlo o reformní počin hluboce neoblíbené vlády, která se na ekonomice podepsala především zvyšováním daní. Veřejnost tedy předem přijala reformu jako další nepříjemnost. Vstup do druhého pilíře se pak stal národním referendem o oblibě Nečasovy a Kalouskovy vlády.

Druhou chybou byl fakt, že penzijní společnosti byly zákonem chápány jako úplně nová kategorie finančních institucí. To znamenalo pro jejich zakladatele obrovské náklady s minimální návratností. Některé finanční skupiny kvůli tomu ignorovaly reformu úplně (a dobře udělaly, jak je dnes zřejmé). Jiné investovaly hodně peněz a sil, které se již nikdy nevrátí.

Pokud se na věc podíváme z té optimističtější stránky, rušení druhého pilíře stále není úplná tragédie. Lidem se nebudou konfiskovat peníze jako v Maďarsku nebo v Polsku. Mohlo být i hůře.

Co by ale měl udělat občan? To vyplývá z následujících faktů. Český penzijní systém má jednu světovou zvláštnost. Míra závislosti důchodců na státu je téměř stoprocentní. Objem soukromých penzijních úspor v přepočtu k velikosti ekonomiky činí pouhých 7,1 procenta, podle údajů OECD. Dánové mají penzijní úspory v hodnotě 50 procent HDP, Američané 75 procent, Finové 79 procent a Nizozemci dokonce 160 procent HDP.

Lze argumentovat, že Němci nebo Francouzi mají menší relativní objem majetku v penzijních fondech než Češi, ale v těchto zemích lidé mají daleko větší majetek v cenných papírech a v životních pojistkách. Ve finančních úsporách na osobu jsou příslušníci těchto národů o desítkový řád bohatší než Češi. Je smutným faktem, že Češi nemají dostatečné finanční rezervy na stáří.

Doporučení je snad zřejmé. Řešením je postavit si vlastní penzijní systém: vlastní nemovitost, děti, portfolio cenných papírů, jejichž hodnota časem roste. Není to snadné, ale není to ani nemožné.

Pubikováno v Dotyku