Co by za to děti v Africe daly!

Čas od času se objeví článek či studie poukazující na skandální množství jídla vyhozeného každoročně v rozvinutých zemích. Podle poslední obdobné studie se vyhodí třetina roční světové produkce jídla; snahou původce této studie – Organizace OSN pro výživu a zemědělství – je snížit údajné plýtvání na minimum.

Ještě nikdy v historii lidstva nás na Zemi nebylo takové množství a ještě nikdy jsme nebyli tak dobře zásobeni potravinami jako dnes.

– Johan Norberg, Globalizace

Hladověk a sytověk

Občas není od věci porovnat současné problémy s tím, jak se věci měly v minulosti, a zeptat se, zda některé z nich nejsou tak trochu pseudoproblémy. Jak upozorňuje Johan Norberg v citaci, současný stav je anomálie, historický standard lidstva byla nouze, bída a nedostatek. V minulých dobách lidé jídlem patrně neplýtvali; bylo ale opravdu tak úžasné, když si zároveň nemohli dovolit vyhodit ani plesnivé, shnilé nebo jinak závadné potraviny, protože by pak neměli co do žaludku?

Doba předcházející průmyslové revoluci a globalizaci by se klidně mohla nazývat „hladověk“ pro častý výskyt hladomorů a patrně i neustálý pocit hladu, který běžného člověka musel na cestě životem doprovázet. Určitou představu ohledně četnosti a závažnosti těch největších hladomorů získáme alespoň letmým pročtením ponurého seznamu na Wikipedii. V daném seznamu mimochodem stojí za pozornost skutečnost, že do dvacátého století hladomor postihoval země po celém světě; ve dvacátém století už seznam plní téměř výhradně země socialistické či stižené válkou.

Dnes naštěstí zní pro Středoevropana slovo hladomor archaicky, a pokud jej zaslechneme, tak pouze v souvislosti s dálnými kraji kdesi v Africe, případně v poslední době v souvislosti se Stalinovým řízeným holodomorem ukrajinským. Hladovění už není pro obyvatele střední Evropy hrozbou, ale ve formě dobrovolného půstu módním doplňkem zdravého životního stylu.

Jídlo, stejně jako spousta dalších statků, ztratilo zkrátka s rozvinutím metod masové výroby, mechanizace a obchodu mnoho ze své vzácnosti. Společnosti, po tisíce let závislé na několika málo plodinách, které se v dané oblasti urodily, byly technologií a obchodem od této závislosti osvobozeny. Z hladověku vstoupily do sytověku, pro který je charakteristická nižší vzácnost potravin a s tím spojená tolerance k vyššímu podílu jídla, které přijde nazmar.

Plýtváme?

Plýtvání představuje z definice ztrátu něčeho hodnotného. Nakolik je určitá věc pro člověka hodnotná, ovšem neurčí nikdo lépe než on sám. Nikdo jiný totiž nezná myšlenkové pochody a libé či nelibé pocity, které jsou spojeny se získáním či ztrátou určité věci. Vedle subjektivního vnímání hodnoty je v této souvislosti ještě zapotřebí zmínit ekonomický zákon klesajícího mezního užitku, který praví, že s vyšším množstvím klesá užitek, který z dané věci člověk čerpá. Je tedy pochopitelné, že v rozvinutých zemích s širokou škálou nabídky potravin klesá v očích jednotlivých lidí hodnota bochníku chleba či hlávky zelí – a při jakékoli pochybnosti o čerstvosti či nezávadnosti určitého kusu potraviny jej s klidem vyhodí, jelikož mají jistotu, že jej lze bez problému nahradit.

Typickým příkladem plodného vyhazování jídla, se kterým se patrně setkal každý rodič, je likvidace nedojedených zbytků, rozpatlaných po talíři, jídelní židličce a všude okolo. Ano, tyto zbytky by se v případě nouze daly uchovat a sníst později, ale proč by to rodič dělal? Není snad skvělé, že si může dovolit zajistit pro své dítě naprostou nezávadnost stravy, ačkoli to znamená čas od času něco vyhodit? Obdobně tomu je i s jídlem, kterého jsme navařili příliš a už týden nám leží v lednici – můžeme to risknout a pustit se do jídla; pak ale nemůžeme být překvapeni, když strávíme „produktivní“ noc na záchodě. Díky bohu, že nám rozvoj bohatství dal možnost raději své zdraví šetřit!

Lze tak u dobrovolného jednání, jehož náklady nese především samotný jednající člověk, opravdu mluvit o plýtvání? Z jeho pohledu výnosy převyšují náklady – obojí je přitom subjektivní. Výnosem může být dobrý pocit z plné lednice, nákladem pak občasné vyhození kazících se přebytků. Z pohledu daného jedince se tedy jedná o maximalizaci blahobytu, nikoli plýtvání.

Plody na dosah ruky?

Dle Organizace OSN pro výživu a zemědělství představují vyhozené potraviny nízko visící plody, které stačí jen utrhnout – stačí jen chtít a neplýtvat. Stejně jako je tomu i s ostatními nadnárodními politickými vizemi, i toto zní příliš dobře, aby to byla pravda.

Kritika vyhazování potravin vychází z předpokladu, že z vyhozeného jídla by se mohli nasytit lidé v chudých zemích. Otázkou ovšem je, jak by k tomu vlastně mělo dojít – výše jsem se snažil poukázat na skutečnost, že s potravinami se v bohatých zemích nakládá – z pohledu dotčených aktérů – efektivně (jakkoli se to může nezúčastněnému pozorovateli nelíbit). Z jejich strany tedy nelze dobrovolné omezení tohoto jevu očekávat. Mezi očividné možnosti, jak „potravinovou spravedlnost“ zajistit, tak spadají již dříve vyzkoušené metody přídělového systému na straně spotřebitele a regulace, pokutování či znárodňování na straně výrobce. Obě metody představují rychlou cestu, jak vrátit společnost, která tyto praktiky přijme za své, zpátky do hladověku.

Chceme-li zemím, které stále figurují na seznamu hladomorů skutečně pomoct, je zapotřebí pochopit, proč tam už velká část světa není – není tomu proto, že by v minulosti dostávaly zahraniční potravinovou pomoc nebo začaly s přísnou konzervací stávajících potravinových zásob, ale proto, že umožnily svým obyvatelům získat přístup k vyšší nabídce potravin skrze obchodování s celým světem a uplatňování podnikatelského ducha, který ve výrobě potravin způsobil stejnou revoluci, jako všude jinde, kde mu bylo dovoleno konat.

Autor je zakladatel a místopředseda občanského sdružení Ludwig von Mises Institut

Na Peníze.cz znají odpovědi

Strip zvětšíte kliknutím

Další komiksy na Peníze.cz