https://www.finmag.cz/finance/281011-varovna-rovnice-z-davosu-2014-1914
Varovná rovnice z Davosu: „2014 = 1914“
V roce 1914 začala světová válka. Že se Nouriel Roubini ptá, jestli náhodou po stu let nestojíme na prahu nového globálního konfliktu, to vzhledem k jeho přezdívce doktor Zkáza nepřekvapí. Jenže není sám. Kde to jiskří? Mezi zemí vycházejícího slunce a říší středu.
Ekonom Nouriel Roubini před pár dny neupomněl své twitteří followery zpravit, že se zařadil mezi pět nejvlivnějších účastníků letošního ekonomického fóra v Davosu. A je třeba přiznat, že pokud by se vyhodnocovala také pětice nejvlivnějších tweetů tak či onak s fórem spjatých, zase by měl značné šance.
V utweetnutí, které mám na mysli, temně srovnával rok 1914, počátek první světové války, s rokem letošním, v němž může eskalovat konflikt mezi Čínou a Japonskem. Roubini vycházel, jak připomněl, z varovných poznámek řady svých kolegů, řečníků davoské konference.
Lukáš Kovanda
Ekonom a žurnalista, člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie.
Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny, a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst také na Finmagu.
Lukáše Kovandu můžete sledovat na Twitteru a Facebooku.
Knižně v Česku vyšlo
Studená sprcha
Nová makroekonomická čísla, která z Číny přišla právě v době konání fóra, obavy jistě nerozptýlila. Říše středu po dlouhých letech desetiprocentních růstů vykázala loni růst pouze 7,7 procenta. Studená sprcha. Významně přispěla k tomu, že se globální investoři začali v panice stahovat z takzvaných mladých trhů, i k tomu, že pro americké burzy byl leden nejhorším měsícem za uplynulý více než rok. V Davosu přitom řada expertů věštila pro rok 2014 slušná ekonomická čísla; jak světové, tak i americké ekonomice.
Sám Roubini nevylučuje, že se čínská ekonomika dočká „tvrdého přistání“. Její hospodářský propad zkrátka může mít mnohem ničivější důsledky, než je žádoucí. Jedním z nich je právě také vyhrocení sporu s Japonskem o osm neobydlených ostrůvků a skal ve Východočínském moři (jejich celková rozloha činí nějakých sedm kilometrů čtverečních). Trvalejší ekonomická stagnace – respektive v případě Číny hospodářský rozvoj pomalejší než předpokládaný – je totiž živou vodou nacionalistickým náladám v obou zemích, které se těšily ze statusu „ekonomického zázraku“. Do přelomu 80. a 90. let jím bylo Japonsko, od 90. let až vlastně do současnosti pak Čína. S bohatnutím obou zemí ustoupil nacionalismus do pozadí. Nyní poprvé od konce druhé světové války vážně hrozí situace, kdy ani Čína, ani Japonsko nebudou hýčkány aplausem mezinárodního investorského auditoria. To patrně dá důrazně připomenout dávné šrámy a s nimi spjaté frustrace.
„S výjimkou situace v Sýrii a na Blízkém východě neexistuje v současnosti z globální perspektivy více znepokojující problém než právě rivalita mezi Čínou a Japonskem,“ řekl mi minulý týden při své návštěvě Prahy lord Desai, britský ekonom indického původu, člen britské Sněmovny lordů. Pro obě země začala podle něj druhá světová válka už v roce 1931, kdy japonská armáda podnikla invazi do Mandžuska. „Svět už zapomněl, jak krutí tehdy Japonci byli. Dnes jsou všeobecně nahlížení jako milí lidé, co si skládají svá origami,“ říká. „Číňané ale mají dlouhou paměť.“
Raketový hospodářský růst, jímž se jak Japonsko, tak Čína v období po druhé světové válce opájely či dosud opájejí, přitom sám o sobě není s to dát zcela zapomenout na nevyřízené účty nebo letité mindráky. Souvisí to s obecnějším poznatkem, že hospodářské bohatnutí nesouvisí s trvaleji zvýšenou spokojeností obyvatelstva země. Ekonom Richard Easterlin v roce 1995 doložil, že navzdory pětinásobnému růstu japonského hrubého domácího produktu přepočteného na obyvatele v letech 1958 až 1987 nijak nestoupla pociťovaná životní spokojenost Japonců. To samé platí v bleděmodrém po Číňany, jejichž ekonomika v letech 1990 až 2005 vzrostla v přepočtu na hlavu 3,4násobně. Když se daří a země kvapně roste, obecná spokojenost je plus minus na nule, neboť lidé si na nové materiální vymoženosti i získané bohatství rychle zvykají. Mnohem hůře si zato uvykají změněnému stavu statků nemateriální povahy, mezi něž lze zařadit třeba i určitou národní hrdost, pocit přináležitosti k hospodářské nebo třeba také vojenské mocnosti. Jestliže se tohoto statku dostává lidem právě v takových zemích, jako je Japonsko či Čína, v nedostatečné míře, stupňuje se v nich pocit frustrace a otevírají se staré rány. A to vše pochopitelně zvýrazňuje období trvalejší ekonomické stagnace.
Článek 9
V Japonsku se dlouhá léta, ba desetiletí ozývají hlasy, které volají po výmazu článku 9 tamní ústavy, který zemi v podstatě zapovídá vstup do jakékoli války, a stejně tak udržování ozbrojených sil jiného než ryze sebeobranného rázu. Těmto hlasům, zdá se, naslouchá současný japonský premiér Šinzó Abe. Nejen, že už více než rok provádí ambiciózní hospodářskou politiku, pro niž se vžilo označení „abenomika“, která je vabank hrou s beztak obřím japonským zadlužením. Také usiluje vrátit Japoncům nemateriální bohatství, lze-li to tak říci, v podobě zvýšeného národního sebevědomí. Ohlásil zvrácení desetiletého trendu snižování výdajů na obranu a koncem loňského roku navštívil šintoistickou svatyni Jasukuni, která uctívá duše zhruba 2,5 milionu padlých japonských vojáků včetně několika největších válečných zločinců právě z doby zmíněné čínsko-japonské války. Návštěva svatyně značně popudila Čínu, na jejímž obyvatelstvu páchali daní váleční zločinci svá zvěrstva. I tak to Abemu asi stálo za to. „Japonci jsou už poněkud znaveni ze svého bohatství a ze svého bohatnutí,“ shrnuje lord Desai. „Chtějí vrátit pocit, že jsou i vojenskou mocností.“
V případě vyhrocení konfliktu mezi Japonskem a Čínou podle něj nelze čekat kdovíjak aktivní roli Spojených států, byť jsou od skončení druhé světové války vojenským spojencem Japonska. Čína jim totiž je klíčovým obchodním partnerem a věřitelem zároveň. Ostatně Spojené státy vyjádřily politování nad Abeho výletem do svatyně, což lze vykládat také jako gesto směrem k Pekingu, že renesance japonského militarismu nemíní USA hájit ani v její poměrně krotké podobě. Navíc Spojené státy či jejich tradiční spojenci typu Velké Británie opouští pomalu ale jistě ochota zhostit se rozhodně role světového četníka, což je nyní patrné při konfliktu v Sýrii. To vše pochopitelně Čína a Japonsko bedlivě vnímají – a vyvozují z toho své závěry. Doutnající spor lze samozřejmě hasit diplomatickou cestou. Vzhledem k celkové situaci se nabízí takřka jediné možné řešení: aby se role prostředníka při vyjednáváních ujala evropská diplomacie. A to rychle. Může jít o hodně.
Psáno pro LIdové noviny
Další články autora
Související témata
Nejnovější podcasty
