Robert Shiller: Je ekonomie věda?
Čerstvý nositel Nobelovy ceny za ekonomii Robert Shiller si správně všiml, že ve skutečnosti dostal „Nobelovu pamětní cenu za ekonomickou vědu“. Jako by Nobelův výbor neustále cítil potřebu zdůrazňovat, že se skutečně jedná o vědu. V názvu ceny za fyziku nic takového není, a když si to zkusíte říct – Nobelova cena za fyzikální vědu – zní to trochu jako výsledek z Google Translate. Na téma, zda je ekonomie vůbec věda, s oblibou činím nevychované poznámky, a tak si přirozeně nenechám ujít ani tuto příležitost.
V článku Je ekonomie věda? podniká Robert Shiller důležitý a pozoruhodný pokus o poctivou odpověď. Všímá si, že v průběhu dějin se různé vědy emancipovaly od svých šarlatánských sestřiček právě pomocí přidávání slůvka „science“ do názvu. Tak vznikla astronomická věda, abychom si ji nepletli s astrologií. Dokonce i termín chemická věda se v 19. století chvíli používal, aby bylo jasno, že se nebude zkoumat přeměna olova ve zlato (nebo pečiva v božstvo).
Nelze testovat vesrus neradno testovat
Druhou půlku textu startuje Shiller citátem Nassima Taleba, který se v knize Fooled by Randomness [recenze na Finmagu] posmívá ekonomii slovy: „Můžete ukrýt šarlatánství pod příkrov rovnic a nikdo vás neusvědčí, protože neexistuje něco jako kontrolovaný experiment.“ Taleb má mimořádný dar lidi dráždit, což je fajn, protože je tím často vyprovokuje k nahrávce na smeč. Shiller se nechal. Tvrdí totiž, že velmi podobné problémy s netestovatelnými teoriemi má i fyzika. Cituje Lee Smolina (The Trouble with Physics: The Rise of String Theory, The Fall of a Science, and What Comes Next) a Petera Woita (Not Even Wrong: The Failure of String Theory and the Search for Unity in Physical Law), kteří prý na příkladu teorie superstrun ukazují, že i fyzika může propadnout elegantním teoriím, „místo toho, aby se držela těch, které mohou být testovány experimentem“.
Jenže tahle analogie notně kulhá. Teorie superstrun (které samozřejmě nerozumím) je ve skutečnosti balík mnoha nápadů, z nichž většina předpovědi poskytuje, jenže tyto jsou zatím typicky mimo energetický dosah našich experimentů. Asi jako když člověku na kole tvrdíte, že když se rozjede na 99 procent rychlosti světla, tak sedmkrát ztěžkne. Ne že by to nebyla dobrá předpověď, ale chudák cyklista ji těžko otestuje. Problém s ekonomickými teoriemi je jiný. Ony většinou předpovědi poskytují, jenže tyto se často ukážou ne jako netestovatelné, ale jako zatraceně mylné. Asi jako když našemu cyklistovi budete tvrdit, že i když přestane šlapat úplně, pojede pořád rychleji a rychleji. Ekonomická teorie (a do strašidelné míry i praxe) je plná modelů, které poskytují předpovědi nejrůznějších důležitých indikátorů, leč podezřele často to dopadá takto.
Pes bude tedy asi zakopán hlouběji. Nezbývá proto než poblahopřát Robertu Shillerovi k jeho ceně a spolu s ním doufat, že termín „ekonomická věda“ skutečně značí začátek postupné emancipace této disciplíny od své šarlatánské sestřičky – ekonomie.
