Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Sejměte Assange!

Jan Boček
Jan Boček
9. 12. 2010

Všechno je jak v kýčovitém hollywoodském thrilleru, včetně ufonů a krásných blondýn – tajných agentek. Přesto na tenhle "film" jen tak nezapomenete.

Sejměte Assange!

Scénář je přitom dost banální. Dvacetiletý zpravodajec propašuje z vojenské základny kdesi za Bagdádem utajované dokumenty americké diplomacie. Data maskuje za cédéčka Lady Gaga a prochází mu to několik měsíců. Hlavní hrdina, rebel tak trochu bez příčiny, pak zveřejní kompromitující data na své Síti. Ne všechno najednou, pěkně postupně, aby bylo o co hrát a divák zůstal napnutý až do konce. Píchne do vosího hnízda – a zmizí.

Vláda Spojených států zareaguje okamžitě: veřejně obviní nepohodlného muže z ohrožení bezpečnosti svých agentů, kontaktuje spřátelené státy a začne po hrdinovi pátrat. Mezitím Síť ochromí neznámý útočník a vláda se ji pokusí odstřihnout od internetu: požádá společnosti, které Síti poskytují zdroje, o jejich zmrazení. Většina z nich vzápětí účty zablokuje, vždy z formálních důvodů. Nejprve společnost Amazon, provozovatel jejích serverů. Přidávají se i další služby, hlavně velké finanční instituce, přes které Síť získává peníze na svůj provoz: PayPal, Visa a MasterCard. Z vlastní iniciativy zablokuje účet hlavního hrdiny i švýcarská banka PostFinance.

Hysterická politička z dědiny někde na severu požaduje hlavu hrdiny a není sama. Samozřejmě ho někteří chtějí rovnou nechat sejmout tajnými službami. Stejně jako v jiných akčních thrillerech, ani tady si nikdo moc neláme hlavu se soudy. Všichni tak nějak cítí, že mají morálně navrch.

Proti nim ale stojí Anonymní, odhodlaní bránit Síť. Tajná organizace, o které nikdo moc neví. Nikde nesídlí, její členové jsou všude a všude jsou doma. „Začala první informační válka. Bojiště jsou WikiLeaks. Vy jste vojáci,“ vzkazuje Kyberbásník. Nepřítel je na dosah a Anonymní se mobilizují: útočí na PayPal, MasterCard i švýcarskou banku PostFinance, všechny služby na čas vyřazují z provozu. Sami jsou neviditelní. Obsah Sítě mezitím zrcadlí Piráti a zveřejňují ho na stovkách serverů. Díky podpoře Facebooku a Twitteru se navíc stále ozývá i Síť samotná.

Žánr špionážního thrilleru je definován milostnou aférou (zpravidla jde o agentku nepřítele) a genderovými stereotypy – hlavní hrdina musí být alfa samec a nenapravitelný svůdník. Ani tady scénář nezklame.

Stockholm, o tři měsíce zpět. Hlavní hrdina končí v posteli krásné blondýny Anny. O dva dny později se v té samé posteli ocitne znovu, ale s její kamarádkou. Při milování mu spadne kondom, ráno odmítá jít na testy na pohlavní nemoci. Detaily jsou důležité. Švédské úřady vzápětí obviňují hlavního hrdinu z kuriózního zločinu s označením „nečekaný sex“ (sex by surprise). Interpol na něj vydává mezinárodní zatykač za sexuální zločin.

Londýn, současnost. Hlavní hrdina se hlásí na policii. Je zadržen a až do rozhodnutí soudu o jeho vydání do Švédska zůstává v cele. Ukazuje se, že jedna z jeho milenek skutečně byla napojená na CIA.

Závěr scénáře je možná až příliš americký. Hlavní hrdina se tu noc, kdy poprvé sedí v cele, stává horkým favoritem na prestižní ocenění Osobnost roku časopisu Time. Příslib dalšího dílu thrilleru splní tajemná hláška o UFO, možná trochu nadbytečná. Největší klišé ale přichází na konci. Zatímco hlavní hrdina sedí v cele, Síť dál publikuje kompromitující data.

Je přece správné zastat se slabšího

První pocit ze scénáře? Je to celé takové hollywoodské, ale docela dobře napsané. Hlavně to nezkazit castingem. Hlavního hrdinu by určitě měl hrát Harrison Ford, ale tak před dvaceti lety...

Čistě pocitově fandím hrdinovi filmu. Je správné přát slabšímu. Možná to v tomhle případě trošku přepískl, ale v zásadě dělá správnou věc. Vlastně možná není úplně správná, ale podle toho, jak na ni reagují ostatní, správná vypadá. Rozhodně je to v celém příběhu nejkladnější postava. I když zase, trochu klišé: geniální matematik, hacker od patnácti, trošku diktátor, vždycky proti. V osmnácti zapřel vlastní dítě. Zarputilý výraz, elegance, šedé vlasy.

Na příběh existují dva protichůdné typy reakcí. Podle jedněch (asi idealistů) hrdina bojuje za svobodu slova a je jedno, jaké k tomu použije prostředky. Jde o svobodu slova, tedy demokracii. Někdo musí kontrolovat vládu a novináři to zjevně nedokážou. Je dobře, že existuje Síť, a je potřeba ji podpořit. Pokud únik dat vede k ohrožení amerických životů, je potřeba si vzpomenout na ty, koho zabila a umučila vláda. Tím, že o nich Síť promluvila, se snaží zabránit něčemu podobnému v budoucnu.

Podle druhých (realistů?) zase hlavní hrdina ohrožuje životy a opět je jedno, jakými prostředky. Prostě ohrožuje ty, kdo za svobodu bojují v terénu: prozrazuje agenty, nesmyslně rozbíjí křehké diplomatické vztahy. Taky poštvává cizí vlády proti humanitárním cílům. Možná pracuje na objednávku Číny? Nebo proč zveřejňuje už čtyři roky jenom materiály o politice Spojených států? No?

Chce to komplikovanější odpovědi.

Vypněte ty internety

Zajímavou odpověď má Clay Shirky, americký sociolog internetu. Vyvažuje proti sobě informovanost občanů (nutnost neustále pochybovat o své vládě) a uzavřenost systému (nutnost dělat určité věci potichu). Hrdina našeho příběhu to první podporuje, to druhé rozbíjí. „Kdyby WikiLeaks fungovaly v dlouhodobém horizontu, jistě by šlo o špatnou věc. Ale praktická historie politiky napovídá, že krátkodobě fungující subjekty, ničím nespoutané, jsou zásadní pro demokratizaci společnosti. Nejen politiky, ale i myšlení.“

Přidává šikovný postřeh svého kolegy: „Vaše odpověď na otázku ‚jaká data by měl stát zveřejnit‘ příliš nezávisí na tom, co si myslíte o datech. Důležitější je, co si myslíte o státu.“

V závěru úvahy Shirky překračuje rámec teoretických úvah. „Nejsem si jistý, kde přesně je v demokracii správná míra mezi transparentností a utajením. Tímhle si ale jistý jsem: pokud stát nedokáže dosáhnout svého v rámci právního systému, neměl by se pokoušet najít řešení mimo něj. V tom případě se stát prostě nemá snažit dosáhnout svého.“

Na Shirkyho výzvu navazuje další otázka: má vůbec smysl snažit se podobným aférám bránit? WikiLeaks můžou být první vlaštovka, ale „první kybernetická válka“ ukazuje sílu protivládních sentimentů i nástrojů, které mají „hacktivisté“ k dispozici. Má význam snažit se na ně ušít zákon, když je stejně není jak vypátrat nebo aspoň umlčet?

Tady navazují Jilian York z Al Džazíry a John Naughton z Guardianu. Shodují se v tom, že WikiLeaks nejsou chybou uprostřed funkčního systému, kterou by bylo potřeba odstranit. Ne, jde o zárodek nového systému, vůči kterému se ten starý nemá jak bránit. Naughton pokračuje: „Tohle je první vážná konfrontace mezi zavedeným řádem a kulturou internetu. […] Naši vládci si musí vybrat: buď se naučí žít v prosakujícím (WikiLeakable) světě, se vším, co to znamená pro jejich chování v budoucnu, nebo ať vypnou internet. Je to na nich.“

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (2)

Vstoupit do diskuze
Jan Boček

Jan Boček

V roce 2014 spoluzakládal oddělení datové žurnalistiky v Českém rozhlase, kde píše a točí i dnes. Věnuje se hlavně explainerům – článkům, které ukazují souvislosti aktuálních témat – z oblasti energetiky,... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo