Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Bankrot po evropsku (II): Kouzlo napravených hříšníků

Pavel Kohout
Pavel Kohout | 9. 12. 2010 | 14 komentářů | 1 842

Ekonomická historie zná takřka nepřeberné množství případů platební neschopnosti státu. Stát Newfoundland získal plnou samostatnost v roce 1907. V roce 1933 se ukázalo, že nashromáždil dluh ve velikosti asi 330 procent HDP. Po krátkém zkoumání možných řešení zbylo jediné: zrušit se. Jiní bankrotáři byli úspěšnější. Španělský král Filip II. (vládl v letech 1556 až 1598) vyhlásil platební neschopnost celkem čtyřikrát. Přesto se vždy našli bankéři, kteří mu znova půjčili. Proč? Více v druhém dílu seriálu.

Bankrot po evropsku (II): Kouzlo napravených hříšníků

První díl seriálu Bankrot po evropsku (I): Příběhy z války najdete zde.

V případě Newfoundlandu šlo o krizi solventnosti: vláda nebyla schopna financovat dluh za žádných okolností. Příjmy byly menší než výdaje a nešlo je zvýšit. Filip II. byl naopak v zásadě solventní – jeho království bylo bohaté, jen mu občas došly peníze. V takových případech hovoříme o krizi likvidity. Možná to také znáte: bídou netrpíte, máte slušný příjem, ale do výplaty daleko a peněženka je prázdná. Likvidita chybí. Naopak nesolventní můžete být i s plnou peněženkou. Stačí vydělávat dvacet tisíc a utrácet jednadvacet tisíc. Můžete být zatím likvidní, ale zároveň dlouhodobě nesolventní. Vaše osobní finance potřebují reformu. Krotitele dluhů.

Solventnost a likvidita

Zkušenosti ukazují, že platební neschopnost státu způsobená krizí likvidity nemusí mít fatální následky. Podmínkou je odvrácení hrozby měnové a bankovní krize. Jak se liší měnová krize od bankrotu? Jde o náhlý propad měnového kurzu, obvykle důsledkem spekulativního útoku.

Pokud si banky napůjčovaly příliš mnoho v cizích měnách, může dojít k bankovní krizi, kdy náhle závazky bank v cizích měnách výrazně převáží nad pohledávkami. Bankovní krize může být i vedlejším produktem zvýšení úrokových sazeb – tento krok dříve využívaly centrální banky jako poslední, zoufalý pokus o odvrácení měnové krize. (Téměř vždy marně.) U nás došlo k měnové a bankovní krizi podle tohoto mechanismu v květnu 1997. Tehdejší česká krize ovšem nebyla doprovázena krizí veřejných financí. Naproti tomu ruská finanční krize ze srpna 1998 obsahovala všechny tři dílčí typy krizí: měnovou krizi, bankovní krizi a platební neschopnost státu.

Rychlost, s jakou se poté Rusko s následky krize vypořádalo, byla obdivuhodná. Umožnily ji tři faktory. Zaprvé šlo o krizi likvidity v důsledku dočasného poklesu cen ropy. Rusko jinak zůstávalo bohatým, solventním státem. Zadruhé ruský bankovní sektor nebyl významný. Objem vkladů byl nízký a ruská ekonomika nebyla závislá na úvěrech. Zatřetí devalvace rublu odstranila hlavní nerovnováhu v mezinárodním obchodě. O pár let později se již ruské dluhopisy prodávaly nad svojí nominální hodnotou.

Krize likvidity často hrozí zemím, které mají vysokou inflaci anebo z jiných důvodů nemají velkou důvěru mezi investory. Ti se zdráhají kupovat dlouhodobé dluhopisy (kdoví, co se může stát během deseti let?) a tyto země jsou pak odkázané na krátkodobé pokladniční poukázky. Jenže udržet plynulý tok hotovosti v zemi s kolísající inflací a krátkodobými dluhopisy je jako žonglovat s devíti koulemi a sedět přitom na cirkusovém kole bez řídítek. Stačí jedna hospodářská recese a veřejné finance jsou na suchu. Stalo se tak například v Argentině, které k platební neschopnosti v roce 2001 stačil státní dluh ve výši pouhých 56 procent HDP. Tedy v hodnotě, která by se vešla do maastrichtských kritérií.

Z bankrotáře vzorným žákem

Ať už stát neplatí své závazky z jakýchkoli důvodů, postup je vždy podobný. Věřitelé se nejprve ujistí, zda stát jeví ochotu spolupracovat. Případů, kdy nejeví, je minimum. Od roku 1953 uplynulo hodně času a každý stát kromě Severní Koreje dnes ví, že je třeba mezinárodní spolupráce. Nikdo se nechce octnout na černé listině.

Poté následuje série jednání a konferencí za účasti všech stran, včetně Mezinárodního měnového fondu. Výsledkem je obvykle série úsporných opatření, aby byla znovunastolena dlouhodobá solventnost ekonomiky. S likviditou pomůže Mezinárodní měnový fond, případně některé konkrétní státy. USA tradičně pomáhaly latinskoamerickým zemím, nyní se rodí nová tradice: řecko-slovenská vzájemnost...

Je-li zabezpečena likvidita a solventnost, je již napůl vyhráno. Velmi často je však třeba přikročit k restrukturalizaci dluhopisů. Znamená to, že lhůta splatnosti bývá prodloužena, úroková sazba dluhu bývá snížena. Investoři sice utrpí určitou škodu, ale výměnou za podstatné snížení rizika dalšího nesplácení se s ní obvykle rádi smíří.

Některé státy, které prodělaly tento typ bankrotového procesu, si později dokonce mohou získat mezi investory oblibu. Vzorným žákem je Uruguay, která zbankrotovala v roce 2003. Bankrot proběhl velmi civilizovaně. Investoři ztratili 13 % hodnoty dluhopisů, ale dnes je Uruguay jejich miláčkem. Příběhy o napravených hříšnících táhnou i ve financích.

Pokračování článku najdete na zde

Psáno pro Lidové noviny

Foto: profimedia.cz

Autor článku

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF, spolulyakl8dal finančněporadneskou společnost Partners. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem konzultačního týmu Vlastimila Tlustého (ODS), později byl dlouholetým členem Národní ekonomické rady vlády (NERV). Patří též mezi zakladatele Institutu pro politiku a ekonomiku a není členem žádné politické strany. Ředitel Algorithmic Investment Management.