Bajka o irské bankovní krizi

Představte si, že by se vám všechny žíly v těle najednou ucpaly – Avada Kedavra! – a máte přibližný obrázek toho, jak se ekonomové dívají na stát, v němž přestanou fungovat banky.

Nejde však o žádnou pohádku, a tak si nemusíme představovat, co by se mohlo dít dál. A to, co se opravdu dělo dál, bylo nesmírně zajímavé a taky trochu úžasné. Namísto Ragnaroku a země v troskách ekonomika dál rostla. Přestože se peněžní nabídka prudce smrštila, nezadřel se ani obchod, ani průmysl, ani nic jiného.

Z hospodského finančním arbitrem?

Inu, lidé začali používat své vlastní lokální měny, kterými nahradili tu kolabující státní. Dál si navzájem platili šeky, ale pak se šeky začaly obchodovat i v rámci komunit. Takto popisuje Antoin Murphy, jeden z mála vědců, kteří tyto stávky studovali, co se dělo v 70. letech minulého století: „Existující institucionalizovaný bankovní systém byl nahrazen vysoce personalizovaným úvěrovým systémem bez konkrétního časového termínu vyrovnání debetů a kreditů.“

Onou tajemnou zemí je Irsko, které dnes nezodpovědné banky zavlekly do hluboké krize.

Jak si tedy mohli tehdejší Irové platit papírovými penězi namísto peněz vydávaných komerčními bankami? Irsko totiž bylo na takovou vzpouru v podivuhodně ideální pozici. Součástí jeho ekonomiky totiž byla nesmírně zvláštní instituce, kterou jsem ve své knize Nový kapitalistický manifest nazval hodnotová konverzace.

Antoin Murphy uvádí celkem jednoznačně, že irská ekonomika se vyznačovala intenzivními, častými a neformálními osobními kontakty. Stála na pevně semknutých komunitách, v jejichž rámci a jimiž napříč obíhaly vysokou rychlostí jasné a spolehlivé informace. Výsledek? Věřitelé i dlužníci mohli začít budovat nový systém na solidních mikrozákladech vzájemné důvěry. Jinými slovy, když člověk dvacet let chodil s Billem do hospody, tak už zřejmě věděl, jestli může jeho penězům věřit, nebo ne (popřípadě na jaký úrok mu půjčit, aby mu úvěr nesl férovou kompenzaci za riziko a zároveň neožebračoval Billa). A pokud je člověk třeba hospodský a dvacet let nalévá mně i Billovi, co mu brání v tom stát se de facto peněžním arbitrem – bankou. A přesně takovou roli začaly hospody v Irsku hrát.

Tak trochu jiný systém

Dalo by se říct, že v Irsku tehdy spontánně vznikl radikálně decentralizovaný finanční systém typu p2p. Irové nedopustili, aby stávka bankéřů ohrozila jejich prosperitu, a jednoduše se rozhodli, že si všednodenní bankovnictví obstarají sami. Trochu formálněji bych řekl, že lidé převzali, alespoň ve velmi omezené míře, pět z šesti standardních funkcí bankovního systému, jak je formulovali Robert Merton a Zvi Bodie – realizaci plateb, poskytování informací, nastavování pobídek, shromažďování zdrojů do společných fondů a transfer zdrojů.

Bankéři přitom měli za to, že si lidé neporadí ani s jediným z nich.  Jako by se tenkrát ekonomika usadila v nové dynamické rovnováze, kde emergentní a zcela nečekané chování účastníků trhu vytvořilo nový typ finančního systému. Ten samozřejmě nebyl dokonalý. Transakce v cizích měnách byly problematické, vším prostupoval morální hazard a možná jsem zkrátka celou tu historickou epizodu jen špatně pochopil, neboť jsem se jí neúčastnil a pouze jsem o ní četl. Nemaluji zde utopický obrázek, jen takový, který se velmi liší od dnešního mega-bankovnictví, v charakteru, účelu i struktuře.

Stát nežádá, stát nutí!

A přesto vše dnes Irsko čelí zřejmě těm nejkrutějším úsporným reformám v moderní historii. A jak je dobrým zvykem, stát běžného občana nutí – nikoli žádá – aby účet za nezodpovědné finančníky zatáhl on. A jeho vnoučata. Také proto se už po Irsku šeptá, že mladí lidé nehodlají čekat, až jim stát vypráší peněženky, a celá jejich generace má zaječí úmysly.

Aby bylo jasno, rozhodně netvrdím, že bychom měli přímo a naivně extrapolovat z historických příkladů. Někteří společenští vědci tvrdí, že irské bankovní stávky byly ojedinělým a výmluvným přirozeným experimentem, který zpochybňuje hodnotu institucionálních bank. Já si ale myslím, že jde spíše o bajku – příběh, který podtrhuje a osvětluje některé hlubší principy.

Irsko totiž nevyřeší své současné problémy tím, že nechá padnout banky a začne si chodit pro peníze do hospody. Irsko 70. let minulého století má daleko ke keltskému tygrovi dneška. Tehdejší irská ekonomika byla podstatně menší a globální ekonomika nebyla tak sevřená a nezávislá. Rychlost a objem zboží – natož kapitálu – byly nepoměrně nižší. Vedle kolosálních kapitálových nároků současných projektů, například továrny na polovodiče za miliardy dolarů, jsou ty včerejší pouhými trpaslíky.

Takový jalový růst

Vše výše řečené je samozřejmě pravda a jsou známy i argumenty na podporu údajných přínosů mega-bankovnictví. Co když ale náklady na něj jsou dnes ještě vyšší? John Cassidy v časopise New Yorker přesvědčivě argumentoval, že banky jsou do značné míry „společensky neužitečné“ instituce, které vytvářejí tzv. tenkou hodnotu, jak jsem to nazval – co pár let vybouchnou, když se ukáže, že jejich zisky byly stejně bájné jako třídolarová bankovka, a občanům a komunitám zůstane v ruce Černý Petr.

Irský růst byl vyhnaný na financích, na hyperkonzumerismu, na úvěrových bublinách. Takový jalový růst, jak jsem napsal ve své knize, je zkrátka neudržitelný ve všech významech toho slova. V drtivé většině končí velkolepými krachy a kolapsy. Ale Irsko je jen dílkem větší skládačky – globálně ekonomického požáru, který ne a ne uhasnout a který vzplál proto, že globální ekonomika stojí na čím dál jalovějším růstu.

Bajka o zmizelých bankéřích nám nabízí drobounkou naději, že to jde i jinak, cestu k chytřejšímu, produktivnějšímu růstu, založenému na jiném typu institucí, které operují na mikroúrovni namísto megaúrovně, na osobních vztazích mezi lidmi namísto anonymních transakcí. Růstu spontánnímu namísto řízeného, růstu, který má ve své DNA humanismus a smysluplnost namísto tuposti a triviálnosti.

Co když, a mohlo by to tak být, banky potřebují mnohem víc nás než my je? Třeba to platí pro celý ten povýšený, těžkopádný zástup nemrtvých institucí, od korporací přes média až po národní státy. Možná jsou jednotlivci a komunity přece jen krapet přizpůsobivější, odolnější, inteligentnější a kreativnější, než si všechny ty přežité instituce myslí. A neschopnost bankéřů, novinářů a politiků přiznat si to, je možná nejhlubším kořenem celé téhle velké krize.

Pro Finmag přeložil Aleš Drobek.

Anglický origiál byl publikován na blogu http://blogs.hbr.org/haque.

Foto: JKönig