Po Budapešti a Bratislavě couvá z penzijní reformy Varšava

Středoevropské snahy o penzijní reformu založenou na částečném snížení odvodů na státní důchody a převedení těchto peněz do soukromých penzijních fondů neslaví úspěchy. Po několika letech fungování podléhají vlády nutkání nějak reformu přehodnotit a vrátit tok peněz částečně (nebo raději zcela) do starých státních koryt. Viktor Orbán sestřelil maďarské fondy fungující od roku 1998 nastavením tak nesmyslných podmínek, že když zároveň otevřel vrátka k úplnému návratu do průběžného státního systému financování důchodů, vrátily se miliony lidí, zůstaly pouhé desetitisíce. Podobně, i když decentněji, se také Robert Fico vždycky, když se dostane k moci, snaží omezit prostředky, které do fondů směřují, a zvýšit počet pojištěnců, kteří z něj utečou. Teď přišla řada na polského Donalda Tuska. Vlastně už podruhé, poměrně razantně totiž zařadil zpátečku už v roce 2011. Teď k tomu ale ještě pořádně sešlápl plyn.

Česko je zvláštní případ, jednak je penzijní reforma docela nová, jednak se zatím setkala s tak malým zájmem obyvatelstva, že pokud se nezmění buď zájem, nebo zákon, důchodové fondy prostě nedosáhnou povinného počtu účastníků. A peněz „odkloněných“ ze státního rozpočtu nebude tolik. Ostatně nikdy by jich nebylo tolik jako v dalších visegrádských zemích. U nás se dá vyvést 3,5 procenta hrubé mzdy, v Maďarsku to původně bylo osm procent, v Polsku 7,3 procenta a na Slovensku dokonce devět procent. Ve všech těchto zemích byl také vstup do fondů povinný: v Polsku pro pracující narozené od roku 1968 dál, v Maďarsku a na Slovensku pro lidi, kteří prvně vstupují do zaměstnání. To je samozřejmě pro státní rozpočet ještě jiná zátěž.

Státní dluhopisy zpět státu

Polsko nyní přichází s otevřením systému. Druhý pilíř bude výhradně dobrovolný. Suma, kterou do něj bude smět člověk odvést místo průběžného systému, se zřejmě maličko zvýší, z 2,8 na 2,92 procenta (beztak ale měla příští rok stoupnout na 3,1 procenta a pak ještě výš). Potud vlastně v kontextu Visegrádu vlastně nic zvláštního. Jenže – Donald Tusk zároveň hodlá ze soukromých penzijních fondů vzít polské státní dluhopisy a prostě je přesunout do prvního pilíře. Polské penzijní fondy byly poměrně omezené, pokud jde o možnosti investování, některé musely garantovat nezáporný zisk, takže dluhopisů kupovaly dost. Celkově tvoří polské státní dluhopisy přes polovinu aktiv tamějších penzijních fondů.

Kromě jiných důsledků může mít avizovaný krok polské vlády výrazný vliv na varšavskou burzu. Obchody polských penzijních fondů představovaly podstatnou část jejího obratu, pokud ustanou, může varšavská burza ztratit vůdčí pozici ve střední Evropě, na niž se dostala po dlouhém souboji s Vídní. Ale to jsou zřejmě pro polskou vládu plánované vedlejší ztráty.

Příliš drahá reforma

Důvod, proč se v Polsku, Maďarsku i na Slovensku reformují reformy, je v zásadě stejný. Po letech, kdy tyto státy žily z privatizace státního majetku, kdy se jejich hrubý domácí produkt každoročně poměrně výrazně zvyšoval a do zemí plynuly masivní zahraniční investice, nastává docela jiná doba. Donald Tusk svůj záměr na revizi penzijní reformy zveřejnil záměr v rámci svého nového vládního programu, kterému dal optimistický název Polsko po krizi. Skutečnost je ale taková, že polská ekonomika zdaleka neroste tak jako v předkrizových rocích. A to přesto, že do země plynou mohutné dotace z Evropské unie, které mimo jiné dokázaly za poslední roky postavit na nohy před tím značně skomírající a pro Polsko velmi zásadní zemědělství a potravinářský průmysl.

Polsko a nakonec i Evropská unie budou i po určitém oživení procházet přinejlepším dlouhým obdobím pomalého růstu. Penzijní reforma, respektive další vyvádění peněz ze státního rozpočtu do soukromých fondů představuje pro nové státy Evropské unie tak finančně náročnou operaci, že v ní nedokážou pokračovat, a když ano, tak za cenu škrtání vládních výdajů v jiných oblastech. A to si současná polská vláda, která je tvrdě atakována populisticko-nacionalistickou opozicí v čele s Právem a spravedlností Jarosława Kaczyńského nemůže dovolit. Dalším důvodem je, že Tusk a jeho vláda už pomalu vyčerpává rámec, který sama sobě dala, pokud jde o zadlužování země. Státní dluh loni dosáhl už 55,6 procenta a nesmí podle finanční brzdy překročit šedesát procent. Od převedení státních dluhopisů do státního důchodového fondu si Donald Tusk slibuje snížení státního dluhu o sedm procent.

Problém za dvacet let, volby jednou za čtyři

Odvrácenou stranou mince samozřejmě je, že omezování či likvidace penzijní reformy neřeší dlouhodobé problémy, s nimiž se v dohledné době jedné až dvou generací budou středoevropské země potýkat. Ani jedna z visegrádských zemí se netěší výraznějšímu populačnímu růstu, množství přistěhovalců stojí za řeč pouze v České republice, a tak je sázka na návrat k průběžnému systému téměř sebevražedná. Ale zatím zde hovoříme o riziku v řádu dvaceti až čtyřiceti let, parlamentní volby se konají nejdéle každé čtyři roky. Pokušení sáhnout si pro miliardy do druhého pilíře je pro středoevropské politiky příliš velké. A to dokonce, i když se těší tak dobré pověsti, jaké se dosud těšil polský premiér Donald Tusk.

Autor je redaktor Lidových novin a MF DNES. Úvodní foto Donalda Tuska Isifa.