Nastává revoluce digitálních měn? Rozhovor s Georgem Selginem

Exkluzivní předznamenání k dnešnímu rozhovoru: Fedofilní propaganda zhoustne

Poslední dobou vyvolává hodně rozruchu digitální měna bitcoin. Jak vidíte její budoucnost? Má potenciál stát se alternativou k současným, tradičním měnám?

Těžko říct. Každopádně jsem překvapený, že je bitcoin nyní tak úspěšný. Navzdory tomu, že prožívá značné výkyvy své hodnoty. Ale každá nová měna čelí problémům, pokud se má stát široce akceptovanou alternativou k zavedeným oběživům. Nemyslím si, že zrovna bitcoin se nutně stane široce přijímanou měnou budoucnosti; spíše mě fascinují možnosti, jež skýtá.

Jak to myslíte?

Bitcoin jasně ukazuje, že lze mít alternativní měnu, jejíž celkové maximální množství je předprogramováno. S jejím celkovým množstvím nelze nijak manipulovat – to je zásadní rozdíl oproti měnám, které dnes emitují centrální banky. Tyto měny mohou být teoreticky tištěny donekonečna, zatímco bitcoin je přirozeně vzácný – jako zlato nebo stříbro, jelikož jeho maximální počet je předem omezený. Existence digitálních měn, jako je bitcoin, by nás měla vést k otázce, zda se nutně musíme spoléhat na centrální bankéře – tedy na centrální plánovače měn, když lze mít něco spolehlivějšího a důvěryhodnějšího. Něco, co navíc může zajistit dlouhodobou ekonomickou stabilitu, jíž centrální bankéři v minulosti vlastně nikdy nedocílili.

Jak se podle vás budou centrální banky a potažmo vlády stavět k digitálním měnám?

Nejprve je budou spíš ignorovat. Jakmile však vejdou v širší známost – i když ta známost bude spíš třeba jen záležitostí zvýšené mediální pozornosti než nějakého širšího rozšíření dané měny, vlády začnou ostřit své pomyslné šavle a mluvit o možných regulacích. Pokud tedy alternativní měnu nepotlačí zcela. I takové případy tu už byly.

Jaké konkrétně?

V Thajsku státní orgány zasáhly poté, co se tam začala bujně rozvíjet alternativní elektronická měna. Ve Spojených státech zase bezpečnostní složky provedly razii v objektech muže, který si razil vlastní zlaté a stříbrné mince. Dali ho do vazby a obvinili z ilegálního mincovnictví. V Číně se ještě nepodařilo zcela zlikvidovat alternativní elektronickou měnu, takzvaný „Q coin“, ale i její tvůrci jsou pod silným tlakem. Na soukromou produkci peněz tedy vlády zpravidla nahlížejí kriticky a je velmi pravděpodobné, že potlačí všechno, co bude mít potenciál stát se zavedeným platidlem. Samozřejmě, že vládní představitelé nebudou hlásat, že to dělají, aby uchránili svůj monopol na emisi peněz, spíš uslyšíme cosi v tom smyslu, že alternativní měny jsou hrozbou ekonomické stabilitě a podobně.

I kdyby zrovna bitcoin vlády nějaký způsobem „přehlédly“, nebude překážkou v rozvoji této měny to, že počet jejích jednotek je v rámci předprogramovaného algoritmu limitován maximálně na zhruba 21 milionů? Není to málo?

To, že celkové množství bitcoinů je omezeno, vnímám jako správné. Lidé mají jistotu, že nedojde k inflačnímu znehodnocení měny její nadměrnou emisí, jako je tomu u tradičních měn emitovaných centrálním bankami. Špatné je podle mě ale to, že množství bitcoinů tvůrci limitovali až příliš striktně. Dokonce přísněji, než tomu dříve bylo u peněz krytých zlatem. Tehdy výraznější růst v poptávce po dané měně vedl ke zvýšení těžby drahého kovu, což přirozeně snižovalo deflační tlaky. V případě bitcoinu je docela dobře možné, že jakmile by se jejich počet přiblížil k těm 21 milionům, začne zhodnocovat tak rapidně, že ceny v něm vyjádřené budou muset velmi razantně poklesnout. Mnohem razantněji než u peněz krytých zlatem – prostě proto, že žádné další bitcoiny už nebude možno „vytěžit“.

To vše však jen za předpokladu, že bitcoin bude úspěšný projekt, že?

Samozřejmě. Je možné, že navzdory určitému počátečnímu úspěchu začnou být lidé z bitcoinů nakonec rozčarovaní – nejspíš kvůli značným fluktuacím v jejich hodnotě. Ale je možné, že se objeví i konkurenční digitální měny, které si získají větší popularitu. To, že někdo průkopnicky přijde s nějakou technologickou inovací, ještě automaticky neznamená, že bude i tím, kdo tuto inovaci nejúspěšněji využije.

Zásadní slovo v možném budoucím boji proti digitálním měnám bude jistě mít i budoucí hlava americké centrální banky. Kdo to podle vás bude?

Kandidátem číslo jedna je určitě Janet Yellenová [současná vicepředsedkyně banky, pozn. red.]. Myslím, že klíčovým kritériem pro výběr nového šéfa je, aby příliš nezměnil současný kurz Bena Bernakeho. A Yellenová je podobnou holubicí [zastánkyní nízkých úrokových sazeb, pozn. red.] jako Bernanke. Nezapomeňme, že během ekonomického oživení po roce 2001, když ještě americké centrální bance šéfoval Alan Greenspan, byl Bernanke – tehdy člen výboru, který rozhoduje o úrokových sazbách – jedním z nejvýraznějších zastánců politiky levných peněz. Yellenová nyní hraje podobnou roli v Bernankeho týmu.

A kdo by podle vás byl ideálním šéfem centrální banky USA?

To je zapeklitá otázka pro někoho jako já, kdo je svým založením odpůrcem centrálního bankovnictví. Problematičnost centrálního bankovnictví nespočívá v tom, že by se nedostávalo kompetentních lidí, kteří danou centrální banku mohou řídit, ale v tom, že takové řízení prostě nemůže být prováděno dobře. Nikým. Skutečná problematičnost socialistického centrálního plánování také nespočívala v tom, že by se nedostávalo schopných centrálních plánovačů. Tkvěla spíš v tom, že úkol centrálně plánovat ekonomiku prostě nemohl být plněn dobře. Z fundamentálních důvodů.

Jenže k socialismu paralelně existovala alternativa v podobě tržního hospodářství. Jakou alternativu má centrální bankovnictví?

Centrální banky vlastně provádějí centrální plánování měn. Jenže stejně jako centrální plánování ekonomiky nemohlo nahradit tržní mechanismy, ani centrální plánování měn nemůže nahradit tržně iniciovanou disciplínu v měnových záležitostech. Zdrojem této disciplíny přitom mohou být vzájemně si konkurující měnové systémy nebo třeba právě chytře navržené počítačové algoritmy typu bitcoinů.

Jsou ale ekonomové, kteří tvrdí, že Bernanke by měl získat ekonomickou Nobelovu cenu za to, jak zvládl boj s krizí. V podobném duchu mluvil nedávno v našem rozhovoru Jean-Claude Trichet, exšéf Evropské centrální banky – bez centrálních bankéřů by prý krize byla mnohem vážnější.

Že to říká centrální bankéř, to mě vůbec nepřekvapuje. Překvapivé je však to, že tak mluví i někteří ekonomové, kteří přitom s centrálním bankovnictvím nemají nic společného. Je mi líto, že to musím říci, ale jsou podle mě velmi lehkověrní. Vždyť jsme zažili nejhorší finanční krizi od třicátých let, hroznou krizi. Zkolabovaly největší finanční společnosti. Procházíme jedním z nejpomalejších oživení za posledních víc než sto let. K dispozici je spousta příkladů toho, že centrální banky – hlavně americká, ale v menší míře i evropská – pošlapaly v krizových letech všechny do té doby obecně přijímané zásady centrálního bankovnictví. Osobně nechápu, jak si celá řada ekonomů může stále domnívat, že se všechno mohlo vyvíjet ještě mnohem hůř, kdyby nebylo centrálních bankéřů. Vůbec si nemyslím, že centrální banka USA odvedla dobrou práci. Stále vlastně ničeho nedosáhla. Kromě toho, že je od začátku krize třikrát větší – má třikrát větší rozvahu.

Japonská centrální banka zase prý svojí současnou mohutnou měnovou expanzí – tiskem nových jenů – po dvaceti letech konečně dostává tamní ekonomiku z vleklé krize.

I pokud by tato měnová expanze byla pro Japonsko konečně spásou, proč tamním centrálním bankéřům kčertu trvalo dvacet let, než s takovým opatřením přišli?! To podle mě není úspěch centrální banky, ale její selhání!

Rozhovor vyšel v Týdnu. Autora můžete sledovat rovněž na jeho Facebooku

George Selgin

Profesor ekonomie na Georgijské univerzitě působí rovněž ve washingtonském Cato Institute. V minulosti vyučoval například na Hongkongské univerzitě. Coby stoupenec moderního svobodného bankovnictví hájí myšlenku denacionalizace měn a možnosti volby mezi vzájemně si konkurujícími měnami na jednom území.