Minulý týden na řadě míst bouchalo šampaňské nebo aspoň bohemka. Statistický úřad totiž odhaduje, že po šesti kvartálech propadu česká ekonomika minulé čtvrtletí poprvé rostla. Všichni se na podobnou dobrou zprávu těšili a všeobecné nadšení tak přehlušilo jak to, že nás nahoru vytáhl export, nikoliv domácí růst, ale především to, že jeden kvartál jaro nedělá.
Ekonomické téma č.1: (ne)zaměstnanost
Strukturálně má totiž česká ekonomika stále řadu problémů a současný politický neklid ani omylem nedává prostor pro jejich řešení. Situaci tak zachraňuje Česká národní banka snahou zlepšit kurz koruny a pomoci našim exportérům, protože vládní výdaje letos a zřejmě ani příští rok nijak zásadně neporostou – a o stimulaci domácí poptávky prostřednictvím fungujícího a důvěryhodného státu si můžeme nechat pouze zdát.
Pokud ovšem budeme chtít vybudovat stabilnější ekonomiku, musí se nejdůležitějším tématem příští vlády stát otázka dlouhodobé zaměstnanosti. Krátkodobě pomůže, pokud se podaří opravit rozvrácený systém úřadů práce, které si bývalé vedení ministerstva práce a sociálních věcí spletlo se zaopatřovnou pro vybrané, a pokud vznikne smysluplná aktivní politika zaměstnanosti, která dokáže firmám pomoci zaměstnat pracovníky, kteří si místo dokážou udržet i po ukončení dotací.
Klíč k zaměstnanosti drží školství
Hlavní tíha dlouhodobě fungujícího trhu práce ale leží někde úplně jinde, u lidí, kteří jsou bohužel zcela nepřipraveni ji řešit – na ministerstvu školství. Systém financování středního i vysokého školství totiž nijak nebere ohled na to, jestli jsou absolventi různých škol schopni najít práci nebo se jen z kategorie těch, kterým stát platí vzdělání, přesunou do kategorie těch, kterým stát platí rekvalifikace, další jazykové kurzy nebo sociální dávky. Bohužel jsme dopustili (a vinu tady rovným dílem nese i Svaz průmyslu a dopravy a další sdružení zaměstnavatelů), že technické obory nejsou sexy, že vytváření hodnot rukama se považuje za něco méněcenného a že neexistuje ekonomický stimul, proč se překonat a věnovat se oborům, které jsou náročnější.
Máme se kde učit
Přitom se stačí podívat za hranice do Německa a Rakouska, kde stát, zaměstnavatelé, odbory i školy dokázaly najít společnou řeč a vytvořit systém technického vzdělávání, který dokáže dát mladým lidem nejen potřebné znalosti, ale i šanci rychle si sáhnout na pracovní místo. Mimochodem, Německo nedávno podepsalo dohody s Itálií, Řeckem, Portugalskem, Španělskem, Litvou a Slovenskem o pomoci při vybudování systému technického vzdělávání. Systém je to přitom jednoduchý – mladí lidé pracují 3–4 dny v týdnu a 1–2 dny se dále vzdělávají a po třech letech školy spojené s praxí mají šanci zůstat natrvalo. Motivace učit se a snažit se je tedy naprosto jasná. Technická implementace podobného systému také není nijak složitá – jenže to by se museli všichni zúčastnění dokázat domluvit a přemýšlet dlouhodobě. Což je bohužel u nás stále velký problém, a tak se raději budeme věnovat jednomu růstovému kvartálu než si dělat starosti s tím, co bude za pět či deset let.
