Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Economia perennis

Alexander Tomský
Alexander Tomský
3. 7. 2013

Evropu obchází strašidlo deflace čili politika státních škrtů a úspor a následný pád do recese. Jediným anglickým slovem austerity. A hledá se viník. Německo, euro, Evropská centrální banka, absence fiskální unie, luteránská přísnost dcery pastora Angely Merkelové a v neposlední řadě i chybná ekonomická teorie, jež nedovolí stimulovat ekonomiku.

Economia perennis

Když teď ekonomové (a s nimi už i Mezinárodní měnový fond, který se na snižování deficitu zadlužených států podílel) keynesiánsky křičí, že drastická fiskální disciplína je v recesi nesmysl, deflace a společná tvrdá měna na periferii Evropy recesi prohlubuje, likviduje průmysl i celou generaci mladých lidí. A nakonec bude záchrana postižených zemí stát mnohem víc (dojde-li k ní vůbec), než kdyby se „tiskla měna“, takzvaně uvolňovala kvanta peněz, a škrtalo pomalu a obezřetně tak jako v Anglii nebo vůbec ne jako ve Spojených státech.

Dobrá diagnóza, špatný lék

Symptomy čtou všichni správně, ale řešení je pochybené. Proč? Protože ona zdánlivě samozřejmá medicína vyšší inflace není správná a vzhledem k Německu ani politicky k mání. Problém, jak ven z recese, není složitý, složitá je jen cesta, která má přemostit – pokud možno bezbolestně – propast mezi ekonomií a politikou. Politik se chce vyhnout odpovědnosti za bryndu, kterou navařil, když na skutečné nudné dlouhodobé potřeby hospodářství nejen nedbal, ale z jeho znásilňování si dokonce udělal svůj program. A teď v sebeobraně vymýšlí ideologické kličky ke zmatení voličů.

Dnešní krize, stejně jako všechny předchozí od první světové války, mají jedinou příčinu – umělou úvěrovou konjunkturu a s ní spojené špatné rozvržení investic. Hypoték, podnikatelských, domácích i státních půjček. A taky se nafoukl stát a jeho parazitický podíl na HDP (v unijním průměru 49 %). Řádný občan i sociální stát měli být zadluženi, hlásala nová životní filozofie. Jak se ukázalo, neměli. Úvěr byl geniálně „objeven“ v 18. století pro podnikání, nikoli pro spotřebu. Úvěr je optimistická spekulace na budoucí podnikatelský zisk. Vědecký a technologický rozvoj ukázal, že byla realistická. Domácnost má vyjít jen z toho, na co má, a stát jen z toho, co nezatěžuje hospodářství. Stát a společnost nejsou totéž. Ale co teď s tím?

Návrat k nové rovnováze

Inflace problém neřeší, nýbrž oddaluje. Je sice laskavější než deflace, protože nelikviduje tak rychle poptávku ani průmysl, ceny nominálně rostou, vytváří však tlak na zvyšování mezd, znehodnocuje nejen státní dluh, ale také úspory (bohatým umožňuje velké neproduktivní zisky) a poškozuje export. Špatné investice (spekulace) v hospodářství neodstraní. Nakonec, až vzroste nad únosnou míru a hrozí bankrot, je zapotřebí šlápnout na brzdu a zvýšit úroky. V tom okamžiku se krize vrátí a odumřelé segmenty na trhu začne likvidovat.

Pokusy stimulovat poptávku nějakým vládním programem čili dalším zvýšením státního deficitu je jen pokračování krize dalším úvěrem. Investice vyspělých států (s výjimkou těch do vědy a kultury) jsou ztrátové, a to i včetně investic do infrastruktury: většinou jsou totiž nadbytečné, korupční nebo luxusem. Odkládají recesi jen na čas. Stát živí daně a pracovní místa je schopen vytvářet pouze uměle a na úkor trhu. Stát jako investor je neefektivní z principu.

Recese a rozpočtové úspory mají vyčistit hospodářství od deformací, které způsobila konjunktura; vláda nemá vytvářet nové. Návrat k rovnováze samozřejmě nějakou dobu trvá a vyšší nezaměstnanosti i nevyužité výrobní kapacitě se nelze zcela vyhnout. Nafouklý a nákladný stát se musí v recesi stáhnout, protože hospodářství dusí, a má uvolnit prostor pokřivenému trhu, aby se narovnal.

Současná diskuse se bohužel týká především rozpočtové disciplíny (maastrichtských pravidel) čili výše státního deficitu a jeho obsluhy, vyjádřených jako poměr k HDP. Ten sice v EU klesl z 6, 9 % (2009) na 4 % (2012), ale daleko zásadnější pro výkonnost ekonomiky je druhý ukazatel – celkové výdaje státu. Ty v relaci k HDP klesly za stejné období jen kosmeticky o 1,7 % a stále jsou o 4 % vyšší než před krizí (2007). V absolutních číslech se utrácení státu (s výjimkou Řecka a Portugalska) nezastavilo vůbec. Naopak průměr vzrostl na 6,3 %.

Stalo se to nejhorší, co se mohlo stát. Vlády nezačaly snižovat deficit (s výjimkou Polska) úspornými škrty, ale zvyšováním daní; politici matou veřejnost, když mluví o deficitu, nikoli o státních výdajích. Současná politika krizi prohlubuje, protože je v zajetí představy, že krizi drtí nepromyšlené a drastické škrty (méně peněz v oběhu), nikoli zvyšování daní (méně investic v oběhu). Státy vyrovnávají rozpočet na úkor hospodářského výkonu. Vyrovnaný vysoký rozpočet a vysoké daně neznamenají zdravé hospodářství. Břímě snižování státního dluhu padlo na občany a prohloubilo hospodářský úpadek.

Definujeme-li krizi jako problém přebujelých státních výdajů, nikoli jako problém vyrovnaného rozpočtu, pochopíme, proč recese pokračuje.

Nepochopitelné je doporučení Mezinárodního měnového fondu, aby vlády zpomalily politiku úspor. Úspor, ke kterým de facto vůbec nedochází. Ve skutečnosti by mělo znít: škrtat a (alikvotně) snižovat daně. Proč politici a dokonce ani někteří ekonomové tu jednoduchou rovnici nechápou, je snad největší záhada naší donedávna ještě podnikatelské civilizace. Věří buď na zázraky, nebo na magii. I prostí lidé vědí, že výdaje státu jsou peníze, které někdo vydělal a které chybí. Stát je rozmnožit nedokáže. Odkud pochází víra, že vyšší státní výdaje stimulují ekonomický růst? Není to tím, že to platí na chvíli a život politika je krátký? Nebo že s nesplnitelnými sliby se dají vyhrát volby? Platí jen jedna rovnice: čím skromnější stát, tím bohatší společnost.

Evropa potřebuje malý, efektivní, nebyrokratický, právní, přísný stát a samozřejmě mnoho dalších věcí, jako je zjednodušení byrokracie, deregulace pracovního trhu v jižních zemích, podpora začínajícím podnikatelům a podobně. Současná krize je příležitostí, že se toho nakonec přece jen dočkáme. Creatio ex nihilo, o které se dnes všichni pokoušejí, totiž neexistuje.

Text vyšel 24. června 2013 v časopisu Týždeň. Redakčně upraveno. Připraveno ve spolupráci s Revue politika.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (3)

Vstoupit do diskuze
Alexander Tomský

Alexander Tomský

Konzervativec. Nakladatel a sociolog.

Související témata

byrokraciedeflaceekonomikaEvropaEvropská uniehospodářská krizeinflace
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo