Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Ani paraziti, ani sůl země. Ať živnostníci platí podobně jako zaměstnanci

Michal Kašpárek
Michal Kašpárek
29. 3. 2013
 8 242

Populistické recepty ODS ani ČSSD nefungují. Možnou cestou k narovnání pokřivených pravidel je zrušit živnostníkům výdajové paušály a naopak dovolit úlevy i zaměstnancům.

Ani paraziti, ani sůl země. Ať živnostníci platí podobně jako zaměstnanci

Stínový ministr financí Jan Mládek z ČSSD šlápl do lejna a ještě ho rozmazal. Dělení společnosti na hostitele (v tomto případě zaměstnance) a parazity (živnostníky) patří do politické kultury asi tolik jako pálení vlajek nebo rozbíjení výloh. Férově si ale přiznejme, že vedení tlustých čar mezi slušnými a zkorumpovanými, přizpůsobivými a nepřizpůsobivými nebo prostě „námi“ a „jimi“ voliči i novináři stále častěji přecházejí mlčky, nebo se na to dokonce chytají.

Mládek měl smůlu, že v OSVČeské republice není podnikání tématem politickým ani ekonomickým, ale náboženským. A proto nikdo dlouho nesklidil tolik facek zprava i zleva jako on sám poté, co se na sjezdu ČSSD zamyslel nad tím, zda jsou výrazné rozdíly v odvodech zaměstnanců a živnostníků do veřejných rozpočtů férové. Že je to legitimní otázka, jen vznesená nekorektními slovy? Že to byla ČSSD, kdo kdysi zvyšoval paušální náklady a snižoval tak malopodnikatelům daně? Na to všechno zapomeňte. ODS má teď volební trumf: oranžový sprej proti živnostníkům. Socialistický pesticid proti soli země, nositelům rizika, hrdinům bez stravenek a dovolené.

Ještě větší problém než s Mládkovým slovníkem mám se třemi věcmi. Za prvé, srdcervoucí pravicový obraz živnostníků je převážně karikaturou. Za druhé, i kdyby byl skutečný, není argumentem pro sazbu pojištění. A za třetí: dva trhy práce jsou problém, který by měla vláda opravdu řešit. A to bez emocí.

Riziko jako požehnání

Sám Mládek v řetězu svých omluv přiznal, že „podnikatelé nesou riziko“, takže si nějakou formu zvýhodnění zaslouží. Zkopíroval tak stereotyp, který sice není mimo, jako každý stereotyp ale zdaleka neplatí absolutně. Naťukněme ho hned dvěma kladívky: konkrétními příklady i abstraktní úvahou.

Nese větší riziko OSVČ nacucnutá na některý z dotačních struků (solární energie, školení), nebo zaměstnaný řidič tramvaje, který osm hodin denně brázdí pěší zónu? Nese větší riziko nezávislý marketingový konzultant, nebo učitelka odjíždějící s dětmi na školu v přírodě? Nese větší riziko provozovatel zájmových webů, nebo doktor po škole, který se při nástupu na podprůměrně placené místo rovnou dozví, že když udělá průšvih, nemocnice ho nepodrží? Ti druzí, samozřejmě.

Ale oni mají nárok na dovolenou a stravenky a krém na opalování, slyším. Mají. Jenže to je jen zákonem vynucené přesměrování zisku, které zaměstnanec tvoří ve své souhře se zaměstnavatelem. Živnostník si za své tržby může koupit ranec stravenek, nebo žádné. Odjet na dovolenou na čtyři měsíce (znám takové), nebo na ni nejet čtyři roky (znám i takové). Jsou to lidé na volné noze, kdo by měl být vděčný za vynucené úlevy zaměstnancům: zvyšují totiž tržní cenu jejich vlastní práce ve srovnání s těmi, o které se firmy musí starat jako o malé děti. Což mimochodem některé stejně nedělají, zákonům navzdory.

Ale živnostníci si sami shánějí zakázky, zkoušíte to teď. Shánějí. Tak jako zaměstnanci si sami budují svůj kariérní kapitál studiem, pak si obvykle sami shánějí práci a čtyřicet let ji neustále znovudobývají. Zkuste dělat v novinách a týden nepřijít s tématem; zkuste nastoupit jako obchodní zástupce a den nikomu nezavolat; zkuste sednout do policejního passata a den nikoho nezastavit. Skončíte ve zkušebce, po smlouvě na dobu určitou, po druhé důtce. Bez odstupného.

Pak ještě můžeme obrátit perspektivu docela a připustit možnost, že riziko, jež nesou někteří živnostníci, je při srovnání s klídkem některých zaměstnanců skvělým sociálním pojištěním. Nicolas Nassim Taleb to v knize Antifragile vylíčil na povídačce o dvou bratrech. Jeden je taxikář a každý den čelí problémům: v téhle čtvrti je mizerné rito, s tímhle otravným rádiem dostávám menší tuzéry, na tenhle inzerát nikdo nezavolal. Okamžitě ale na všechny malé pohromy může svobodně zareagovat úpravou svých služeb: změnit plac, změnit ceny, změnit čas šichty, změnit reklamu nebo hudbu v autě. Mikrotraumata totiž budují silnější svaly i silnější pozici na trhu práce. Druhý bratr pracuje v bance, tedy naopak ve skleníku. Deset let chodí do kanclu a nedostává žádnou zpětnou vazbu z trhu, až jednou zkolabuje celý sektor a on musí bez jakýchkoliv znalostí jiných odvětví začít od nuly. Kdo z těch dvou šel bezpečnější cestou? Ten, který čas od času zažíval nebezpečí.

Čím těžší osud, tím vyšší odvody

Do vysvětlování a obhajování principu „vyšší riziko, nižší odvody“ se snadno zamotáte jako delfín do sítě na tuňáky. Ukázali jsme si, že je risk dost přelétavá kategorie; tu sedne na zaměstnance, tu na živnostníka. Háčků má tahle logika ale víc.

Nejvyšší zdravotní a sociální pojištění by totiž podle ní měli odvádět rentiéři, kteří přece mají riziko jen minimální. Například pronajímatelé nemovitostí. A vida: ti až na výjimky neplatí pojištění žádné.

Zarážející je taky degresivní zdanění živnostníků, alespoň počítáme-li do daní i povinné pojištění. Můžete totiž být na nule, vydělávat pět tisíc měsíčně anebo slušných pětadvacet: pořád budete odvádět 3638 korun na minimálním pojištění plus nulovou daň z příjmu. Začínající podnikatel přitom obvykle podstupuje vyšší riziko než zavedený živnostník s pravidelným nadprůměrným příjmem. Touhle zjevnou nespravedlností se vládní ODS nezaobírá, ač doléhá právě na ty nešťastníky na hraně ekonomické soběstačnosti, které pak Martin Kuba mobilizuje proti ČSSD.

Podobnou službu živnostníkům balancujícím mezi černými a červenými čísly prokazuje rok od roku rostoucí daň z přidané hodnoty. Tím spíš, pokud sami nejsou plátci DPH a nemůžou do odpočtů zakamuflovat soukromé nákupy.

Proč jednoduché recepty nefungují

Právě na drobných živnostnících, kteří si vydělají něco mezi patnáctkou a průměrem, můžeme vyložit rizika jednoho z častých receptů na dvojí sazby: „Méně státního přerozdělování! Ne ať živnostníci platí víc, ale ať zaměstnanci odvádějí míň!“ To je samozřejmě legitimní návrh. Má ale skryté náklady. Pokud by kromě redukce zjevných pitomostí, jako jsou dotované rozhledny v údolí, vláda výrazně liberalizovala pravidla zdravotního pojištění nebo privatizovala další „tradiční“ funkce státu, následky by nejdrsněji dolehly zrovna na podprůměrně placené řemeslníky a podobné mravence. Což si skoro nikdo z nich neuvědomuje.

Malí podnikatelé totiž nejsou žádní selfmejdmeni, kteří „od státu nevidí ani korunu“. Hodně překladatelů na volné noze by se divilo, jak se zakládá rodina při splácení tří set tisíc za studium školy. Málokterý řemeslník si dovede představit, kolik číslic má účet za sešroubovanou nohu, nedejbůh za léčbu rakoviny. Odklízení sněhu, hlídání ulic – to všechno něco stojí. Můžeme vést debatu o tom, jestli to stát (natož český) dokáže dělat efektivně. Nevím ale o takovém řešení, které by bylo k drobným živnostníkům rozpočtově vstřícnější než současný stav, kdy do státního rozpočtu přispívají jen DPH ze soukromých nákupů a kdy dostávají špičkovou zdravotní péči za světově unikátních sedmnáct set měsíčně.

Skryté náklady má samozřejmě i opačná cesta, tedy zvýšení minimálních odvodů OSVČ, které navrhuje ČSSD a hospodářská komora. Tentokrát by radost zaměstnanců nad zatočením s parazity vystřídal údiv nad tím, že to hospodskej zabalil a odešel do předčasného důchodu, že si kominík najednou říká o dvě stovky víc než dřív, nebo že někteří filutové vystřídají švarc za práci na černo a do společné kasy nepřispějí ani těmi třemi a půl tisíci.

Možná cesta: zrušit paušály, odečítat náklady i zaměstnancům

Dvojí sazby daní jsou ale ekonomicky neudržitelné a dvojí trh práce má i jiné negativní dopady, než jsme si tu stihli zmínit. Co s tím? Dát stranou emoce a sáhnout na některá česká politická tabu. Bez řečí o parazitech i pohádek o soli země. Střízlivě, věcně, se vzájemným respektem.

Jedním z takových tabu jsou paušální náklady: živnostníci můžou čtyřicet až šedesát procent svých příjmů legálně škrtnout jako fiktivní investice do podnikání. Daně a pojištění pak platí jen ze zbytku. To v praxi znamená, že až do mírně nadprůměrných příjmů nemusíte po nikom chtít faktury a doklady za zboží a služby; stát tím postavil dálnici do šedé ekonomiky. A i když je vaší jedinou investicí nový počítač jednou za pět let, pořád si díky paušálům můžete odepisovat tisíce, ba i desetitisíce měsíčně. Že zrušení paušálních nákladů „zhorší papírování“? Kušujte: jednou za rok vezmete krabici od bot s účtenkami a sečtete všechny cifry. To je hodina práce. Plátci DPH se navíc jen kouknou do už odevzdaných kvartálních přiznání. Pět minut.

Sblížit odvody můžeme i tím, že zaměstnancům nabídneme možnost běžnou v okolních zemích: odečíst si od daňového základu vlastní investice do svého „kariérního kapitálu“. Do učebnic, školení, dopravy nebo softwaru. Neexistuje důvod, proč by v tomhle ohledu měli být živnostníci zvýhodněni.

Posledním a největším tabu je progresivní zdanění živnostníků i zaměstnavatelů. Za Ronalda Reagana platili nejchudší Američané 15procentní daň z příjmů a nejbohatší 28procentní. Nejlépe vydělávající Britové odváděli Margaret Thatcherové 40 procent svých výplat. Česká pravice se k oběma hlásí jako ke svým vzorům, zároveň jejich daňovou politiku označuje za trestání úspěšných a brzdu růstu.

Daňová progrese nemusí znamenat nutně sazby od nuly do padesáti procent ani speciální milionářské daně ke škodolibé potěše plebsu. Dík „slevě na poplatníka“ v omezené míře funguje i u nás, paradoxně zároveň se zmíněnou degresí.

S výší daní, slev a minimálních odvodů by šlo hýbat tak, aby měli podnikatelé snazší vstup na trh, zaměstnanci větší motivaci investovat do svého kapitálu a aby výběry fungovaly, promiňte mi to patetické slovo, spravedlivěji. Jan Mládek ale bohužel zastáncům „rovné“ daně, nesmyslných úlev a pitomých stereotypů nabídl svým hrubým slovníkem tak lacinou munici, že je rozumná diskuze zase v nedohlednu.


Autor je živnostník, od roku 2009 na volné noze.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
1
+

Sdílejte

Diskutujte (41)

Vstoupit do diskuze
Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

Po studiu žurnalistiky a filmové vědy na Masarykově univerzitě prošel MF DNES a redakcemi Computer Pressu. Mezi lety 2009 a 2016 byl na volné noze, od roku 2017 do jara 2021 vedl Finmag.cz a editoval tištěný... Více

Související témata

čssddaň z příjmůdanějan mládekNassim Nicholas Talebodspodnikánísociální pojištěnívýdajevýdajové paušályzaměstnancizaměstnánízdravotní pojištěníživnosti
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo