Vezměme to z druhého konce, z toho konce, kde má klesat nezaměstnanost. Podnikatele při přijímání zaměstnance nezajímají makroekonomické ukazatele. Zajímá ho, jestli se mu zaměstnanec vyplatí. Na jednu misku vah dává jeho plat a další náklady, značnou část z nich dnes představují odvody státu, u nás třeba důchodové a zdravotní pojištění hrazené zaměstnavatelem. Na druhou misku potom přidanou hodnotu, kterou zaměstnanec může firmě a jejímu podnikání přinést.
Peníze, peníze, ještě víc peněz
Žijeme ve společnosti hojnosti, kde je skoro všeho dostatek, jediné opravdu nedostatkové zboží, zboží, které bude stále vzácnější a dražší, je energie. V takové situaci je obtížné vymýšlet produkt a službu s přidanou hodnotou – a to je problém, který jakkoli silný proud peněz z centrální banky nemůže vyřešit. Potom nově natisknuté peníze nemají v hospodářství opodstatnění a také se do reálného světa nedostanou. Právě dnes to mámě možnost vidět: většina podnikatelů totiž nechce nové peníze ani za nízký úrok, nemají pro ně upotřebení. A nemají tedy ani důvod najímat nové zaměstnance. Proto také vyspělé ekonomiky trápí nízká míra zaměstnanosti. Učebnicovým příkladem jsou Spojené státy. Graf níž ukazuje vývoj míry zaměstnanosti, tedy poměru zaměstnaných lidí a podnikatelů k celkové populaci v produktivním věku, v USA od roku 1948. Dnes je na úrovni poloviny sedmdesátých let.
Ale přitom – jak ukazuje další graf – reálný hrubý domácí produkt v USA neustále roste. Růst by snad měl ospravedlnit uvolněnou monetární a fiskální politiku.
Dobře HDP roste – jenže nijak viditelně nekoreluje s mírou zaměstnanosti. Korelace se nedá najít ani mezi růstem HDP a růstem počtu zaměstnaných v absolutních číslech – všimněte si na dalším grafu hlubokého propadu v prvních desíti letech tohoto století, po propadu se Spojené státy dostaly na úroveň roku 2000. Podobný propad domácí produkt nezaznamenal.
Počet obyvatel i HDP Spojených států roste, ale evidentně to neznamená automaticky vyšší počet zaměstnaných lidí. Jak je možné vysvětlit, že hospodářství roste, ale pracujících nepřibývá?
HDP jako odraz virtuálního, nikoli skutečného hospodářství
Vraťme se k úvodní myšlence: podnikatelé nemají pro zaměstnance upotřebení a také si ani nepůjčují levné peníze. Ty ovšem centrální banky dál tisknou. Kde jsou tyto „dodatečné“ finanční prostředky? V rozvahách komerčních bank. Nadměrná likvidita je pro komerční banky jako živá voda pro umírajícího: mohou ji investovat na kapitálovém trhu. Nejdřív kupují aktiva s nízkým rizikem. Čím ale mají likvidity víc, tím víc kupují rizikovější a ještě rizikovější aktiva. Ještě nikdy nepouštěly centrální banky do oběhu takové objemy nových peněz jako dnes; proto dnes také můžeme vidět abnormální růst cen aktiv, jako jsou akcie, dluhopisy nebo drahé kovy. Finanční instituce z nich mají vysoké zisky – a tyto zisky potom deformují hodnoty hrubého domácího produktu. HDP roste, aniž by se cokoli reálného vytvářelo a aniž by přibývalo zaměstnaných, banky na své obchody zástupy nových pracovníků prostě nepotřebují.
Zisky finančních institucí rostou, dokud centrální banky dodávají do systému likviditu. Až otočí kohoutem do pozice zavřeno, můžeme být svědky prudkého cenového propadu rizikových aktiv, jako jsme už jednou byli v letech 2008 a 2009.
Autor je hlavní investiční stratég ČP Invest
