Předplatné časopisu
Finmag do schránkyPředplatit časopis

Krach rozpočtové odpovědnosti

Tomáš Prouza
Tomáš Prouza | 5. 2. 2013 | 91 komentářů | 2 778
důvěryhodnostkrizepetr nečasratingratingové agenturyrozpočtová odpovědnost

Před rokem zveřejnil britský výzkumný ústav National Institute of Economic and Social Research zajímavou analýzu. Srovnával v ní vývoj ekonomiky během „velké krize“ třicátých let s vývojem po krizi roku 2008. Výsledek rozhodně nebyl pro dnešní politiky lichotivý – Británie, Španělsko i Itálie vykazovaly ve třicátých letech mnohem rychlejší oživení než po současné krizi.

Krach rozpočtové odpovědnosti

Důvodů je samozřejmě víc, ale tím hlavním byla (a i nadále je) nesmyslná politika „rozpočtové odpovědnosti“ v době, kdy ekonomika potřebovala nastartovat a profinancovat potřebné strukturální změny. Bylo (a i nadále je) zvláštní pozorovat, jak politici prosazovali (prosazují) své ničím nepodložené plány bez ohledu na jasné ekonomické analýzy, které prokázaly škodlivost této politiky. A nejde přitom o nějaké „levicové“ analýzy, které by šlo mávnutím ruky smést ze stolu a odbýt pohrdavou frází o zastaralé ideologii, ale o výsledky práce řady uznávaných institucí včetně Mezinárodního měnového fondu.

Nic než rating!

Jenže řadě vlád – včetně české – se tyto analýzy nehodily. A tak předstíraly, že neexistují. Ideologická víra ve snižování výdajů v době největšího propadu ekonomiky měla vést v „posílení důvěry“. Dokonce i podle tehdejšího šéfa Evropské centrální banky Jeana-Clauda Tricheta mělo být „klíčovým faktorem řešení krize obnovení důvěry“. Škoda, že nezkusil vysvětlit, jak obnovit důvěru firem, které přicházely o zakázky kvůli škrtání vládních výdajů, jak obnovit důvěru lidí, kteří přišli o práci nebo ji po škole nebyli schopni najít, a jak obnovit důvěru lidí, kteří si museli poradit se snížením svých příjmů kvůli škrtům v sociálních dávkách.

Kdo chce, aby mu lidé důvěřovali, musí být důvěryhodný. Důvěryhodnost si vlády snažily dodat s pomocí vnější „autority“, ratingových agentur. Neúnavně lidem vysvětlovaly, že se musí mít hůř, aby si země mohla udržet dobré hodnocení ratingových agentur (bez ohledu na to, že druhým dechem často tytéž agentury kritizovaly za selhání na počátku krize a vymýšlely jejich přísnější regulaci). Škoda, že lidem také nezkusily vysvětlit, proč by měli kvůli ratingu obětovat svůj blahobyt a co hmatatelného to jejich životu přinese.

Nezapomeňte zapomenout

Popravdě – ono ani žádné rozumné vysvětlení neexistuje. Ano, díky lepším písmenkům od ratingových agentur něco málo ušetříme na úrocích ze státního dluhu. Ale tyto úspory jsou několikanásobně nižší než národohospodářské škody, které „rozpočtová odpovědnost“ způsobí – potlačení ekonomického růstu či přímo pád do recese, vyšší nezaměstnanost a neochotu firem i lidí v nejisté době investovat. Propad výběru daní kvůli ekonomické nejistotě je navíc obvykle vyšší než plánované škrty, takže je potřeba v průběhu roku škrtat ještě víc (a tak ještě přidusit dusící se ekonomiku) nebo na konci roku akceptovat vyšší schodek rozpočtu, než jaký byl plánován – a ohrozit tak těžce kupovanou důvěru ratingových agentur.

České zkušenosti s rozpočtovou odpovědností jasně ukazují tři věci – že škrtání jen pro škrty nefunguje a ekonomiku země sráží na kolena, že nevadí udělat chybu, ale že voliči nesnesou, když si politici nejsou schopni chybu přiznat a napravit ji, a že každá vláda si musí vybrat, pro koho pracuje. Pokud se ale rozhodne, že (vedle pár kamarádů) bude hájit zájmy ratingových agentur a ekonomů odtržených od reality místo toho, aby hájila zájmy svých občanů, zrazuje ty, kteří jí uvěřili předvolební sliby o růstu a prosperitě. Je to sázka na krátkou paměť voličů?

Autor článku

Tomáš Prouza

Tomáš Prouza

Vystudoval na VŠE v Praze mezinárodní politiku a diplomacii a na britské Open University získal titul MBA. Během studia pracoval v Nadaci Patriae a jako český a ekonomický redaktor česko-anglického měsíčníku The Prague Tribune. V roce 2000 spoluzaložil a do roku 2004 řídil server Peníze.cz. V létě 2004 se stal náměstkem ministra financí s odpovědností za finanční trhy, Evropskou unii a mezinárodní vztahy, byl prvním „panem Euro“ v ČR. Od roku 2007 byl spolumajitelem finančněporadenské firmy Partners, od prosince 2010 se opět z pozice vydavatele věnoval serveru Peníze.cz. Rok 2012 strávil na otcovské dovolené se svými dětmi a od listopadu 2012 žije se svou rodinou ve Washingtonu, kde působí jako hlavní expert Světové banky pro ochranu spotřebitele na finančním trhu, finanční vzdělávání a dohled nad prodejem finančních služeb. Rád cestuje a poslouchá klasickou hudbu, pije dobré červené víno a volné chvíle tráví nejraději na procházkách se svou maďarskou ohařkou nebo péčí o růže na zahradě.