Rozpočet stačí Evropské unii na přežití, na víc ne

Evropská unie se musela v minulých letech natolik zabývat svojí přítomností, tedy záchranou jednotné evropské měny a dluhovou a ekonomickou krizí postižených členských států, že jí nezbyl čas na to zabývat se vlastní budoucností. A to ani tou střednědobou, protože rozpočtový výhled na roky 2014–2020 takovou střednědobou budoucností je. Ať se na to podíváme z jakékoli strany, je rozpočet Evropské unie na příštích sedm let rozpočtem špatným. Ne tak špatným, aby neumožňoval Evropské unii přežít, ale tak špatným, že si mnoho Evropanů zcela správně může znovu položit otázku, k čemu vlastně Evropskou unii máme.

Rozpočet Evropské unie není v žádném případě odpovědí na ekonomickou krizi, v níž se část států Unie nachází. A jejich seznam se rozrůstá: samozřejmě je na něm dávno Řecko, v krizovém pásmu jsou i Portugalci, Španělé, problémy se zřejmě nevyhnou Itálii a zápis na něj si zřejmě už zasloužily nebo zaslouží v neposlední řadě i některé z nových států Evropské unie – Maďarsko, Slovinsko, Kypr a také Česká republika. Pokud cesta ven z krize nevede přes škrty, ale přes nalití více peněz do ekonomiky (které se pak ale zase musí stáhnout v dobrých časech), Evropská unie se jako celek chová právě opačně.

Britské vydírání a německé volby

O tom, že rozpočet na příštích sedm let bude nižší než rozpočet předchozí, rozhodly v podstatě dvě země – Německo a Velká Británie. Británie, jejíž premiér David Cameron vytáhl ne náhodou pár dní před summitem tu nejtěžší zbraň – vyhlášení referenda o setrvání v Unii, a to ještě v době platnosti nového rozpočtu. Cameron tak dal jasně najevo, že kdyby Londýn neuhájil „britský rabat“, tedy to, že Velká Británie neodvádí do společného rozpočtu tolik, kolik by s ohledem na svoji hospodářskou výkonnost měla, jeho neutrální pozice ohledně budoucnosti Británie v Evropské unii by se mohla vychýlit na stranu těch, kteří jsou pro odchod z ní.

Německo sice nevydíralo, ale dalo jasně najevo, že nebude podporovat vyšší unijní rozpočet. Angela Merkelová k tomu měla několik důvodů. Tím prvním je zájem na udržení Velké Británie v Evropské unii. Dalším pak spolkové volby v září tohoto roku, které nemá Merkelová zdaleka tak v kapse, jak se mohlo zdát. Posledním pak určitá vyčerpanost Německa z dluhové krize, na jejíž stabilizaci Spolková republika přispěla zdaleka nejvíc ze všech evropských zemí. Unijní rozpočet byl pro Berlín už jen jakýmsi dodatečným závodem po nabité a velmi náročné sezóně.

Nečas dostal, co si zasloužil

Zbytek Unie se tak trochu vezl. Země jako Francie nebo Polsko si hlídaly svoje příjmy a do značné míry je také uhlídaly. Takže francouzské krávy i firmy stavící dálnice v Polsku můžou být spokojené. Unii naopak nezbývá mnoho peněz na boj s krizí (byť omezený fond na podporu mnohde katastrofální zaměstnanosti mladých vznikl), na podporu evropských vědeckých projektů, výrazně méně peněz bude i na celoevropské dopravní a infrastrukturní projekty. Rozpočet Evropské unie tak nemá ani reformní podobu, ani žádný vizionářský náboj, je to jen udržovací rozpočet k tomu, aby spolek přežil.

To, že Česká republika přišla v novém rozpočtu o 155 miliard korun, je očekávané. Po zcela nesmyslném a nečitelném chování premiéra Petra Nečase se ani nic lepšího nedalo čekat. Také Nečasova unijní politika je bez dlouhodobější vize a výsledek v podobě českého podílu na rozpočtu je daní za to, že si premiér evropskou politiku uzurpoval pro sebe. Z České republiky udělal ve spolupráci s odcházejícím prezidentem Václavem Klausem izolovanou, nepochopitelnou zemi bez spojenců. Rozdíl mezi tím, jak dopadlo v Unii zcela jinak vystupující Polsko a Česko je jednoznačný. Zatímco Polsko, které dostane o čtyři a půl miliardy eur více než na uplynulých sedm let, může slavit, Nečas má co vysvětlovat.

Je třeba změnit systém, ne rozpočet

Hra o rozpočet ještě není definitivně dohraná, nespokojenost s rozpočtem dal najevo Evropský parlament. A ten může zatáhnout za záchrannou brzdu. Ovšem ani veto Evropského parlamentu by neřešilo to hlavní. Tedy přežilý systém rozpočtu, který určují členské státy, jež při jeho sestavování bojují především o vlastní zájmy. A zájmy Evropy zůstávají stranou. S tím je potřeba už konečně něco udělat a na to by se měl Evropský parlament a Evropská unie jako taková soustředit. Cesta vede přes nezávislé příjmy do unijního rozpočtu, rozhodující slovo Evropského parlamentu a omezení dotací krav a podporu vědy, výzkumu a evropské infrastruktury. Vědí to v Evropě všichni, jen už by to konečně měl někdo také udělat.

Autor je redaktor MF DNES a Lidových novin